VELICE DLOUHÉ SCHODY

Otu Finka požádá o pomoc kolega ze soustružny. Ota vzápětí zjistí, že nezmizel jen známý fotbalista, ale také všetečná manželka pana Štechra, číšníka z restaurace U Kryštofa Haranta z Polžic. Další podivné okolnosti svědčí o tom, že v okolí dlouhého schodiště kdesi na pomezí Vršovic a Nuslí řádí bestiální vrah.
Ví o tom něco podivný zadumaný hubeňour, procházející se po schodech? Podaří se Otovi odhalit tajemství dalšího záhadného zmizení a zbavit podezření krásnou Barboru, jejíž nástup do „mistrovny“ v nám známé dílně n. p. Pragokov vzbudil značné pozdvižení?

UKÁZKA TEXTU

Stál jsem na mrtvým bodě a nezbylo mi než čekat, až se to někde hne.
Hnulo se to ve čtvrtek u Haranta z Polžic.
Zrovna jsem si vybíral v jídelním lístku mezi studenejma předkrmama něco za bůra, když na mě paní Ledvinová zasyčela: „Jéžiš, pane nadporučíku… To je on. Nedívejte se tam. Sedá si k tomu stolu u dveří na toalety.“
Kejvnul jsem a povídám: „Fajn, paní Ledvinová. Salámovej nářez s okurkou, jo?“
Kejvla taky a pustila se ke dveřím, který vedly do chodbičky s hajzlíkama. Přes omšelou nádheru restaurace ty hajzlíky nebyly o nic lepší než U dvouch stehen nebo v Barikádě a za toalety je moh považovat leda zatoulanej bača z Podkarpatský Rusi.
Případně chlápek, kterej se nemůže vynadívat na michelskej plynojem.

Byl to on, i když nebyl zdaleka tak strašidelnej, jak ho vylíčila paní Ledvinová. Čahoun to teda byl, ale to už jsem věděl. Plešatej byl taky (to jsem pro změnu nevěděl, jelikož na Dlouhejch schodech jsem ho vždycky viděl v klobouku) a ciferník měl jako po hladomoru. Ale jinak celkem ušel. Něco si objednal a paní Ledvinová pro to šla. Když míjela stůl, u kterýho jsem seděl, upřela na mě významnej pohled. Chvíli nato mi přinesla talíř se salámem; na tácu měla kafe a štuc sodovky pro Smrťáka.
Za chvíli se vynořil Štechr a sem tam někoho zkasíroval. Položil jsem oko na Smrťáka; vypadal, že na něj kejvne, ale pak si to rozmyslel.
Možná se splet. Nebo jsem se splet já.
Sežmoulal jsem salám a zchroustal jsem okurku. Dal jsem si kafe. Vypil jsem ho a dal si pivo. Plynuly minuty, čtvrthodiny, půlhodiny… Pak hodiny.
Cucal jsem svý druhý pivo.
Chlápek mezitím pětkrát vstal a zase si sed. Dal si ještě jedno kafe. Dal si sodovku. Koukal na hodinky, sebral z věšáku noviny a půl hodiny mu trvalo, než obrátil list. Stopnul jsem Štechra, když šel okolo.
„Pane Štechr… Možná budu muset rychle vystřelit a nestačím zaplatit. Napište mi to.“
„Ale prosím vás, pane Fink,“ na to Štechr, „na to zapomeňte. Na něco jste káp? A nemoh byste mi to říct?“
„Zatím ne. Mám jenom mlhavý podezření.“
„Na toho hubenýho u toalet, že jo?!“
„Proč myslíte?“
„To je přece ten, co mi tuhle stál pod oknama a furt courá po Dlouhejch schodech,“ šuškal Štechr. „Připadá mi jako šmírák, mohu-li sloužit. Je mi to divný… Co chce v naší ulici a co hledá tady?! Není tu prvně, ale stálej host to není. Chodí sem tak poslední tři tejdny.“
Neměl jsem chuť mu něco povídat. Chlap moh bejt docela nevinnej, ale zrovna tak to moh bejt masovej vrah. Štechra naštěstí odvolal jeden hladce vyholenej a kapánek přehnaně elegantní štamgast. Možná že to byl zrovna ten Oldův teplouš.
Po dvou hodinách nervózního poposedávání konečně Smrťák kejvnul na Štechra. V ruce žmoulal dvacku a zdálo se, že se konečně rozhod vypadnout. Když platil, několikrát zalapal po vzduchu jako ryba na suchu. Nebo jako když chce něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Potom hmát na věšák po klobouku, narazil si ho a zmizel za lítačkama.
Vystartoval jsem za ním.
Bylo to prapodivný sledování. Smrťák napřed vypadal, že pospíchá. Pak se najednou zastavil, udělal vlevo v bok a pomalu přešel ulici na druhej chodník. Tam se ještě chvíli šoural co noha nohu mine a s vysunutým krkem koukal někam do dáli, aby se zničehož nic málem rozběh poklusem. Šel jsem pořád za ním, chvilku pomalu, chvíli zase rychle, aby se mi někam nezdejch. Naštěstí byl vysokej jak rozhledna, takže jsem ten jeho staromódní šedivej klobouk viděl i mezi lidma. Cestou jsem přemejšlel, kam vlastně jde…
Až jsem si pomalu ale jistě začal uvědomovat, že míří někam, kde to znám.
Za hodinu jsme kapánek cukavě dorazili na horní konec Dlouhejch schodů.
Pustil se po nich dolů, ale v každý mezeře mezi schodama se zastavil, opřel o zídku a dlouze civěl do Vršovic. Jednou jsem ho dokonce musel předejít, abych nebyl nápadnej. Když jsem šel kolem něj, zaslech jsem, že si něco bručí, ale nerozuměl jsem, co to bylo.
Sešel jsem pomalu až skoro na dolní konec. Na poslední rovince jsem se taky opřel o zeď a civěl do Vršovic. Jedním okem jsem hlídal Smrťáka a začal jsem přitom přemejšlet, jestli tam někde v tý panorámě není něco zvlášť obdivuhodnýho. Jenomže když jsem odečet asi tisíc naprosto nezajímavejch baráků, viděl jsem pořád jen to nádraží a vzdálenej plynojem.
U baráku, kde bydlela Barbora Konvická, se taky zastavil. Na dům se ani nepodíval. Opřel se loktama o zídku, postál, pokoukal, a šel dál.
Kristova noho! Už jsem ho pomalu měl plný zuby.
Teď dojde na další plácek a zase –
Nedošel. Zastavil se před číslem třicet čtyři. Už necivěl do Vršovic, ale spíš na to domovní číslo. Protože si mě zřejmě předtím vůbec nevšim, odtrhnul jsem se od zdi a pustil se zpátky nahoru po schodech.
Zatímco jsem se k němu blížil, udělal dva tři kroky k baráku a zase zpátky. Pak se vzdálil až k zídce, jako by to chtěl vzít s rozběhem, načež udělal pár dvoumetrovejch poskoků k domovním dveřím a vzal za kliku, kterou zase pustil a couvnul.
To už jsem mu stál za zádama.
„Hledáte někoho?“ zeptal jsem se.
Ohlíd se na mě. Měl sice zapadlý, ale zato podivuhodně modrý oči pod huňatým černým obočím. „Já… Proč myslíte, že někoho hledám?“ řekl hlasem, kterej byl hlubokej a temnej jak večer na rejdě.
„Jdu tam taky,“ řekl jsem. „Ta schůzka ohledně Rukopisů, že jo.“
„Ano – já totiž… Vlastně ne –“
„Vy musíte bejt doktor Hauske,“ řekl jsem. „Kolega Letenský říkal, že jste mohutný postavy. Moc mě těší, že vás poznávám. Inžinýr architekt Vodsloň. Račte vejít, pozor, je tam schod.“
Na ten jeho hrobovej hlas a vejšku bych čekal větší odpor. Nacpal jsem ho do domovních vrat, jako kdyby byl vystřiženej z papundeklu, a rejdoval s ním ke schodům. „Ale já, víte… Já myslím, že jste se –“ Hučelo to v něm jak v komíně.
Modlil jsem se, aby byl Letenský doma.
Naštěstí byl a na zazvonění otevřel.
Teprv tady se Smrťák postavil na odpor. Jenže na mě si nepřišel. Popad jsem ho za ruku v zápěstí, zkroutil mu ji na záda a kolenem ho popohnal dovnitř.
„Co to – kdo to je, pane Finku?“ děsil se Letenský. „Probůh, pozor na tu lampu! Je to velmi cenná secesní předsíňová –“
„Zamkněte,“ řekl jsem. „Lazy sa pohly.“
„Protestuju,“ bručel Smrťák a volnou rukou si odháněl od hlavy rozkymácenou stahovačku. „To je únos.“
„Žádnej únos,“ řekl jsem. „A dejte si pozor na to, co řeknete, protože to bude v tu ránu použito proti vám. Nechte tu lampu bejt, zastaví se sama. Támhle jdeme. Kolega tam má psací stroj.“
„Vysvětlíte mi konečně, kdo je ten váš nebetyčný zajatec?“ skuhral Letenský. „Nemůžete přece –“
„Nemám šajna, kdo to je,“ řekl jsem. „Ale určitě se zná s paní Štechrovou.“
„Panebože,“ na to Smrťák. „Ona je tady?!“

30
 
„Já jsem nějaký Fialka,“ zahučel Smrťák a sundal si klobouk. „Arnošt Fialka, prosím. S doktorem Hauskem je to zřejmě nějaký omyl. Ale paní Štechrovou, tu, prosím, opravdu znám. Nepopírám to.“
„Tohle je kolega Letenský,“ já na to. „Bydlí tady. Já se jmenuju Fink.“
„Říkal jste inženýr architekt Vodsloň.“
„To jsem se splet.“
Seděli jsme v Letenskýho pracovně, kam se Smrťák Fialka nechal odvést. Už se se mnou nepral, jenom si mnul pomačkaný zápěstí. „Vaše násilí k mé osobě samozřejmě nechápu,“ dodal.
Letenský se po mně bolestně podíval. Nejspíš to považoval za násilí i proti sobě.
Smrťák se vrtěl na židli, která byla na jeho dlouhý nohy kapánek nízká. Na podlaze mu z nohavic čouhaly přísně vyrovnaný chodidla v hnědejch polobotkách číslo padesát. Vypadalo to, že má na nohou lyže.

2. vydání, paperback, 240 str. / Kč 192,-

Zpět do BIBLIOGRAFIE