Ukázka 1:
(Zápisek třetí: Dobrodružství s Ivanem, o pilařích v New
Yorku, a co bylo potom)
Ivan mi poskytl mou první a dosud jedinou lekci hry na pilu. A
když se po delší době konečně přestal obávat šílených nápadů
potrhlého cizince, svěřil mi i řízení svého pěkného vozu. Musím
ovšem dodat, že byla hluboká noc, on měl za sebou šňůru
vyčerpávajících dnů a ten den stovky ujetých mil. Jeho strachové
buňky musely tedy být už notně otupené. Probraly se přesně ve
chvíli, kdy jsem se na jeho automatu chystal zařadit jedničku a
nemohl jsem na podlaze najít spojku. Zachoval se noblesně, když,
znenadání dokonale probuzený, zareagoval pohotově na nečekanou smršť
mých nových dotazů – určitě s myšlenkou, že na rychlosti jeho reakcí
závisí náš šťastný návrat do bílého domku nad potokem Pickering
Creek:
„Co je to P?“
„Parkování.“
„Co je to N?“
„Neutral!“
„Co je to D?“
„Drive!!“ Tedy po Česku: Jízda!!
„Kdo z nás dvou by šel v případě nehody, tedy jen čistě teoreticky,
pokud bychom to přežili, do vězení?“
Ivanovi se najednou už vůbec nechtělo spát. Později mě vybavil
ještě dobrou radou:
„Až přijdeš do půjčovny aut, ať tě ani nenapadne ptát se, co je to
D!“
Tušil, že moje další americké plány by se v té chvíli mohly
definitivně zhroutit...
Ukázka 2:
(Zápisek sedmý: Na Májovém květu do nového domova aneb
lákání Mysu Tresky)
Na úzkém dvorečku jsem svým nenadálým příchodem vyplašil hnědou
slepici: vyběhla s roztaženými křídly na prašnou ulici a její nervní
kdákání přetrhlo nitku mého filozofování.
„Dobré ráno,“ polekal pro změnu zas mě přihrublý hlas podivného
patrona v bizarním obleku. „Jenom nestřílej! Jen, můj Bože,
nestřílej! Chci být tvůj přítel.“ Blížil se ke mně: „Prozradíš mi,
jak tenhle kanon funguje?“ To už se podivín bez jakéhokoli ostychu
sápal po mém fotoaparátu zavěšeném na krku. „Jaká je tohle podivná
zbraň?“
Nezmohl jsem se na žádnou reakci. Stál jsem tam přihlouple a vůbec
nic jsem nechápal. Natož abych se dovtípil, že právě můj aparát
značky Canon se stal vítanou záminkou pro škodolibou slovní hříčku.
Došlo mi to až s notným zpožděním.
Do podobné situace jsem se pak dostal ještě několikrát, jen s tím
rozdílem, že jsem byl připravenější:
„Buď u nás vítán, poutníče ze vzdálených Čech!“ poplácává mě
přátelsky po ramenou bodrý osadník. Má staromódně upravený plnovous
a na hlavě vysoký umaštěný klobouk. „U vás teď zuří válka, že!“
Zarazil jsem se a přemýšlel, kdy jsem naposledy telefonicky
rozmlouval se svou ženou doma.
„A jak váš král, Fridrich Falcký?“
Víc mi napovědět snad ani nemohl. Ach! Je přece první polovina
sedmnáctého století! ...
Ukázka 3:
(Zápisek
osmý: Noc v tábořišti)
Odemykám auto – a – ještě jsem se nestačil smířit s tím, že
pokaždé na přivítanou zabliká a krátce zatroubí. Obzvlášť v téhle
situaci se uvítací rituál stává důkladnou zkouškou pevnosti mých
nervů. A diváci už nedočkavě shlížejí ze svých pohodlných lóží –
další část představení začíná. Bože, jak já nesnáším všechny ty
automaty! S dalším blikáním a troubením za sebou dveře zavírám.
Konečně klid.
I přední reflektory po chvilce zhasly. Ještě zhasnout vnitřní
světlo u stropu auta; připadám si tu jako ve výkladní skříni. Ale
kde je vypínač? To světlo nemá žádný vypínač?! Vyzkoušel jsem už
všechno. Ale inteligentní stropní světýlko zhasíná nakonec samo.
Další automat! Copak ostatním lidem nevadí, že se nemůžou sami
rozhodnout, kdy světlo rozsvítí a kdy zhasnou? Čím víc toho člověk
pro svoje pohodlí vymyslí, tím větší peklo na zemi si připravuje,
proletí mi hlavou. Snažím se vytvořit v zadní části auta plochu,
která by aspoň vzdáleně připomínala lůžko. S pomocí kufru, kabátu a
několika dalších věcí se mi to celkem daří. Konečně můžu sám sobě
popřát dobrou noc; a taky těm, které jsem nechal doma, protože přání
nezná žádnou vzdálenost.
Přetáčím se ve spacáku, házím sebou ze strany na stranu, ale spánek
nepřichází – to bude tím vedrem. Otevírám na chvilku dveře. Osudová
chyba! Nočním tábořištěm se rozezněl zběsilý klakson mého vozu a k
tomu se rozsvítily a rozblikaly snad všechny jeho žárovky – to aby
celý kemp ihned pochopil, odkud ten rámus pochází. Nepřemýšlím o
tom, čeho jsem se dopustil, jen zoufale pátrám, jak tu hroznou věc
umlčet. Bezvýsledně. Samozřejmě se rozzáří i vnitřní osvětlení auta,
a tak mohou všichni diváci spatřit podivínského cizince v pyžamu,
kterak nervózně poskakuje ve svém voze s nezvykle uspořádaným
interiérem...
Ukázka 4:
(Poslední modlitba: Lidé zapomenutých dnů aneb odpuštění je
cesta)
Amishská žena je tichá, a já hledám téma k rozhovoru. V mé mysli
se vynořují otázky, ale většinu z nich vzápětí zaháním. Navzdory
zvědavosti se nechci zachovat necitlivě. Život Amishů má svůj pevně
daný řád. Nechci sám sebe obhajovat jeho neznalostí, snažím se
vycítit pravidla hostitele. A mám pocit, že se mi to celkem daří.
Rozhovor začíná mít nenucený tón. Přiznávám, odkud přicházím, i když
tuším, že cizinec, který si jen tak létá z jedné strany zeměkoule na
druhou, musí být z pohledu těchto lidí velký hříšník. Nijak se
nevymlouvám, beru věci tak, jak jsou. Zajímá mě hudba, amishské
písně.
„Zpíváme v neděli, o bohoslužbách,“ stručně odpoví ona. „Mladí pak
ještě zpívají během večerního setkání.“
Chtěl bych vědět víc:
„Hrajete na nějaké hudební nástroje? Já jsem muzikant, teď právě
cestuju se svou autoharfou. Často hrávám i k tanci. Jak je to
vlastně u vás s tancem?“
„Ne, nemáme žádné hudební nástroje. Ani netančíme,“ následuje další
stručná odpověď.
Začínám tušit, že konverzace o jakémkoli druhu světské zábavy je
slepou uličkou. Zabloudil jsem zřejmě do komunity s velmi přísným
řádem. Ale já se ještě nechtěl vzdát:
„Rád bych se naučil nějakou vaši píseň. Je to možné?“
„To je těžké, běžně nejsou k mání zpěvníky s amishskými písněmi.
Jen v našich školách. Ale žádný takový zpěvník v domácnosti nemáme,“
dodává spěšně amishská žena.
Dopředu správně odhadla, že by ho ten potrhlý cizinec určitě rád
viděl. V tuhle chvíli jsem měl pochopit a změnit téma rozhovoru.
Nestalo se tak. Zašel jsem mnohem dál, než bylo vhodné:
„A je možné navštívit vaši školu a učit se tam zpívat amishské
písně?“
Z jejího pohledu jsem usoudil, že střípek získané důvěry se
roztříštil na nejjemnější prášek. A to jsem ještě zdaleka netušil,
čeho jsem se to vlastně dopustil. Vysvětlení se mi mělo dostat záhy:
„Před dvěma lety, na východě, v okrsku Lancaster, člověk, který
sice nepatřil do komunity Amishů, ale kterého tam všichni dobře
znali, zastřelil v amishské škole pět dětí a několik jich těžce
zranil… Od té doby musíme být opatrnější.“
Nevěděl jsem, co říct. Ale byl jsem vděčný za novou šanci, které se
mi od ní dostalo. Cítil jsem to. Téma zpěvníky a škola jsem nadobro
opustil. Vybral jsem si několik amishských výrobků, dárky pro svoje
blízké doma. Mluvil jsem o svých dětech. Pak mě napadlo, že mám v
autě ještě několik keramických suvenýrů, které mi vyrobili moji
přátelé právě pro tuhle cestu:
„Může cizinec věnovat malý dárek amishským dětem?“ ptám se opatrně.
Odpověděla, že budou mít radost...
