MISTROVA SMRT

Nad strašnickým závodem Pragokov se vznáší hrozba likvidace zaběhnuté výroby, avšak Otovi Finkovi spíš nedá spát jedna záhadná smrt; a to netuší, že přijdou další…
Co se vlastně odehrálo za letní půlnoci na útesu nad Vltavou poblíž zahradního bistra?
Proč se na Otu pokouší vyvíjet nátlak i vedení Pragokovu, kdo má vlastně zájem na tom, aby dal od případu ruce pryč…?
Sám má navíc řadu vlastních starostí – jak se starou láskou, tak s novou, i když tou si není zdaleka tak jistý, jako býval
s holkou Housetem za dávných časů…




UKÁZKA TEXTU

Příbřežní komunikace většinou uhne, když se jí postaví do cesty skála. Vyšehradská skála je výjimka – a taky trvalo nějakej čásek, než se město Praha odhodlalo udělat díru pod Libušinou lázní a dokonce do ní položit koleje, aby po nich mohla sedmnáctka vozit čundráky do Braníka na nádraží. Vidět to dneska Horymír, obrátil by se v hrobě i se Šemíkem; a o Libuši, která tam věštila slávu Prahy a o těch kolejích radši pomlčela, ani nemluvím.

Nám ovšem nejde o Vyšehradskou skálu, ale o podobnej útes asi o patnáct kilometrů dál po proudu řeky, která se musí napřed protáhnout skrz celou Prahu pod desítkou mostů, přes pár jezů a tu a tam i nějakým tím zdymadlem, než se její koryto dotkne podobně pradávný historie, jakou se může vytahovat Vyšehrad; v Žalově na Levým Hradci (snad se mu odjakživa říká levej proto, že stojí na levým břehu, zatímco na pravým stával nějakej jinej) prej přebejval se svou manželkou Ludmilou kníže Bořivoj, kterým začíná jakžtakž doloženej rodokmen Přemyslovců. My se ve škole ještě šprtali a odříkávali tak zvanou posloupnost panovníků: „Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít. Hostivít byl poslední pohanský kníže. Bořivoj, Ludmila…“
Ti dva byli dědeček a babička svatýho Václava.
Klidně se divte, co všecko nevím; mě totiž zrovna tohle ve škole bavilo. Dnešní průměrnej školák ví o pohanskejch Přemyslovcích prdlajs, protože už je jasný, že všecko před Bořivojem – včetně Horymíra, Přemysla ze Stadic i samotný kněžny Libuše – je pouhej vejmysl senzacechtivejch kronikářů, kterejm to Palacký sežral i s navijákem.
A jak víme (aspoň vzdělanec Letenský to říká), Palacký byl otec našeho dějepisu.
No – a takřka naproti tomu bejvalýmu sídlu knížete Bořivoje (než se přestěhoval na Hradčany), přes řeku tak na dostřel dalekonosný kuše, v zemi nikoho mezi dvěma nevelkejma městečkama, trčí na břehu ta skála, který se příbřežní komunikace vyhnula obloukem. Ta komunikace tu taky není proto, abyste jedouce po ní obdivovali výhledy na řeku a železniční trať na protějším břehu hned pod bejvalým hradištěm knížete Bořivoje, o kterým běžnej pasažér ve vagóně druhý třídy osobáku do Kralup nemá šajna. Cesta tudy odedávna vede hlavně proto, aby spojila lidský obydlí, ať už to byly roubený, hlínou omazaný a v zemi napůl zahrabaný markomanský chalupy nebo o dva tisíce let pozdějc těch pár desítek domů a vilek za plotama zahrádek, který dohromady ještě s nějakým tím kamenolomem, Ústavem jadernýho výzkumu a samozřejmě i s pár kostelama a hospodama tvoří městečka Hořelec a Beč.
Kolem paty skaliska běží jen uzoučká pěšinka. Navigace tam není, břeh je jen tu a tam zpevněnej namodralejma šutrama, mezi kterejma roste světle zelenej mech, a o kousek níž po proudu je dokonce kus břehu nepřístupnej; tam zřejmě letošní deštivo a následná velká voda vytvořily nevelký slepý rameno, něco jako lagunu lemovanou zplouhanou trávou a vyschlým blátem a plnou sajrajtu. Ještě o něco níž, tam, kde silnice od břehu odbočuje mezi nejbližší stavení Beče, je u vody něco jako sezónní přenosnej kiosek s párkama, limonádama, kafem a pivem, zahradníma skládacíma židličkama u stolů pod červenožlutejma paraplatama a navíc ještě s malým dřevěným molem a zakotvenou flotilou pramiček…
Možná odtud někdy až pod tu skálu, který se silnice vyhýbá, zavesluje rybář a dokonce tu a tam něco chytí. Snad tamtudy občas projdou milenci, stejně jako můžou hledat soukromí k muckání nahoře na skále, kam se dá celkem pohodlně vylézt shora od silnice; milenci samozřejmě pranic nedbaj na blízkost příkrýho svahu směrem k řece, kde stačí špatně odhadnout hranici, kam se ještě dá zajít a ve zdraví se vrátit, a skončíte život v krkolomným kotrmelci…
Tohle jsem ovšem vesměs zatím nevěděl, jen jsem si říkal, že dolů je to odhadem nějakejch patnáct metrů, že to na zabití stačí, a že ten chlápek ve tmavým proužkovaným obleku, co na pěšince u paty skály leží s nohama ve vodě a hlavou v krvi, by o tom moh povídat.
No – vlastně nemoh, máte pravdu.
Což mi v tom jinak veselým a slunečným ránu přišlo líto, protože jsem ho dobře znal a denně vídal – samozřejmě jinde a za okolností o dost příznivějších.

Obálka Ellie F. Senková. 256 stran, cena Kč 188,- plus poštovné a balné.

Zpět do BIBLIOGRAFIE