KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

STUDENÁ SPRCHA

Ota Fink, nám dobře známý soustružník a bezděčný detektiv, se jednoho letního deštivého večera v roce 1965 ocitne nejen ve žhavé náruči jisté gejši, ale také ve studené společnosti jisté mrtvoly – a protože ví, co se patří, zavolá na příslušná místa. Jenže gejšu nechce kompromitovat; a jak se díky ní dostává do nezvyklé společnosti, shlukují se nad ním ponurá mračna, v jejichž příšeří je všechno klamné a málokdo je tu skutečně tím, čím se zdá být; dokonce i běžné věci si nasazují tajuplné škrabošky
a náš hrdina taktak uniká – a nejen smrti.

 UKÁZKA TEXTU

Postával jsem v tom hampejzu u svýho piva něco přes dvacet minut, když se přihrnula a razila si cestu hulákajícím davem maníků, co sem přišli udat svý každovečerní politicko-fotbalový slinty. Napadlo mě, proč navrhla zrovna tady ten výčep čtvrtý cenový: narozdíl od všelijakejch jinejch byl pro ženskou bezpečnej. Zdejší štamgasti neměli ani jeden zájem samotnou ženskou plácat po zadku nebo na ni mít kdovíjaký chlívácký řeči. Na to totiž měli ty hudrmanice doma, před kterejma sem prchali do společnosti kámošů popelářů, metařů, ajznboňáků, dělňasů ze staveb a důchodců. Ačkoli to tu bylo špinavý, zahulený a poplivaný, somráci sem nesměli – chlápek za nálevním pultem s tetovanejma bicepsama Pepka námořníka si doved udělat ve výčepu pořádek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Co to bude, dámo?!“ povídá, když se Michala protlačila mezi ouzkejma vysokejma stolama bez ubrusů, u kterejch chlapi popíjeli, pokuřovali a překřikovali se vestoje. A na mě: „No tak, mladej, kousek uhni, jo? Ať se slečna vejde.“
„No jó,“ já na to, „dělám co můžu. Tady je to skoro jako v tramvaji ve špičce, pane vedoucí.“
„Kofolu a velkej rum,“ řekla Michala.
A někdo za mnou: „Čéče, kam se rveš?“
Výčepní Michale naservíroval otevřenou flašku kofoly se sklenicí a nalil panáka; načež se odsunul o tři metry dál, kde na něj z party sobě podobnejch individuí pokřikoval učouzenej pidižvík, nejspíš z výtopny lokomotiv odvedle.
„Nóbl pitivo,“ povídám.
„Takhle začínáte cynickej rozhovor?“ řekla Michala a vyprskla. „Neznáme my se odněkud?!“
„Kdepák,“ já na to. „V životě jsem vás neviděl, ale na první pohled jste mi sympatická, slečno.“
Vypadala trochu jinak než tenkrát. Za prvý byla samozřejmě veselejší, protože se na ni v pozadí našeho rozhovoru nešklebila smrt – nanejvejš ten chlápek, kterýho nechala doma v posteli; za druhý už to bylo řadu let – a ve věku Michaly, teda mezi dvacíti a pětadvacíti se člověk změní. A jak se teprv změní ženská. Tenkrát mi připadala mrňavá, ale to bylo tím, že měla na nohou platfusky. Sem se přiřítila na kramflekách, který teď nejspíš nosila celej den, a nakrátko ostříhaný tmavý vlasy vyměnila za natupírovanej blond drdol s esíčkama po stranách. Jak ji ty kramflíčky pozvedly od země, vynikly boky a ouzkej pas… Prostě to byla docela šťabajzna tak trochu do Marilyn Monroe. Jen ty oči jako dva cvočky jí zůstaly – a ten trumpetovej hlas se slovníkem, jakej mi byl blízkej.
„No jo,“ povídám, „už vím, proč jste mi byla na první pohled sympatická. Vy totiž vypadáte lautr jako Marilyn Monroe. Jenom holt nemáte tu pihu.“
„Tu si můžu přilepit,“ na to Michala. „A ty vlasy zase můžu sundat, víte. Neblbněte mi tu s Marilyn a nóbl pitivem, nebo si fakt budu myslet, že jste jenom blbej kovodělník.“
Zazubil jsem se na ni. „To je milý, že si to pamatujete takový roky. Ale ta kofola s rumem… Divný pití.“
„To se holt teď pije u filmu.“
„Já mám radši pivo.“
„Každej jsme ňákej.“
„A proti gustu –“
„– žádnej dišputát,“ doplnila. „Tak – a teď, když jsme si vyměnili hesla, byste moh vypláznout, o co frčí. Uvědomte si, že jsem kvůli vám odložila orgasmus, takže jestli to, co mi hodláte sdělit, nebude stát za to, budete to muset –“
„Nedělejte se horší, než jste.“
„Nedělám se horší. Prostě jsem jenom upřímná a nazývám věci pravejma jménama.“
Někdo za mnou se vřískavě zasmál. Ohlíd jsem se; za velkou výkladní skříní, kterou tady měli místo okna, se stmívalo a auťáky na pozadí zrcadlovýho odrazu ucintanejch štamgastů už jezdily s rozsvícenejma světlama. Obloha nad střechama domů za parkem byla bezbarvá a přeletovali po ní ptáci. Rorejsi, sůvičky, vrabci…? Kdopak ví. Třeba holubi před spaním. Byli daleko a vysoko; to mohlo znamenat, že už pršet nebude.
Ten vřískavej smích nepatřil nám – to si jenom partička ajznboňáků u stolu za náma vyprávěla politický fóry: Sejde se takhle Rus, Američan a Čech… (Doplňte si to kterýmkoli fórem z těch, co s tímhle začátkem znáte. Je jich asi tisíc.)
Vytáh jsem portmonku a z portmonky pětidolarovku. „Mrkněte se na to,“ povídám. „Nenápadně. Byla kolem toho páska s nápisem, že zneužití je trestný.“
Mrkla se. „Hm,“ řekla a podívala se na druhou stranu. „Hm,“ řekla znova a bankocetli mi vrátila.
„No…?!“ Strčil jsem doličnej předmět zpátky mezi desetikoruny a portmonku do kapsy. „Jak to vidíte?“
Pokrčila ramenama. „Těžko říct. Zatím jsem neviděla, jak vypadaj ty u nás. Nejsem žádná odbornice a fakt je, že kdyby mi to někdo šoupnul třeba jako dýžo nebo nějakej úplatek – ne že by se to stávalo – klidně bych si to vzala v blahý víře, že je to pravý. To se ví, mělo by tam bejt vytištěný něco nenápadnýho, podle čeho by se poznalo, že to pravý není. Odkud to máte?“
„Slyšela jste někdy jméno Turský?“
Zabodla do mě ty svý cvočky a řekla: „Vlado?!“
„Jo, Vlado.“
„Máte to od něj?“
„Vy ho znáte?“
„Jasně… Dokonce osobně.“
„V dobrým?“
„Ááále… V dobrým, špatným… Byla jsem nějakej čásek na praxi v ateliérech Koliba; tam jsem ho trochu poznala. Jeho – i jeho manželku.“
„On byl ženatej?!“
Uklouzlo mi to. Michala byla bystrý děvče. „Cože?!“ řekla. „Byl? Jak to myslíte, helejďte?!“
„Počkejte… Viděla jste ho někdy tady v Praze?“
„Na jaře ve filmovým klubu. Zdravila jsem ho, on mi kejvnul; ale nejspíš si mě už nepamatoval.“ Odmlčela se, dolila si černou limonádu ve sklenici zbytkem rumu, kterej se jí tam napoprvý nevešel, a řekla: „No tak, vyvalte sudy, hrdino. I kdyby to snad mělo bejt to nejhorší, mě to neporazí. Byl mi ukradenej.“
„Prostě je mrtvej,“ řekl jsem.
Chvilku mlčela, lokla si a povídá: „Helejďte, jak to děláte, že jste takovej posel špatnejch zpráv? Jako nějakej anděl Asrael. Připlachtíte na černejch perutích, vlajou za váma pentle s nápisama poslední sbohem… Sakra – jděte do háje. Vy kecáte, ne?!“
„Je mi líto, Michalo.“
„Je vám líto? Fakt?!“
„No jo, ustálený rčení. Není mi líto – ačkoli teď už vlastně jo; tý jeho manželky docela jistě. Než jste mi to řekla, neměl jsem páru o tom, že by byl ženatej. Před pár hodinama jsem byl mezi lidma, co ho dobře znali, ale o nějaký jeho manželce ani zmínka. Nevíte proč?“
„To mohlo bejt proto, že za prvý spolu nežili – i když myslím, že měli nějaký dítě nebo dokonce děti – a za druhý ona se jmenuje Elena Pajerská.“
„Taky dělá něco u filmu?“
„Libretistka a scénáristka.“
„Co to přesně je?“
„Libreto je… no, dejme tomu námět. Taková ta – kniha, ze který se vychází. Scénář je vlastně to samý, ale už zpracovaný… Viděl jste někdy divadelní hru? Myslím – vytištěnou?“
„Jo, viděl. Voskovce a Wericha…“
„No – a scénář, to je to samý, akorát že se podle toho nehraje divadlo, ale filmuje. Vykládám vám to jak blbýmu, co?!“
„Velice názorný,“ řekl jsem. „A ta Pajerská – je hodně známá?“
„No… Dost. U nás možná ne – ale to je tím, že jsme zatížený syndromem straších bráchů. Co mají vynikajícího na Slovensku, toho si prostě nevšímáme; to je nám šmafú. Nejspíš je to tím, že zafixovaná představa Slováka z první republiky nebo dokonce ze starýho Rakouska-Uherska je drotár nebo pouliční prodavač pastiček na myši. Nanejvejš Jánošík.“
„Prdlajs, to jsem si nikdy nemyslel.“
„Vy třeba ne.“
„Co jinak víte o tý Pajerský?“ zeptal jsem se. „Taky jezdí do Prahy? Viděla jste ji tu někdy?“
„Tak to prrr, milej zlatej. Napřed vybalte, co je s Turským a co s tím máte společnýho vy. Posledně – pokud si to pamatuju – vám šlo akorát o záchranu jistý krásný Barbory a vydával jste se za kovodělníka. Teď se mi tak trochu zdá, že jste mi tenkrát věšel bulíky na nos. Nejste žádnej kovodělník; ale esenbák asi taky ne, co?!“
„Pro vás můžu bejt všecko, co vám bude vyhovovat,“ povídám, „ale budu vám neskonale vděčnej, když mi odpovíte na pár otázek.“
Nedalo jí to a dál přemejšlela nahlas: „Ne, nejste polda. To byste se se mnou neslejzal jak ilegál. Samozřejmě že jestli nejste polda, ale podezřelej dobrodruh, byla bych ráda, kdybyste aspoň nebyl zločinnej živel; třeba penězokaz, kterej by mě stáh po šikmý ploše do bahna podsvětí. Radši bych zůstala bokem, i kdyby to měl bejt tutovej námět na biják.“
„No, ono je to vlastně tak,“ já na to, „že mám stejnej zájem jako kriminálka; jenomže oni nestojej o to, abych s nima spolupracoval. Já se tomu nedivím – už párkrát jsem se jim zaplet do vyšetřování a tu a tam jsem je tím popudil. Mám jiný možnosti než oni, myslím to dobře a oni to nechtěj chápat.“
„No ne…“ na to Michala. „A proč se na to radši nevybodnete? Jednou vás třeba zabásnou – nebo se vám může stát kdovíco horšího, nemyslíte?!“
Pokrčil jsem ramenama a mávnul na výčepního prázdnou sklenicí. Jednou už mě dokonce zabásli… ale mělo smysl jí o tom povídat?
„Takže,“ řekla Michala, když jsme dostali nový pití – já docela slušně zarovnaný pivo a ona dalšího panáka ke ke druhý sklenici kofoly – „vy jste teda takový socialistický soukromý vočko, jo?! Akorát holt bez licence. To mě podrž. A teďka s tím Turským: říkáte, že umřel a najednou v tom lítá kriminálka? A ta pětidolarovka s tím souvisí? Tak co si o tom mám myslet? Že ho někdo oddělal, kliftóne?“
Kejvnul jsem. „Jo,“ povídám, „někdo ho propích ve sprše v jednom kvartýře, kterej si půjčoval, když pobejval v Praze. Stalo se to v noci z pátku na sobotu.“
„Jak jste se to dověděl? Od policajtů to nevíte, když vás nemaj rádi, takže – kdo vám to řek?“
Byla to bystrá a zvídavá holka. A tak jí povídám, že potřebuju slyšet plno věcí od ní, že jsme se nesešli kvůli tomu, aby se ona vyptávala mě. Prostě jsem se to dověděl – a nadále bych ji z toho rád vynechal… a tak dále.
„No dobře,“ na to Michala, „to rum v kofole nutí mě frivolně štěbetat o věcech, o nichž mysl naše nemá zdání. Tak se tažte, Horácio. Jsem připravená na všecko.“
„Jakej byl vztah Eleny Pajerský a Vlada Turskýho?“ zeptal jsem se a její plácání nechal spadnout někam na podlahu. „Říkala jste, že snad měli nějaký děti – a že spolu nežili.“
„Žili nežili… to já nevím. Třeba jo. Nebo ne…?! Těžko říct. Možná ho otravovala… Co já vím, na Kolibě se vedly všelijaký řeči; co z toho byla pravda a co ne, to já fakt nevím. Nebyla jsem tam tak důležitá, aby se mi někdo svěřoval.“
„Jaký řeči jste zaslechla?“
„No – tak za prvý to, že Turský je děvkař a že ho ty ženský musej stát mnohem víc, než si vydělá. Za druhý taky to, že to jeho manželku rozčiluje nadmíru; nedivila bych se – ona je takovej maďarskej týpek, taková jako Carmen, rozumíte?“
„Carmen, nebyla to Španělka?“
„Španělskou menšinu na Slovensku nemaj. Já myslím tu náturu, rozumíte: Ty pohrdáš, já miluji tě, však lásky mé buď varován –“
A já na to: „Cože?!“
„To zpívá Carmen,“ řekla. „Jen pro ilustraci, jakej typ ženský je ta Pajerská.“ Zarazila se. „No helejďte – ne že bych chtěla něco – teda – předjímat, jo. To samozřejmě ne, však taky spolu nežijou. Ale jinak je Elena Pajerská  přesně ten typ ženský, co když příkladně nachytá svýho muže s nějakou jinou… Já fakt nevím; možná by ho taky dokázala odkráglovat. Musel by ji popadnout rapl, to se ví. Protože jináč zase… No, je to intelektuálka, chápete? A ještě k tomu dělá Umění. Ty se mstěj jinak.“
„Jak?“
„Oplácej stejným.“
„Víte o něčem takovým v tomhle případě?“
„Nic jsem neslyšela.“
„A mohla byste slyšet?“
„Těžko říct.“
„Říkáte, že byl děvkař. A o nějakejch jeho milenkách víte? Nebo aspoň o jedný?!“
„To ne. Nikdy jsem taky neslyšela žádný jméno. Myslím, že to uměl vynikajícně kamuflovat.“
„Nebo žádný milenky neměl a všecko to byly jen pomluvy. Ani bych se nedivil, o každým úspěšným chlápkovi, ať už od divadla, od zpívání, nebo od filmu, koluje všech možnejch drbů… Hlavně mezi lidma, který o tom nemůžou vědět lautr nic.“ Znova jsem vytasil portmoné a nenápadně jí šoupnul tu podezřelou bankocetli. „Vemte si to, prosím vás – a porovnejte to v tom vašem fundusu s těma, co tam máte, jo? Myslím s těma tutově filmovejma.“
„Když myslíte…“ Pokrčila ramenama, šoupla pětidolarovku do kabelky a nenápadně jukla po hodinách nad výčepem. „Ještě něco?“ zeptala se.
„Mohla byste se poptat někde tam – já teda nevím kde, snad v tom filmovým klubu? – jestli tu koncem minulýho tejdne nebyla ta paní Pajerská? Nebo jestli ji tu třeba nečekaj? Jo – a taky o těch dětech jestli by někdo nevěděl. Jak jsou starý, co dělaj… a tak.“
„No… Poptat se můžu; jenom nevím, jestli se se mnou o tom někdo bude bavit. Ačkoli… Tam se vlastně vedou záznamy o návštěvách a je tam jeden portýr, se kterým občas kecám o počasí. Zkusím to. Zavoláte, nebo se zase slezem?“
„Zavolám. Díky, že jste přišla… Omluvte, že zaplatíme každej svý a neodejdem spolu.“
„Tutovka, my se přece neznáme.“
„Těšilo mě, slečno.“
„Platím, pane šéf,“ řekla hlasitě a výčepní přikvačil.
„To máme…“
„Devět pade,“ řekla Michala. „Tuhle máte pětku a nechte to bejt. Na shledanou.“
Protlačila se k východu a zmizela ve tmě.
„No,“ povídá výčepní, „tak jste přišel na nějaký to pivo a měl jste k tomu navíc zadarmigo dámskou společnost, co?! Nevzpomínám si, že bych ji tu někdy viděl.“ Vzal její prázdnou sklenici, zašplouchal s ní v dřezu a vyplách ji pod kohoutkem. „Co byla zač, neřekla?!“
„Ujel jí vlak,“ řekl jsem. „Potřebovala někde zabít čas. Říkala, že jede z Hradce do Tábora, musela tu přesedat a popletla si nádraží.“
„Popletla si nádraží…?! A to si na to pak dá dva velký rumajzly?“ Zasmál se. „Možná že si jich pár dala i předtím, co?“
„Mluvila celkem rozumně… Taky zaplatím.“
„Dvě osmdesát.“
„To je dobrý.“
Šoupnul jsem mu po zinku tříkorunu a padal.

Paperback / 256 stran, Kč 188,– / Kód: VZ

Zpět do Bibliografie