KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

Jenomže tentokrát mý mlčení bylo významný, i když jsem si to nechtěl připustit, a nebylo divu, že jsem vyskočil metr do vejšky, když do mě najednou šťouchla loktem a vyjekla, jak to mívá ve zvyku: “Jejky, ty, hele, Bigglesi…” Ještě pořád mi říkává jak za starejch časů, kdy jsme se seznámili v trampský hospodě U dvouch stehen a já se jí tak ze srandy podepsal do cancáku, což je, pokud to nevíte, něco na způsob trampskýho památníku.
Už jsme byli skoro na konci zahrádek.
“To mě teda podrž,” pokračovala v divení a táhla mě ke plotu poslední zahrádky po pravý straně.
Plot byl kovovej s parádně vymyšlenejma dílama potaženejma hustým drátěným pletivem, natřenej načerno a zevnitř zarostlej vánočníma stromkama. Tu a tam mezi nima bylo vidět dovnitř a bylo celkem pochopitelný, že profesionální zahradnice nad tím tak nadšeně jejkovala. Na zemědělsky nevzdělanýho soustružníka by to naopak zvlášť zapůsobit nemělo – jenomže to by nesměl zrovna přemítat o japonskejch sebevraždách.
Za tím plotem totiž byla zahrádka, jako by ji sem přivezli na kouzelným tébichu rovnou z císařskýho paláce v Tokiu, nebo kde vlastně ho tam ten císař má. “Tomuhle,” povídá House, “říká naše mistrová žaponáda, a před pár rokama v učilišti nám vykládali, že se tomu kdysi říkalo japonérie… Probírali jsme to hlavně kvůli ikebaně a bonsajům.”
“Kvůli čemu?”
“Kvůli japonskýmu aranžování kytek a trpasličím jehličnanům,” přeložila mi to. “Jináč nám soudruh odbornej učitel Punčochář vtloukal do hlavy, že to u nás to patří mezi buržoázní přežitky a kapitalistickej vkus. Jenže soudruh odbornej učitel Livora, kterýho Punčochář nesnášel, nám zase vykládal, že když byla secese, tak prej –”
Skočil jsem jí do řeči. “A to bylo kdy?”
“Kdo si to má z tý školy pamatovat? Asi takňák, když vedle gotický Prašný brány postavili Reprezenťák.”
“Aha. A co?”
“Japonský umění tenkrát frčelo po celý Evropě.”
Nevěděl jsem, co moudrýho k tomu podotknout, tak jsem radši mlčel, a House přemejšlelo nahlas: “Punčochář tvrdil, že secese byla buržoázní kýč a žádnej styl a čet nám o tom ze všelijakejch brožůrek. Já nevím… Máme doma pár kousků bižutérie po babičce a já si myslím, že v tom bylo víc života, než v těch sfingách, hovniválech a hieroglyfách po první válce, nebo i v tom dnešním černobílým opartu… No – a Japonci –”
“Japonci se shodili za války,” řekl jsem. “Přepadli americkou flotilu na Havaji a celou válku dělali jenom samý prasárny. Byli horší než esesáci.”
“Jo…? To je možný. Ale ten kumšt udělat zahrádku i na čtverečním metru, to jim nikdo neveme. Jo – a hele – žádnej zahradník by nikoho nebombardoval, ani ten japonskej ne.”
Na to jsem neřek nic. Japonci ve druhý světový válce, na to si stačilo přečíst Bigglese na Borneu. Zato o Japoncích na zahrádce jsem věděl prdlajs.
Holka House se držela plotu a rozhlížela se po všelijakejch mechem zelenejch bavanech, mrňavejch pokroucenejch borovicích, dvou altánkách tak akorát na jednu židli a se střechama jako holandský čepce, jenže ne z bílýho naškrobenýho plátna, ale z malejch zakulacenejch kousků zelený břidlice… Mezi křivolace zakroucenejma pěšinkama byl i bazének pod skálou, ze který snad čas od času stejkal malej vodopádek. Bylo to pěkný, ale smutný; jako by se tam někde skrejval duch Zeyerovy předpotopní čínský krásky, která měla v tý zahradě hrob a vstávala z mrtvejch, aby mohla vyrazit na rande s jistým mladým malířem vějířů; ten se pak z toho málem zcvoknul, když mu došlo, s kým se to po nocích šmajchluje. No jo, možná už jsem se o tom vykecával jindy, tak pardón, holt ten příběh, jak by řek vzdělanec, ve mně zanechal nesmazatelnou stopu.
“Že se o to majitelé nestaraj?!” řekla holka House. “Od podzimka tu nikdo nemáknul. Jen ty vodní rostliny z rybníčka vyndali, ale kdovíjak dlouho to není uhrabaný – a taky na zimu nic nepřikryli; přinejmenším támhleten růžovej keř přikrejt mohli.”
“Jak můžeš vědět, že nebyl přikrytej?” řekl jsem. “A vodní rostliny tu třeba vůbec nebyly.”
“Ále byly. V pořádný japonský zahradě nemá takovej rybníček smysl, když v něm není lotos. Taky v něm asi byli zlatý kapříci… nebo aspoň jeden. A ty keře… Kdyby to bejval na jaře odkryl, taky by uhrabal cestičky. Kdepak… To vůbec přikrytý nebylo. Jen se mrkni na támhletu haluz – a hned na tu vedle.”
“Suchý?!”
“Jasně že suchý. A proč, hele? Protože namrzly.”
“Třeba uschly stářím.”
“To by je uříz.”
Ještě pořád se mi nechtělo mluvit s Housetem o tom, co se tu jasně nabízelo. Jakejpak asi životní styl moh mít zahrádkář, kterej v duchu toho stylu (aspoň jak to povídal ten zatracenej pingl) spáchal harakiri?
“Ty, hele, Bigglesi,” řekla holka House, “já bych se tam děsně ráda mrkla. Aspoň támhle za ty túje… Myslíš, že by někdo –”
“Nikdo tu není.”
“Tak hlídej, přelezu branku.”
“Dobrý,” řekl jsem. “Je nízká.”
Hned, jak se přehoupla přes horní příčku branky, přelez jsem do zahrádky za ní. Ohlídla se přes rameno, ale neprotestovala. Už si zvykla, že ji nechci za žádnou cenu vystavovat nebezpečí. Nejspíš ji to těšilo, ale většinou se tvářila uraženě, že lítám někde po dobrodružstvích, zatímco ona sedí doma a doplňuje herbář městský flóry, kterej jsme spolu založili. Nebyl to vždycky jenom ten herbář; když jsem opravdu moc potřeboval, aby přimhouřila oko nad tím, že jsem ji zase z něčeho vynechal, půjčoval jsem jí tlustý knihy jako třeba Lovce jelenů nebo Josefa Balsama, kterýho jsem nedokázal přečíst ani já – a že už jsem do sebe v životě dokázal nasoukat ledacos včetně Čejky v zajetí, Aeroplánem kolem světa a Tichýho Donu.
Cestička, kterou jsme se vydali, se rafinovaně kroutila a za každým zákrutem čekalo nějaký překvápko, a i když to pořád byly jen kusy šutrů a mrňavý pokroucený borovice nebo co jehličnatýho ve všelijakejch nakřáplejch malovanejch hrncích, pokaždý to bylo jinak vykoumaný a rozestavený, takže člověka neomrzelo na to koukat – stejně jako vás nikdy neomrzí procházka Olšanskejma hřbitovama.
Zajímavý byly i ty maličký altánky. Uvnitř pod stříškou byla sroubená lavička a do chládku se tam mohla schovat jedna jediná menší gejša, dejme tomu se šálkem čaje, sametovým polštářem a knihou, když nechala nohy venku. Jeden sametovej polštář jsme opravdu našli – tiše se rozpadal v tom druhým altánku, shora suchej a vyrudlej, zespoda vlhkej a plesnivej. Šálek čaje už tam nebyl a beznohá gejša s knihou samozřejmě taky ne.
Potom jsme došli k něčemu, co docela dobře mohla bejt španělská stěna – až na to, že tahle byla japonská. Bylo to osm tújí (ne že bych to poznal, ale holka House to tak pojmenovala), čtyři a čtyři, a mezi nima ouzkej průchod. Za průchodem už byly jenom dva metry cestičky a dva kamenný schůdky před zahradní chatičkou v podobným stylu jako ty altánky, jenom asi desetkrát větší. Vpředu měla ouzkou verandu, na který se dalo stát, ale posadit by se tam mohlo leda dítě. Uprostřed verandy, mezi dvěma okýnkama zevnitř temnejma, byly dveře, tak na píď pootevřený; jejich zámek byl vytrženej a visel na jednom zrezivělým šroubu. Ze skuliny táhla zatuchlina, a jak se pod náma zhoupla prkenná podlaha verandy, vyběhla pod prahem zrzavá stonožka zvíci podvazku.
“Hele, Bigglesi,” řekla holka House a popadla mě za rukáv, “to fakt vypadá, že –”
“Že co?”
“Že ten majitel třeba někdy vloni umřel.”
“Taky že jo,” řekl jsem. “Spáchal harakiri.”

Paperback / 248 stran, Kč 176,– / Kód: ZS

Zpět do Bibliografie

 

ZAHRÁDKA SMRTI

Je harakiri únosný způsob sebevraždy, byť je sebevrah znám pod přezdívkou Samuraj?
Je to snad přijatelnější způsob smrti než utonout se závažím na noze jako málem Edmond Dantés?
Ti dva pánové o tom mezi sebou možná diskutovali, ale jak s tím souvisí vrchol Matterhornu
a tajemný Japonec Hajaši Kurošiva? A opuštěná svůdná Janina bojující sama z gangem zloduchů,
kteří jí chtějí vyrvat jakési záhadné tajemství …
A podivná japonská zahrádka na Císařském ostrově, k níž se víže dávný příběh, mlčí.

 

UKÁZKA TEXTU


Zahnuli jsme doleva a kousek níž po proudu jsme narazili na další, o něco užší uličku mezi plotama, která vedla zase zpátky, a tam stačilo popojít o řadu zahrádek k další uličce a tou zas k Vltavě… Tak jsme si holt špacírovali sem a tam mezi lautr stejnejma a zároveň lautr jinejma zahrádkama, viděli jsme chajdičky pobitý prkýnkama z bedýnek a chajdičky v podobě pohádkovejch domečků, jednu dokonce v podobě srandovního hradu i s věží vcelku velikosti trafiky, čutali jsme si kulatej šutýrek, a já blahořečil tomu, že si holka House nemyslí o mým mlčení, že je to významný mlčení, a nevyptává se pitomě, jak to ženský dělávaj, proč nemluvím a jestli mi něco není, že nemluvím, a tak všelijak podobně.