KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

PŘÍPAD VÝJIMEČNÉ KLIBNY

Ke svému šestnáctému případu se Ota Fink podle vlastního názoru dostal jako „slepej k houslím“. Plný smutných vzpomínek na jistý vlastní poklesek, který ho připravil o mnohaletou trampskou lásku, bloumá s večerem u napouštěného přehradního jezera, ještě netuše, že ho čeká setkání poněkud neuvěřitelné –
a že se už zase řítí rovnýma nohama do neštěstí…
Co vyhrabal pes na břehu jezera? Petra nebo Pavla?
Jaké záhady skrývá tajemná vila – a co si o tom všem myslí mladý Kleviš…?!



 


 

UKÁZKA TEXTU

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když jsem zastavil před vratama s tím slavným nápisem STANOVIŠTĚ OBECNÍHO BÝKA, povídá teta: „No, Otíku, všecka čest, vez jsi mě jak La Passionárii, ale na kafe tě nepozvu, musím do pelechu. To víš, u nás to nevedem jako vy v Praze; my vstáváme kolem štvrtý, ať je neděle nebo svátek. Ty krávy se holt musej podojit…“
Jala mě hrůza a rozloučil jsem se srdečně a krátce.
Vracel jsem se a říkal si, jestli ještě stojí za to zajít na Dolejší na pivo. Třeba bych tam potkal někoho známýho. Jenže koho? Na Skalce žádnýho stálýho nebo aspoň oblíbenýho parťáka k pivu nemám. Samej vejtaha, hejhula, chytrolín – a k tomu je ta sobota. Každej má svůj program.
Chodívali jsme do bijásku; teď lidi spíš seděj doma u televize. Nebo jsme nechodili do bijásku, teda já s holkou Housetem. Nemuseli jsme chodit nikam, bavili jsme se sami. House, jinak Libuška Vondrová. Moh bych se jít mrknout… Ále, blbost. Potom mě napadlo něco dočista jinýho a v Zahradním Městě jsem odbočil doprava na Hostivař a ke staveništi tý zatracený údolní nádrže, která měla sakumprásk zlikvidovat nejen Mouchův mlejn se starou hospodou a nádhernou alej kaštanů, ale i skautský Větrný údolí, sokolský koupaliště s malou plážičkou a samozřejmě i stánek s limonádama a buřtama, co tam stával každý léto.
Proč jsem zamířil zrovna sem? Připomněla mi to ta cesta do Čenětic. Tudy jsem chodíval s tátou v časech, kdy ještě neseděl na invalidním vozejku. Jako bych ho viděl, jak sbírá vhodný větývky, aby mi z nich nožem udělal mlejnek; a v Botiči jsme chytali a zase pouštěli mrňavý rybičky a táta říkával: Tak hele, tohle je parma, tohle cejn… a tohle zase lín. Dnes si myslím, že kecal, ty dvoucentimetrový čudly se od sebe nedaly rozeznat, ale nejspíš mi chtěl udělat radost… Jako tenkrát, když jsme se vraceli z Hostivaře, takhle k večeru to bylo, máma nebyla doma (nemám ponětí, kde mohla bejt, snad u babičky) a táta na můj dotaz, co bude k večeři, povídá, že anglickej koláč. Byl jsem našponovanej jak gumička, nikdy jsem žádnej anglickej koláč nejed – a pak mi ho táta přines na talíři… Kruhovou mozaiku z kousků chleba, sejra, salámu, koleček buřtů a kyselejch okurek – a jakou práci si s tím dal! Bylo mi teprv pět nebo šest, takže mě nenapadlo, že bych měl nadšení aspoň předstírat, když mi přines anglickej koláč, kterej skládal na talíř jenom pro mě. Muselo mu to bejt ukrutně líto – ačkoli co já dneska vím; nikdy jsem se ho na to nezeptal a táta to nejspíš dávno zapomněl.
Nechal jsem auťák na nevelkým vybetonovaným parkovišti pod stožárem veřejnýho osvětlení, přešel kusem civilizovanýho trávníku a pak slez lesní pěšinou potmě do údolí. Věděl jsem přesně, v kterejch místech jsem, tuhle pěšinu jsem znal odedávna – jenže to, co na jejím konci mělo bejt, tam nebylo… Popošel jsem pár kroků pod tři borovice na visutej podemletej břeh jakýsi řeky, která jako napůl vyschlý saharský vádí líně protejkala širokým kamenitým korytem. V popelavým svitu městem ozářenejch mraků mělo odhalený dno po obou stranách barvu pouště. Připomínalo to smrt a taky to smrt byla; smrt něčeho, co tu bylo svázaný s mejma vzpomínkama, který už taky umíraly…
Povídám, byla to děsně blbá sobota.
Koukal jsem přes tu vodu; když jsem dostal ten bláznivej nápad a rozjel se sem, netušil jsem, že už jezero začali napouštět. Pravděpodobně to potrvá nějakej čas, než voda naplní celou nádrž až pod vršek hráze, kterou jsem spíš tušil, než viděl někde po svý pravý ruce. Ta podivná umělá řeka pod mejma nohama mohla bejt tak padesát metrů široká. Protější břeh pod starým smrkovým lesem byl v hlubokým stínu, neviděl jsem z něj víc než bledší proužek uschlý odhalený země těsně u vody. Zdálky jsem zaslech tramvaj, něco zašustilo v křoví, odněkud vyletěl zatraceně tichej pták a zapad do lesa nade mnou. Ach jo, co jsme se tudy nacourali… Nejen s tátou a mámou kdysi před lety, ale taky docela nedávno s Housetem. Že bych to měl dopovědět, když jsem to nakous? Helejďte, trhněte si nohou. Zamračeným nebem kmitla blýskavice. A jak jsem byl tak akorát hotovej pohádat se sám se sebou, porvat se a dát si přes hubu, najednou slyším funění a šplouchání něčeho řádně velikýho; jako by někdo plaval z protější strany rovnou ke mně… Jenže o mně nemoh vědět; stál jsem v hlubokým stínu převislejch větví borovic, zatímco dolů na vodu dopadal kalnej odlesk městskejch světel zpoza lesa na kopci, kterej jsem měl za sebou. Jen díky tomu se mi naskytla neuvěřitelná podívaná – někdo doplaval až na mělčinu pode mnou, přestal plavat a trochu potácivě vstal. Udělal dva škobrtavý kroky na břeh, postavil se na jednu nohu, poskočil a povídá: „Jsem kráva. Fakt, jsem šílená kráva.“
Byla ode mě nanejvejš patnáct kroků a pánbu mě netrestej – byla to dočista nahá ženská.

Paperback / 280 stran / Kč 189,-

Zpět do Bibliografie