KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

ZMIZENÍ PRINCEZNY

Minulost si člověka najde, když to nejmíň čeká – třeba tak, že mu zatelefonuje o půlnoci, když právě sladce usnul pod peřinou, zatímco na okně maluje mráz svoje ledové kapradí…
Tak začíná první finkovka, která v roce 1999 vyšla v nakladatelství Kapitán Kid jako šestý příběh bezděčného detektiva Oty Finka odehrávající se v druhé polovině 50. let minulého století. Je to příběh svou ponurostí až „stínadelský“…
Kdo má na svědomí smrt známého jazzmana? Kdo se skrývá pod maskou noční příšery a kam zmizela bezbranná a dětinská Jana?
Ota Fink se dává do boje se zdánlivě nevysvětlitelnými fantómy, v čemž mu nezištně pomáhá Marie, kterou „pustili z pasťáku a sociálka ji upíchla k nám do fabriky“…
Děj nepřímo navazuje na příběh jiný, který Ota Fink zažil před dvěma roky ve městě kdesi
na severu s dívkou postiženou následky obrny.

UKÁZKA TEXTU

“Chceš večeři, viď,” řekla máma.
“Kdepak, mami,” odmít jsem nudle s mákem. “Já zase hned vypadnu.”
“Kam, do biografu?”
“Ne… Jdeme k Fandovi. S Vrbou… a s Letenským.”
“A co u Fandy?”
“Má svátek.”
“Copak je Františka?!”
“É – narozeniny, to se ví. Pořádá malou oslavu.”

“A co vlastně hledáš v tý almaře?” zeptal se táta.
“Rád bych se trochu líp oblík,” řekl jsem. “Bude tam taky pár soudružek, tak abych nevypadal jako ňákej… Vemu si ty fialový šaty.”
“Máš je vyžehlený,” řekla máma. “Tu bílou košili taky. A neber si tu zelenou kravatu, radši tu šedivou. A – který soudružky že tam budou?”
“Ále – ani nevím. Horecká… a snad Růžena.”
Máma s tátou mlčeli. Máma se totiž pořád nedokázala smířit s tím, že jsme se s Růžou rozešli, zatímco táta považuje její motejzlíkiádu za smrtelnou urážku celý naší rodiny.
Takže jsem si v ponurým tichu oblík bílou košili, uvázal šedivou kravatu, natáhnul fialový kalhoty, vlez do fialovýho saka, omotal krk strakatou šálou a dovršil to Vodsloňovým ošuntělým montgomerákem s ještě ošuntělejší vložkou.
“Kdy přijdeš?”
“To víš, asi dost pozdě. Nečekej na mě, mami.”
“Vem si klíče… Máš peníze? Něco bys tam snad měl přinýst, ne?”
“No jo… To mě nenapadlo.”
Máma sáhla do kredence. “Tu máš, vem si… Na Starostrašnický maj do osmi. Můžeš koupit aspoň pár chlebíčků… a třeba kafe.”
“Dík,” řekl jsem a strčil do portmonky padesátku.
“Proč to neslavíte zejtra,” zabručel táta. “V neděli by ses vyspal.”
“Já jdu zejtra na odpolední,” řekl jsem. “Ahoj.”
Nějakejch čtyřicet minut nato jsem vylez z desítky u Prašný brány a namířil si to k baru Bajazzo.
Protože otvírali až v osm a neón nesvítil, vypadal zapadák pěkně pošmourně se svejma těžkejma železem pobitejma vratama a roletama, ze kterejch se sypala rez.
V okýnku vedle vrat byl vyvěšenej jídelní a nápojovej lístek vedle tablíčka s nápisem: K TANCI I K POSLECHU HRAJE BAJAZZO SEXTET. Ve světle pouliční lampy jsem si omrk šestero portrétních fotek. Pět těch ciferníků mi bylo povědomejch, šestej jsem viděl prvně. TROMBÓN – WENDY SUCHOMEL…
Ani trochu nevypadal na starýho prasáka, i když to asi byla fotka už pár let stará. Byl to takovej ten ksichtík, do kterýho se ženský běžně zcvoknou. Obdélníkovitej, ulízanej, ani trochu proplešatělej, snad kromě trochu větších koutů. Nahoře měl vymáčknutou vlnu. Kotlety měl o chlup delší, než si může dovolit člen závodního výboru ČSM, a pod nosem se mu táhnul perfektní knírek, jako namalovanej štětečkem. V bradě měl důlek a v makovici čert ví co, podle toho jak mhouřil jedno oko.
Budiž mu země lehká.
Rozběh jsem se po svý křížkový cestičce. Protože už byla tma a já neměl baterku, dalo mi dost hledání, než jsem konečně vylez po hrbolatým schodišti, přelez díru a zaklepal jednou, dvakrát a čtyřikrát. Zdálo se mi, že se vevnitř nesvítí.
Nikdo neotvíral.
Zaklepal jsem ještě jednou. Zase nic.
Zkusil jsem kliku. Zamčíno.
Zamlátil jsem na dveře. Jednou, dvakrát, čtyřikrát, padesátkrát.
Kde nic tu nic.
Drobátko mi zatrnulo. Kam mohly jít?!
Kromě dveří vedlo na pavlač kuchyňský okno, nejspíš na celou zimu neprodyšně utemovaný tlustou houní, ale i tou by určitě prosvítalo světlo, kdyby byla vevnitř rozsvícená petrolejka. Zatlačil jsem na okenní rám. Ani nevrznul. Bába ho zřejmě přibila, aby netáhlo.
Slez jsem z pavlače a chvíli přešlapoval na dvoře.
Z dálky sem dolíhalo rozjíždění a brzdění tramvají, vrčení a zvonění. Někde na střeše se mrouskali kocouři.
Jinak nic.
Vrátil jsem se na pavlač a všechno zopakoval se stejným výsledkem. Vypadalo to, že za těma dveřma nikdo nebydlí. Jako kdyby bábu Hadrabovou soudně vystěhovali zrovna dneska.
Jenže to by za sebou nejspíš nezamkli.
Ohmatal jsem klíčovou dírku; byl to zámek z časů, kdy dózický klíče byly americká novinka pro prachatý. Zase jsem sešplhal ze schodů a šel k popelnicím. Musel jsem se v jejich nevábným obsahu přehrabovat poslepu, ale výsledek byl víc než skvělej: pod třetím víkem jsem nahmatal škatulku od rybiček.
Vykroutil jsem klíček. Pak jsem chvilku hledal vhodnou škvíru ve zdi a šutrák. I když jsem to dělal po hmatu a nesčíslněkrát se přitom praštil do prstu, získal jsem obstojnej šperhák.
Vylez jsem na pavlač potřetí a zašťoural v klíčový dírce. Klíček od olejovek byl dost tenkej a nešikovně pružil, ale nakonec to v zámku cvaklo. Zkusil jsem dveře – nic. Druhej západ dal trochu víc práce, ale zkušený kovodělnický ruce přece jen neodolal. Klika cvakla, dveře vrzly. Vlez jsem do tmy a zavřel za sebou.
Potom mi chvíli trvalo, než jsem nahmatal na rantlíku kuchyňskejch kamen škatulku sirek a oharek svíčky, kterejžto jsem si pamatoval ze svý poslední návštěvy. Bába to tam zřejmě měla pro případ, že by došel petrolej.
Rozsvítil jsem.
Bábina postel byla ustlaná a přikrytá kostkovanou dekou. Na čtyřech hákách z vnitřní strany dveří nic neviselo. Nebyl tu ani Janin nutriovej kožíšek, ani Mařenčin flaušák, ani bábin zimník. Jaksi mi z toho nebylo dobře po těle. Že by šly společně do bigrafu?
Vlez jsem vedle do budoáru, zavřel se tam a svítil do všech koutů, jestli tam někde neleží papírek: ŠLYSME DO BIOGR. NATO ĎÁBLOVA KRÁSA. Neleželo tam nic. Taky by to byla blbost, neměl jsem přece klíč. Papírek by musel bejt na dveřích zvenku, to se ví. Nebyl tam nějakej? Nepřehlíd jsem ho? Co když spadnul a ulít …?
Už jsem ho chtěl jít hledat, když mi došlo, že už chvíli čumím na ušmudlaný žolíky na tom oválným stolečku. Vypadalo to, že tady hrály tři osoby a partii nedokončily. Pár vyloženejch tercek … Tři vějíře karet, položený rubem navrch. Jako kdyby hráče někdo vyrušil.
Na mramorový desce toalety jsem našel půllitrovej hrnek s kafem, ve kterým plavaly rozmočený kousky nakrájenýho chleba. Strčil jsem do kafe malíček.
Bylo vlažný …
Otevřel jsem dvířka kamínek.
Vevnitř to červeně řeřavělo.
Stál jsem tam jak solnej sloup, když jsem najednou zaslech tichý kroky.
Nejdřív jsem chtěl zajásat a s radostnejma výkřikama na rtech vyběhnout těm krokům naproti. Potom mě napadlo, že bylo zamčíno a ženský by se mohly příšerně vyděsit. Načež jsem si uvědomil, že ten chodec jde sám.
Hadrabová se vrací z Koruny?
Stál jsem, žmoulal svíčku a čuměl na spojovací dveře, který jsem předtím za sebou zavřel. Slyšel jsem, jak se kroky zastavily u venkovních dveří na pavlači. Teď měly zacinkat klíče. Jenže jsem místo toho slyšel šátrání, jako když někdo hledá kliku … A našel ji.
Rychle jsem sfouk svíčku, poněvadž mi v tu ránu bylo jasný, že nepřišla ani bába Hadrabová, ani Jana s Marií. Přišlo něco docela jinýho. Vzpomněl jsem si na šílenýho Derneta z Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině a naskočila mi husí kůže.
Ten neznámej už asi stál v otevřenejch dveřích, protože mi škvírou táhlo na nohy. Neměl jsem chuť zalízt pod bábin faulenc, protože to nebylo žádný řešení.
Zaslech jsem jedinej krok a něco jako sípavej dech.
Popad jsem kliku, rozrazil spojovací dveře a vtrhnul do kuchyně. Ve tmě je každá kráva černá, to se ví. Jenže tohle se zdálo černější než nejčernější kráva v tunelu za bezměsíčný noci. Stálo to v otevřenejch dveřích na pavlač – a najednou tam nebylo nic. Rychlý kroky zadupaly po prknech.
Vystartoval jsem jak tornádo; když jsem vyběh na pavlač, neznámej už prchal po krkolomnejch schodech na dvůr. Možná bych ho bejval dohonil někde u popelnic, nebejt tý zatracený díry v podlaze. Zapomněl jsem na ni jako na smrt a moh jsem bejt rád, že jsem si jenom odřel holeň a parádně se bacil do kolena.
Tahal jsem nohu z díry a přitom stačil zahlídnout, jak dole v průjezdu mizí plandavej černej přízrak. Na horním konci byl zakončenej něčím lesklým a kulatým, jako je dejme tomu tvrdej klobouk značky Kebrdle.
Jenže to taky mohla bejt dočista holá hlava.

Paperback / 204 stran, Kč 98,– / Kód: ZP

Zpět do Bibliografie