KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

VLČÍ ZUB

Otakar Fink, majitel žižkovské detektivní agentury Discret, si vyrazí na dovolenou za svým dávným spolužákem kamsi do severního pohraničí, kam se už delší dobu chystá. Leč sotva zaparkuje před penziónem Majoránka, dojde v lese opodál ke strašidelnému nálezu…
Ve skalách se prochází podivná bytost s
 berlou a vrchní komisař major Mašek z krajské kriminálky jako by bez Otakara Finka nevěděl kudy kam; nitky vedou až kamsi k celebritám známým z televize a smrt přichází jakoby odnikud…



UKÁZKA TEXTU

Cestou k Majoránce jsme tu a tam v mezerách mezi skálami a stromy zahlédli nízko nad obzorem zapadající střep měsíce a nějakou jasnou planetu, snad Jupiter, která jako by ho doprovázela kamsi do podsvětí. Na blednoucím předjitřním nebi se krása planet i měsíce umocňuje, za mladších let jsem měl mnoho příležitostí uvědomit si to. A vždycky – napadlo mě to zároveň s hryznutím u srdce – u toho bylo nějaké děvče, které jsem chtěl a neměl… nebo naopak.

„Šéfe…?!“ vytrhla mě Lai z nostalgie.
„Jestli jste na něco přišla,“ řekl jsem, „je teď ta pravá chvíle to vybalit.“
„Ty omluv mě,“ řekla Lai, „já pila ze zdvořilost pro hostitele… A ty musel abstinovat.“
„Ále, to je blbost,“ já na to. „Dokonce si myslím, že v agentuře Discret by měla bejt povinnost se občas někde zhulákat. Byl tam přece i náš klient – a věřte tomu, že kdybych nemusel řídit –“
„Já děkuju.“
„Jasně, to nic.“
„Nebe je krásný.“
„To jo.“
„Škoda že tu není vidět celý.“
„Hele,“ dostal jsem nápad, „autem jsme u odbočky na Vlčí zub za tři minuty a pěšky je to tam dalších pět. Myslím, že odtamtud je vidět celý nebe. Co vy na to?“
„My máme přece dovolenou.“
„No tak jo. Správnej konec flámu a tejdne.“
„Ono už je pondělí,“ řekla Lai.
„Aťsi je,“ já na to. „Na rozhledně bude prostor bez hranic a čas taky – aspoň na chvilku – a jenom my a měsíc, co zapadá, a hvězda, která ho vyprovází.“
Neodpověděla a mě přepadla nejistota… Ta pitomá nejistota, která mě vedle ní občas přepadala.
Minuli jsme tichou spící Majoránku, zatočili doprava kolem lesního výběžku a mezi ještě temnými hradbami mlází dojeli k palouku, z něhož vedla lesní pěšina na vrcholek Vlčího zubu. Sjel jsem ze silnice a zastavil.
I když se nad námi otvírala sinalá nebeská klenba, na které ještě nezačaly jedna po druhé zhasínat hvězdy (ale už se na to pomalu chystaly), les tady byl černý; jak se mladé smrčky tlačily jeden na druhý, dole pod jejich spodními větvemi byla ještě noc.
Vzal jsem Lai za ruku a vedl ji rovnou k cestě mezi dvěmi stěnami lesa, který se mi minule otevíral a zase zavíral jako pohádkové leporelo Artuše Scheinera. Teď jsem tam neviděl nic, ale pruh oblohy nad hlavami nás spolehlivě vedl… Napadlo mě, že je to stejný pruh oblohy, tatáž hvězdná cesta, po které jsem už mnohokrát šel; že ji nad mou zakloněnou hlavu klade kdosi, komu záleží na tom, abych nezbloudil, jako kouzelný koberec z bájí Tisíce a jedné noci. Vzpomněl jsem si na knížku, kterou jsem četl jako kluk; jejímu obsahu jsem příliš nerozuměl, ale její název mi byl blízký: Milenec hvězd.
Co naděláte, mám toulavé myšlenky.
Taky mě napadlo, že Lai voní jako květ sakury.
Až na to, že nemám ponětí, jak voní sakura.
Dokonce nemám ponětí, jestli vůbec voní.
Její ruka v mé dlani byla horká a živá.
A pak se najednou – ale skutečně najednou – před námi otevřelo to věčné a přesto člověkem málokdy vídané vesmírné i nesmírné jeviště nebeské báně před svítáním.
Zastavil jsem se a pomyslel si…
„Šéfe,“ řekla Lai, „kdyby sem takhle za tmy přišel někdo – myslím ten, co tu nezná to – nešel by klidně dál tam…? Já jenom vidím měsíc s tou hvězdou; jinak je kolem dokola to – já nevím to slovo, šéfe.“
„Prostor,“ řekl jsem. „Bezhranično. Bezedno.“
Lai neodpověděla; stála vedle mě, dívala se na bledý zbytek měsíce, jak zapadá za kopcovitý obzor, shora jakoby osvětlený planetou hrající dozlata.
Uvědomil jsem si, že přichází ranní chladno s rosou a vzal jsem Lai kolem ramen. Nic jsem tím nemyslel, nic jsem tím sakra nemyslel; bylo to docela neuvědomělé, jako bych chtěl ochránit před zimou svou malou neteř – jenže to nebyla neteř a přestože byla malá, taky jí bylo pětadvacet a vůbec; najednou se pootočila, přitiskla se ke mně a řekla: „Šéfe…?!“
Měl jsem říct co je nebo jo nebo pohov?
Ale možná jsem se měl rozběhnout a skočit rovnou dolů z té zatracené skály. Neřekl jsem nic, protože jsem si uvědomil, že pro Lai už jsme za hranicí možného vyjádření slovy; a tak jsme mlčeli a pluli bezhraničnem – my dva, ten růžek měsíce, čím dál rychleji padající za vzdálený sopečný kužel jako vyříznutý z plechu, a osamělá zlatá hvězda triumfující nade vším…
Z opačné strany se blížil den, zatím ještě zvolna, ale zato s jistotou. A jak jsem přes útlé rameno Lai kolem uvolněného pramene jejích tušově černých vlasů bloudil pohledem nejen po vesmíru, najednou jsem si uvědomil, že to, co se mi už chvíli jevilo jako světlejší skvrna na kamení dole pod skálou, je lidská noha.

Paperback / 288 stran, Kč 189,– / Kód: VZ

Zpět do Bibliografie