KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

MOSAZNÁ POSTEL

Ve svém sedmnáctém příběhu z jara 1965 se Ota Fink zaplete do podivných a záhadných událostí, aby jaksi na revanš vyhověl člověku, který mu svého času pomohl z průšvihu. Začne to sice v Praze, ale stopy vedou napřed kamsi na západ, do městečka Tuchlapy a na zámek Daleč, odtamtud pro změnu na východ do Králova Brodu…
Jako v nějaké hře, kde se hází kostkou – ale figurkám, kterými se hraje, jde o život.
Mosazná postel je symbol čehosi, co se stalo tak dávno, že se to zdá být zcela zasuto časem; jenže z pozadí na to padá stín monte-cristovské legendy…

UKÁZKA TEXTU

Nevěděl jsem, co tam chci najít. Nejspíš jsem ani nepočítal, že tam něco najdu. Prostě jsem si myslel, že mě něco trkne – že jestli tam Dženy byla, uvidím tam něco, co mi to potvrdí. Představu, co by to mohlo bejt, jsem samozřejmě neměl ani jednu. Bohužel jsem taky neměl lano s kotvou, ani provazovej žebřík, skládací schůdky, štafle… Nic. Vzpomněl jsem si na boty, co nosil pérák. Ty jsem taky neměl. Nezbylo mi, než se podívat, jestli ta zeď někde není nižší nebo děravá, případně zbouraná. Zamknul jsem auto a pustil se podle zdi. Nebyla to moc ideální procházka, hned o pár kroků dál byla u zdi hotová džungle kopřiv a lebedy a kdovíčeho, samozřejmě taky svízele přítuly, kterej se mi svízelně tulil k nohavicím; navíc ode zdi padal prudkej a hustě javorama zarostlej svah někam dolů – napadlo mě, že tam kdysi moh bejt hradní příkop, a že v takovejchhle příkopech se

 

 

 

 

 

 

 

 

 

chovala dravá zvěř, například medvědi – a tak dále, napadaly mě pitomosti vesele jedna za druhou, málem jsem zapomněl, proč vůbec podle tý zdi jdu; jak jsem se pokoušel neskutálet se mezi medvědy, ujely mi nohy a nabral jsem si do bot hlínu, popálil se kopřivama – a najednou koukám, že zeď zmizela… No ne, fakt; prostě šmytec, vypadalo to, že tady snad původně zahejbala někam za roh, pak ji zbořili… Do zámeckýho objektu se prostě dalo vlézt jakoby nic, pokud jste ovšem prošli tou džunglí od vrat. Jinudy se sem dojít nedalo, protože se terén zúžil na sotva čtvrtmetrovou pěšinku a doprava prudce a naprosto neschůdně klesal někam do zelený tmy. Zato vlevo se otevřel výhled do dost zpustlýho parku, kde pod rozsáhlejma korunama stromů s divnou kůrou i listím postávaly sochy všelijakejch omšelejch svatejch – ale podle nezvyklejch rekvizit, jako jsou třeba vidle, měšec s prachama, tenisová raketa nebo mrtvý pachole, to třeba ani svatý nebyli. Ostatně to třeba nebyla ani ta raketa – mohlo to bejt zrcadlo; a to pachole třeba usnulo. Tak jako tak mi těžko mohli říct, jestli tady náhodou neviděli Janu Valtířovou, takže jsem se u nich nezdržoval a zahnul rovnou k zámku, kterej se nořil z roští kus po mý pravý ruce. Leč ouha – tam byly všude bytelný visací zámky na plechovejch dveřích a okna byly zatlučený coulovejma fošnama. Možná bych byl někde našel něco jako pajcr a do některýho z těch oken se vlámal; jenomže se mi to nezdálo nijak nevyhnutelný. Jestli tady Dženy byla, co by dělala v tý zašpérovaný ruině, kde zaručeně nebylo nic, co by ji mohlo zajímat? Stačilo položit oko na kteroukoli škvíru mezi prknama: všude tam byly jen hromady suti a úlomků břidlice, jak se střechy propadly až sem dolů shořelejma podlahama; tu a tam bylo v protisvětle vidět nějakou zkroucenou armaturu – snad zábradlí zřícenýho schodiště – a ještě po dvanácti letech to všecko čpělo a smrdělo jak rozebranej milíř. Kdyby tu Dženy byla za nějakým chlapem, tak leda za uhlířem. Obrátil jsem se a pustil se parkovou cestičkou lemovanou živým plotem z takovejch těch hřbitovních keřů, ze kterejch se dá vystříhat kdeco od preclíku po sfingu – fakt, viděl jsem to v parku jinýho zámku, kterej výjimečně nevyhořel. Byli jsme se na to podívat s holkou Housetem, kterou to zajímalo z profese. Tomu roští říkala okrasný dřeviny… Napadlo mě, jak by se jí asi líbilo tady. Jí možná jo; třeba by se rovnou pustila do práce. Ale co se tady mohlo líbit Janě Valtířový, která nejen že nebyla zahradnice, ale ani do práce se radši nepouštěla, pokud nemusela? Nebyla tu, hulákal na mě vnitřní hlas, tak zvanej Imba Našeptavač. Blbneš! Vypadni, než tě nachytá místní Šmidra a zavře tě do obecní šatlavy! Jenže já, povídám tomu zatracenýmu Imbovi, bych rád věděl, co se asi tak skrejvá na konci tý cestičky lemovaný dvěma stěnama okrasnejch dřevin. A tak jsem šel dál a dál – až jsem najednou vylez na travnatej palouk, kterým se pěšina kroutila do osmičky, a na její protější straně stál dost podivnej barák, docela jistě ne barokní; ale jakej teda byl, nad tím jsem se drbal za uchem, dokud jsem si nevzpomněl na Obecní dům neboli Reprezenťák vedle Prašný brány. Byla to secese – kachlíčky, mozaiky, železný krouceniny, falešný balkónky, střešní krytina z majoliky s ozdobnejma hřebenáčema a na střeše větrná korouhvička a okapový žlaby s plechovejma potvorama. Všecko to bylo zchátralý, jako by v tom sto let nikdo nebydlel, jako by sem sto let nikdo nepřišel, a jestli přišel, už neodešel, alébrž rovnou zesnul někde tam nahoře za tím oknem, kde se v průvanu kupodivu kejvala pruhovaná roleta se šňůrkou a bambulkou na konci. A teď tam jeho kostra leží nedaleko dveří a stonožky jí prolejzaj mezi zubama. Že bych moh vyprávět pohádky? Jak by ne. Ale leda tomu zesnulýmu pacholeti. Ta roleta… Kdyby tam nebyla, byl bych odešel, sed do auta, zajel si do dalečský hospody a tahal tam z lidí rozumy: neviděli jste tady takovou menší černovlasou… A oni na to (jak už vím teď, ale nevěděl jsem tenkrát): Kdepak, neviděli, mladej… Neviděli. A pak bych se vrátil do Prahy a v klidu se vyspal. Což mi nebylo přáno kvůli tý roletě. Komupak by to taky nepřišlo divný: v prvním patře byla řada oken a čtyři balkóny, vždycky ob jedno okno. Všecky okna měly vytlučený skla – byly v nich jenom slepý rámy a křídla dělený na šest čtvercovejch tabulek; tu a tam některá příčka chyběla, nebo se jen tak plandala a čekala, až upadne. A v tom jednom jediným okně nejen že byla roleta, ale okenní křídla byly zasklený – a podle jistý čistoty skla nebyly zasklený dlouho. Na skle se to pozná: když se delší dobu neumeje, oslepne tím vším, co se kolem nás vznáší a co naše plíce klidně snesou. Sklo ne. Tohle sklo prostě bylo čistý jako sklo. Na rozdíl od velkýho vyhořelýho zámku tu přízemní okna nikdo nezatlouk, takže pokud by i zdejší vrata byly zamčený, nebyl by žádnej problém dostat se dovnitř. Stačilo jen kousek povyskočit a nebát se, že si zamažete gatě, případně odřete špičky u bot. Zkusil jsem kliku u vrat; zamčený nebyly. V tý chvíli mě napadlo, že tohle je asi ten zpustlej loveckej zámeček, o kterým mluvil fořt Žežulka. Otevřel jsem vrata, vlez dovnitř a zavřel za sebou. Vrata vedly do hlavní chodby, která v příšeří končila schodištěm. U dveří byl na zdi otáčecí vypínač s vrchním vedením v trubce; zkusil jsem ho a ejhle – v ohybu schodů se rozsvítilo. Oproti pohledu zvenku tady kupodivu byl docela pořádek; podlahu z barevný dlaždičkový mozaiky jako by dokonce někdo vytřel, bylo to znát těsně u stěn, kde byly zbytky zametenýho opadanýho vápennýho prachu jen rozmazaný a pořádně nespláchnutý. Bezesporu se tu uklízelo, ale byl to úklid takovej nějakej… nijakej. Jako by jen tak – hm.… dejme tomu pro něco jednorázovýho. Kvůli nějaký kontrole? Před čtrnáctidenním uzavřením? Stejně nesmyslný jako luxovat ve mlejnici. Jako když si děti hrajou na gruntování; jako by se tu mělo něco odehrát, ale jen jednou a na chvilku; na takovou chvilku, že si nikdo nestačí všimnout toho vysmejčenýho provizória. Pustil jsem se po schodech nahoru a ještě pořád mě za nejbližším rohem nikdo ničím nepřetáh, i když se to dalo čekat každou chvíli. Do rovný chodby nad schodama, taky dost nedůsledně ošolíchaný, vedly několikery dveře. Za jedněma užšíma a na pohled i zachovalejšíma sotva dva kroky od schodů byl čistej, leč suchej záchod s lautr novou porculánovou mísou a prkýnkem z lisovanýho jakobydřeva. Dekl byl zvednutej, ale prkýnko bylo dole. Na zdi byl plechovej, šedě natřenej zásobník na skládanej toaletní papír a ještě v něm tak půl balíčku bylo. Hmátnul jsem na něj – byl mírně navlhlej. Vedle záchodový mísy stála bílá smaltovaná desítilitrová konev na vodu, ale prázdná. Ouzkým nezaskleným okýnkem sem padalo dost světla, takže jsem ještě zhlídnul úplně nový šedý lino na podlaze. Nová byla zřejmě i pavučina v koutě stropu. Natáhnul jsem se přes mísu k okýnku a zkonstatoval, že vlastně ani zasklený bejt nemohlo. Křídlo se sklem už zřejmě dávno odnes čas a v okenním otvoru zbyl jen rám s pantíkama. Taky vypadal jako umytej a připínáčkama jenom lehce narezlejma v něm byl napnutej bílej organtýn. Většina ostatních dveří v chodbě byla buď zamčená nebo dokonce zatlučená hřebíkama kromě třetích od kraje, který vypadaly umytě (povrchová úprava: věkovitej email v barvě slonová kost) a někdo dokonce vyblejskal mosaznou kliku. Tak jsem zaklepal (pořád jsem měl dojem, že v baráku nejsem sám), a když se nikdo neozval, kliku jsem zmáčknul. A ejhle, nastojte – byly to zrovna dveře od cimry s tou roletou, jak už důvtipná čtenářka i statečný čtenář jistě dávno vědí. Místnůstka to byla kupodivu útulná; bejt to kriminál, dalo by se tu vydržet i tejden. Mý měřítka jsou ovšem poněkud zkreslený, když si uvědomíte, že bych se bejval s radostí nastěhoval do baráku, kde vyvraždili rodinu Greenů. Jak to celý páchlo tou secesí včetně rolety, připadal jsem si jako v hodinovým hotýlku na Montmartru nebo v Latinský čtvrti – ne že bych tam snad někdy byl. Ale mně úplně stačí číst patřičnou literaturu – myslím knihy. Jedno jaký; z každý se něco dovíte, když moc nepřeskakujete. Bylo tam čistě vymalováno; stálo tam starý, ale nijak chudý ani nijak otlučený umývadlo s konví na vodu; taky stojací věšák, snad dokonce starožitnej. Visely tam pendlovky s mosaznejma závažíma, ale došlý; závaží ležely dole a ručičky ukazovaly za pět minut půl šestý, kdoví jestli ráno nebo k večeru. Taky tam byla komoda, trochu oprejskaná, s parádníma měděnejma chňapnama na šuplíkách a dvířkách dole. Udělal jsem krok, dva, tři po koberci, byl na podlaze nataženej skoro ode zdi ke zdi; ale byl to tébich starožitnej a nejspíš lehával v nějaký cimře mnohem větší, že tady zakryl skoro celou podlahu. Nadzved jsem roh a bylo mi jasný, že sem nepatří – podlaha pod ním byla pokroucená, sukovitá a nenatřená, s vylezlejma hlavičkama hřebíků; a špinavá, jako by někomu nestálo za to ji mejt, když ji moh přikrejt peršanem. Otočil jsem se ke komodě a vytáh jedno šuple, druhý šuple… V jednom byly dvě vedrem rozteklý svíčky a krabička sirek, ve druhým jen umaštěnej papír připíchnutej zrezavělejma připínáčkama. Když jsem pootevřel dvířka dole, vyskočila na mě myš! Myší se samozřejmě nebojím, ale nemám rád, když si na mě takhle vyskakujou. Nechal jsem ji uprchnout. Nejspíš byla ráda, protože v komodě nebylo nic, jen dva prázdný talíře; vlastně ani ne prázdný, když vememe v úvahu myší hovínka (pak mě napadlo, že původně ty talíře prázdný nebyly, protože proč by tam ta myš jinak lezla?). Na komodě se povalovaly tlustý lesklý časopisy, samý plky o módě, ale vesměs to bylo německy nebo francouzsky a všecky ženský na těch fotkách vypadaly jako upíři. Stál tam taky malej kulatej stolek s dvěma křesílkama čalouněnejma růžovým atlasem, jen tam posadit madame Dubarry, Josefa Balsama nebo Mozarta; přes opěradlo jednoho z nich byla přehozená jakási průsvitná dámská blbůstka s kraječkama, a když jsem ji štipcem prstů nadzved, vypadala na přepychovou noční košilku. Fakt, byl to barák plnej překvapení. Na stolku stál šálek asi do třetiny naplněnej nažloutlou tekutinou s tenkou vrstvičkou prachu na hladině a vedle něj baňatá čajová konvice. Vzal jsem ji za ucho a zahejbal s ní – vevnitř musel bejt ještě dobrej litr, kterej někdo nevypil. Očenichal jsem to – byl to čaj. Trochu nepatřičnej mi připadal použitej příbor, kterej se válel vedle na dalším talíři znečištěným od myší. U protější zdi vedle okna stála postel; mosazná, vyleštěná, nohy měly kolečka. Byla ustlaná, ale jako pro eventuální denní použití – myslím, kdyby se na ni chtěl někdo na chvíli natáhnout. Taky se mi zdálo, že na šedivý dece se zelenavým vzorkem opravdu někdo polehával. Polštář měl modře pruhovanej povlak a pod tou šedivou dekou byla stejně pruhovaně povlečená deka, na můj nesmělej dotek nejspíš prošívaná, a pod tím bílý prostěradlo. Noční stolek u postele zřejmě patřil k tý komodě; vypadal lautr stejně, dokonce i zevnitř – taky v něm byla myš, ale talíře ne. Na jeho desce stál plechovej svícen s uchem, takovej bejval na reklamách projímadla: MÁŠLI BOL, VEM DARMOL! Byl to svícen na nošení jedný svíčky, ten darmolovej chlápek si ho nes s papírem a klíčem od hajzlu, dámy prominou, byly takový časy, i já je pamatuju. Kouknul jsem na strop – tady světlo nebylo, taky jsem nikde neviděl vypínač. Další tři čtyři vteřiny jsem se rozmejšlel; při pátý už jsem se vrtal v posteli, protože jestli někde mohla zůstat stopa, pak leda tam. Jinde už bych ji dávno zmerčil. Přišlo mi to kapku srandovní, něco takovýho jsem v životě nedělal. Bylo to pátrání jak z holmesián (jak tomu říká vzdělanec Letenský); scházela mi jen lupa a doktor Watson. První podivnost, kterou jsem v posteli objevil, byla osamělá hnědá dámská punčocha; nebyla to silonka, ale taková punčocha, jaký nosila moje babička. Říkala jim hedvábný a cenila si jich stejně, jako si holky po válce cenily americkejch nylonek a potom i českejch silonek z Elite Varnsdorf. Koukal jsem, jestli se tam neskrejvá druhá do páru, ale nenašel jsem ji. Druhá, možná podivnější věc byla – teda bylo, ehm – jistý navlhlo. Všecky ty cejchy a lajntuchy a sypkoviny, nebo jak se tomu všemu říká, byly studeně vlhký, což tady nebylo divu; ale v jistým místě, řek bych zrovna v prostředku prostěradla, bylo to vlhko víceméně žlutý, jako kdyby tam někdo vylil čaj. I pravím si: vzmuž se, detektive, očuchal jsi konvici, očuchej lajntuch! A hle – měl jsem pravdu, moje podezření se potvrdilo; co bych k tomu říkal víc. Ostatně pod lajntuchem byla na slamníku odpovídající narezlá mapa s tmavšíma okrajema. Po asi desítiminutovým vytřásání ložního prádla nad prostěradlem jsem našel černej polodlouhej vlas a z fleku bych byl vsadil celoroční vejplatu, že patřil Dženy. Schoval jsem si ho mezi stránky kalendáříku; aby nečouhal, stočil jsem ho do kroužku. Pak mě napadlo podívat se ještě pod postel. Napřed jsem se lek; divnej světlej chuchvalec, co to mohlo bejt, až u zdi, jako by tam někdo mrsknul chcíplou angorskou kočkou – nechtělo se mi na to ani šahat, ale protože v pokoji nebyl žádnej pohrabáč, koště nebo hokejka, nakonec jsem se natáh a popad to mezi palec a ukazovák. Byla to paruka. Dámská blond paruka. Tak mi někdo něco řekněte. No jasně, ticho. Sakrapráce, kam jsem to vlez? Co si o tom mám myslet? A Imba Našeptavač se taky jednou projevil kladně: Nešil, pitomo. Uklidni se. No tak jo. Jakžtakž jsem srovnal lůžkoviny a paruku strčil pod polštář. Chvilku jsem přemejšlel, proč okolní pokoje, který maj vymlácený okna, jsou tak pečlivě pozamykaný nebo zatlučený hřebíkama, zatímco zrovna tenhle, viditelně obejvanej, zamčenej není, což by měl bejt; třeba jen proto, že nebyl zamčenej barák. Nemůžu se jen tak sebrat a jít, dokud se nepodívám aspoň do jednoho, povídám si. Kór teď, když moje podezření, že tady Dženy byla, zesílilo díky jedinýmu, leč kýženýmu vlasu. Chvíli jsem cloumal klikou u vedlejšího pokoje, až se dveře začaly viklat a nakonec se s hroznou skřípavou ránou naráz otevřely. Místnost, do který jsem se vlámal, nevypadala zdaleka tak útulně jako ta s mosaznou postelí. Na dlážděnou podlahu shora napadala omítka, která na stropě odhalila rákos; uprostřed stropu visel kus olověný trubky s porcelánovou fajfkou, z který lezly černě izolovaný dráty. Jinak tam kromě černý plísně na zdech a děr po vytrhanejch zásuvkách a vypínačích nebylo vůbec nic, čeho bych si snad moh všimnout; a tak to nejspíš vypadalo i s ostatníma pokojema – jestli se jim tak vůbec ještě dalo říkat. Už jen zatížit tam podlahu něčím těžším než myš mohlo bejt životu nebezpečný; dlaždičky byly vesměs utržený od podkladu, takže jakejkoli krok tam byl doprovázenej třeskutým randálem, jako když stepuje Tino Muff. Proto tu asi taky byly všechny dveře zajištěný proti vniknutí – dejme tomu nějakejch všetečnejch harantů. Dospělej lupič by samozřejmě dveře s trochou námahy otevřel stejně, jako jsem je otevřel já – ale proč by to dělal; že už tu kromě těch dlaždiček dávno není co ukrást, bylo snadno k poznání i zvenku. Po letmý prohlídce chodeb (schodiště na půdu už vytřený nebylo) jsem zhasnul a vypad ven stejnou cestou, jakou jsem se dostal dovnitř. Pokusil jsem se ten výplod horečnatejch snů šáhlýho architekta obejít vpravo, ale tam pokračovala místní oblíbená vegetace: kopřivy a svízel. Svízelů už jsem měl dost. Šel jsem teda doleva, zahnul za roh a došel k víceméně nedovřenejm dvojkřídlejm vratům nahoře dokulata a natřenejm ohavnou šedofialovou barvou. Chtěl jsem jenom nahlídnout skulinou – a jak jsem za jedno křídlo vrat vzal, pootevřelo se. Ucejtil jsem divnej smrádek; odněkud jako bych ho znal… A najednou se mi vybavilo, jak jsme s našima za války jezdívali za dědou do Holešovic kolem tamějších jatek… Tam to smrdělo přesně takhle. Nechtěl jsem lézt dovnitř, ale taky jsem chtěl vidět, co se tam rozkládá; dámy prominou, že jsem poněkud dvojsmyslnej. A jelikož jsem neměl baterku a nechtěl se vracet pro darmolovej svícen, prostě jsem vrata otevřel dokořán a pustil dovnitř slunce.
Vyplašil jsem obrovskej roj masařek.

Paperback / 280 stran, Kč 189,– / Kód: MP

Zpět do Bibliografie