“A co vlastně hledáš v tý
almaře?” zeptal se táta.
“Rád bych se trochu líp oblík,” řekl jsem. “Bude tam taky pár soudružek, tak
abych nevypadal jako ňákej… Vemu si ty fialový šaty.”
“Máš je vyžehlený,” řekla máma. “Tu bílou košili taky. A neber si tu zelenou
kravatu, radši tu šedivou. A – který soudružky že tam budou?”
“Ále – ani nevím. Horecká… a snad Růžena.”
Máma s tátou mlčeli. Máma se totiž pořád nedokázala smířit s tím, že jsme se
s Růžou rozešli, zatímco táta považuje její motejzlíkiádu za smrtelnou
urážku celý naší rodiny.
Takže jsem si v ponurým tichu oblík bílou košili, uvázal šedivou kravatu,
natáhnul fialový kalhoty, vlez do fialovýho saka, omotal krk strakatou šálou
a dovršil to Vodsloňovým ošuntělým montgomerákem s ještě ošuntělejší
vložkou.
“Kdy přijdeš?”
“To víš, asi dost pozdě. Nečekej na mě, mami.”
“Vem si klíče… Máš peníze? Něco bys tam snad měl přinýst, ne?”
“No jo… To mě nenapadlo.”
Máma sáhla do kredence. “Tu máš, vem si… Na Starostrašnický maj do osmi.
Můžeš koupit aspoň pár chlebíčků… a třeba kafe.”
“Dík,” řekl jsem a strčil do portmonky padesátku.
“Proč to neslavíte zejtra,” zabručel táta. “V neděli by ses vyspal.”
“Já jdu zejtra na odpolední,” řekl jsem. “Ahoj.”
Nějakejch čtyřicet minut nato jsem vylez z desítky u Prašný brány a namířil
si to k baru Bajazzo.
Protože otvírali až v osm a neón nesvítil, vypadal zapadák pěkně pošmourně
se svejma těžkejma železem pobitejma vratama a roletama, ze kterejch se
sypala rez.
V okýnku vedle vrat byl vyvěšenej jídelní a nápojovej lístek vedle tablíčka
s nápisem: K TANCI I K POSLECHU HRAJE BAJAZZO SEXTET. Ve světle pouliční
lampy jsem si omrk šestero portrétních fotek. Pět těch ciferníků mi bylo
povědomejch, šestej jsem viděl prvně. TROMBÓN – WENDY SUCHOMEL…
Ani trochu nevypadal na starýho prasáka, i když to asi byla fotka už pár let
stará. Byl to takovej ten ksichtík, do kterýho se ženský běžně zcvoknou.
Obdélníkovitej, ulízanej, ani trochu proplešatělej, snad kromě trochu
větších koutů. Nahoře měl vymáčknutou vlnu. Kotlety měl o chlup delší, než
si může dovolit člen závodního výboru ČSM, a pod nosem se mu táhnul
perfektní knírek, jako namalovanej štětečkem. V bradě měl důlek a v makovici
čert ví co, podle toho jak mhouřil jedno oko.
Budiž mu země lehká.
Rozběh jsem se po svý křížkový cestičce. Protože už byla tma a já neměl
baterku, dalo mi dost hledání, než jsem konečně vylez po hrbolatým
schodišti, přelez díru a zaklepal jednou, dvakrát a čtyřikrát. Zdálo se mi,
že se vevnitř nesvítí.
Nikdo neotvíral.
Zaklepal jsem ještě jednou. Zase nic.
Zkusil jsem kliku. Zamčíno.
Zamlátil jsem na dveře. Jednou, dvakrát, čtyřikrát, padesátkrát.
Kde nic tu nic.
Drobátko mi zatrnulo. Kam mohly jít?!
Kromě dveří vedlo na pavlač kuchyňský okno, nejspíš na celou zimu neprodyšně
utemovaný tlustou houní, ale i tou by určitě prosvítalo světlo, kdyby byla
vevnitř rozsvícená petrolejka. Zatlačil jsem na okenní rám. Ani nevrznul.
Bába ho zřejmě přibila, aby netáhlo.
Slez jsem z pavlače a chvíli přešlapoval na dvoře.
Z dálky sem dolíhalo rozjíždění a brzdění tramvají, vrčení a zvonění. Někde
na střeše se mrouskali kocouři.
Jinak nic.
Vrátil jsem se na pavlač a všechno zopakoval se stejným výsledkem. Vypadalo
to, že za těma dveřma nikdo nebydlí. Jako kdyby bábu Hadrabovou soudně
vystěhovali zrovna dneska.
Jenže to by za sebou nejspíš nezamkli.
Ohmatal jsem klíčovou dírku; byl to zámek z časů, kdy dózický klíče byly
americká novinka pro prachatý. Zase jsem sešplhal ze schodů a šel
k popelnicím. Musel jsem se v jejich nevábným obsahu přehrabovat poslepu,
ale výsledek byl víc než skvělej: pod třetím víkem jsem nahmatal škatulku od
rybiček.
Vykroutil jsem klíček. Pak jsem chvilku hledal vhodnou škvíru ve zdi a
šutrák. I když jsem to dělal po hmatu a nesčíslněkrát se přitom praštil do
prstu, získal jsem obstojnej šperhák.
Vylez jsem na pavlač potřetí a zašťoural v klíčový dírce. Klíček od olejovek
byl dost tenkej a nešikovně pružil, ale nakonec to v zámku cvaklo. Zkusil
jsem dveře – nic. Druhej západ dal trochu víc práce, ale zkušený
kovodělnický ruce přece jen neodolal. Klika cvakla, dveře vrzly. Vlez jsem
do tmy a zavřel za sebou.
Potom mi chvíli trvalo, než jsem nahmatal na rantlíku kuchyňskejch kamen
škatulku sirek a oharek svíčky, kterejžto jsem si pamatoval ze svý poslední
návštěvy. Bába to tam zřejmě měla pro případ, že by došel petrolej.
Rozsvítil jsem.
Bábina postel byla ustlaná a přikrytá kostkovanou dekou. Na čtyřech hákách z
vnitřní strany dveří nic neviselo. Nebyl tu ani Janin nutriovej kožíšek, ani
Mařenčin flaušák, ani bábin zimník. Jaksi mi z toho nebylo dobře po těle. Že
by šly společně do bigrafu?
Vlez jsem vedle do budoáru, zavřel se tam a svítil do všech koutů, jestli
tam někde neleží papírek: ŠLYSME DO BIOGR. NATO ĎÁBLOVA KRÁSA. Neleželo tam
nic. Taky by to byla blbost, neměl jsem přece klíč. Papírek by musel bejt na
dveřích zvenku, to se ví. Nebyl tam nějakej? Nepřehlíd jsem ho? Co když
spadnul a ulít …?
Už jsem ho chtěl jít hledat, když mi došlo, že už chvíli čumím na ušmudlaný
žolíky na tom oválným stolečku. Vypadalo to, že tady hrály tři osoby a
partii nedokončily. Pár vyloženejch tercek … Tři vějíře karet, položený
rubem navrch. Jako kdyby hráče někdo vyrušil.
Na mramorový desce toalety jsem našel půllitrovej hrnek s kafem, ve kterým
plavaly rozmočený kousky nakrájenýho chleba. Strčil jsem do kafe malíček.
Bylo vlažný …
Otevřel jsem dvířka kamínek.
Vevnitř to červeně řeřavělo.
Stál jsem tam jak solnej sloup, když jsem najednou zaslech tichý kroky.
Nejdřív jsem chtěl zajásat a s radostnejma výkřikama na rtech vyběhnout těm
krokům naproti. Potom mě napadlo, že bylo zamčíno a ženský by se mohly
příšerně vyděsit. Načež jsem si uvědomil, že ten chodec jde sám.
Hadrabová se vrací z Koruny?
Stál jsem, žmoulal svíčku a čuměl na spojovací dveře, který jsem předtím za
sebou zavřel. Slyšel jsem, jak se kroky zastavily u venkovních dveří na
pavlači. Teď měly zacinkat klíče. Jenže jsem místo toho slyšel šátrání, jako
když někdo hledá kliku … A našel ji.
Rychle jsem sfouk svíčku, poněvadž mi v tu ránu bylo jasný, že nepřišla ani
bába Hadrabová, ani Jana s Marií. Přišlo něco docela jinýho. Vzpomněl jsem
si na šílenýho Derneta z Foglarovy Chaty v Jezerní kotlině a naskočila mi
husí kůže.
Ten neznámej už asi stál v otevřenejch dveřích, protože mi škvírou táhlo na
nohy. Neměl jsem chuť zalízt pod bábin faulenc, protože to nebylo žádný
řešení.
Zaslech jsem jedinej krok a něco jako sípavej dech.
Popad jsem kliku, rozrazil spojovací dveře a vtrhnul do kuchyně. Ve tmě je
každá kráva černá, to se ví. Jenže tohle se zdálo černější než nejčernější
kráva v tunelu za bezměsíčný noci. Stálo to v otevřenejch dveřích na pavlač
– a najednou tam nebylo nic. Rychlý kroky zadupaly po prknech.
Vystartoval jsem jak tornádo; když jsem vyběh na pavlač, neznámej už prchal
po krkolomnejch schodech na dvůr. Možná bych ho bejval dohonil někde u
popelnic, nebejt tý zatracený díry v podlaze. Zapomněl jsem na ni jako na
smrt a moh jsem bejt rád, že jsem si jenom odřel holeň a parádně se bacil do
kolena.
Tahal jsem nohu z díry a přitom stačil zahlídnout, jak dole v průjezdu mizí
plandavej černej přízrak. Na horním konci byl zakončenej něčím lesklým a
kulatým, jako je dejme tomu tvrdej klobouk značky Kebrdle.
Jenže to taky mohla bejt dočista holá hlava.
Paperback / 204 stran, Kč 98,–
/ Kód: ZP
