KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

ZÁPISKY Z GARTHU / LEONORA

… je příběh o čase a sám je peripetiemi svého vzniku do času zakotven. Jeho první část pochází
z doby vzepětí české sci-fi v druhé půlce šedesátých let a stala se pro nás knihou poněkud záhadnou. Vyšla v regionálním severočeském nakladatelství Dialog a ještě v době, kdy jsem psal Něco je jinak, znal jsem jen malou stopu po ní, anotační lístek z plzeňské městské knihovny.
Teď máme v rukou knihu kompletní, doplněnou o Leonoru, její druhý díl.
Co všechno se událo za posledních dvacet, za posledních deset, za posledních pět let!
Už to pomyšlení činí tuto knížku vzácnou.
Opět přichází ze severu, nečekaná, záhadná.
Nebudu se pokoušet o proroctví, že se stane legendou.
Budu pouze konstatovat: Je legendou už teď.

Ondřej Neff

 

První kniha vydaná v roce 1995 nakladatelstvím Kapitán Kid je kromě nového druhého dílu
unikátní též autorovými ilustracemi, které v prvotním nadšení z počítače XT nakreslil myší (!) v programu Paintbrush Windows 3.1.
Výtisky jsou číslované od 1 do 999. Ještě cca 150 ks nemá majitele.

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

UKÁZKA TEXTU

Bylo už pozdní odpoledne, když se na hladké, temně modré mořské hladině hluboko pod námi objevil ostrov Honsö jako bělavý obláček ztracený v nesmírnosti vod. Viděli jsme i břehy Sealandu na jihovýchodě a za ním pevninu s lehkým oparem nad Garthem a vzdálenou Metropolí.
“Zvláštní,” řekl kapitán Eiríksson. “Mlha na tak malém prostoru… Podle radaru nemá ostrov víc jak tři míle od severu na jih.”
Všichni jsme stáli za ním a za křeslem druhého pilota.
“Příčina je ve vulkanické činnosti,” řekl jsem. “Kdysi to zkoumali vědci, ale jenom sondami; tehdejší vrtulníky tam nedokázaly přistát… Pod vodou uniká horká pára a sopečné plyny. Proto je kolem ostrova stálé vlnobití a mlha.”
“Třeba taky nepřistanu, pane,” řekl kapitán. “Jak vypadá ten příboj? Dá se přeplout člunem?”
“To bych nikomu nedoporučoval,” řekl Nyström. “Ty vaše skořápky by potopila hned první vlna, captain.”
“Najdeme nějaké rovnější místo na pláži,” pokrčil rameny Eiríksson. “Ta mlha zase tolik nevadí, máme radar i sonar včetně automatického navádění. Přesto radši sedám na vodu, když nemám heliport; mašina je dost těžká a já nechci riskovat poškození podvozku. Kde si přejete vystoupit? Někde na severním břehu?”
“Radši na jižním,” řekl jsem. “Severní neznáme.”
“Já bych si nevybíral,” řekl Nyström. “Jestli je ajrák tak háklivej na spodek, posaďte ho na rovinu, ať je to, kde chce. Ostrov je malej a my dojdem.”
“Dobrá,” kývl kapitán. “Půjdu níž a obhlédneme to.”
Měl jsem zvláštní pocit, když jsme se vznášeli nad ostrovem Honsö zahaleným do šedých závojů. Ještě silnější dojmy prožíval Max a já se tomu nedivil; bylo to poprvé, kdy v nové existenci spatřil místo své smrti v plamenech. “Kde jsi, inferno mých snů?” řekl a nevesele se pousmál. “Vrátíš se, aby sis mě znova vzalo?”
Když jsme klesli na pouhých sto metrů nad jižním pobřežím, mlha zřídla a dole vystoupily šedavé obrysy skal a pláže, zaplavované vlnami. “Tady to půjde,” řekl kapitán. “Vyhovuje vám to?”
“Ano,” řekla Leonora. “To je vhodné místo, kapitáne.”
Byl to malý záliv, který jsme všichni dobře znali. Tam jsem přistál se Solvejgou a přistál tam i Nyström se svým o polovinu menším Seawolfem, který se nám potopil pod nohama onoho tragického silvestra.
“Támhle,” řekl Nyström a ukázal špičkou okované hole, kterou si bůhví proč vzal s sebou, “moc rád bych věděl, jestli by tam ležely ty tvý plechový kamínka, kdybych je bejval tenkrát neodvez.”
I přes značný hluk rotorů nám útočil na ušní bubínky mučivý řev murderwatheru, jak stroj zvolna klesal k temně šedému štěrku na plochém břehu. Když se měkce zhoupl na tlumičích podvozku a rotory ubíraly na otáčkách, jejich tichnoucí zvuk tonul v burácení moře víc a víc.
“Prosím, slečno,” řekl Eiríksson a zastavil rotory úplně. “Jsme dole. Jaké jsou další příkazy?”
“Chceme si udělat malou vycházku,” řekla Leonora. “Jsou tu nějaké archeologické zajímavosti ze šestnáctého století. Další příkazy nemám, kapitáne. Jenom vás prosím, aby se posádka nevzdalovala z dohledu stroje. Je možné, že budeme spěchat s návratem.”
“Jak si přejete,” kývl kapitán. “Potřebujete doprovod?”
“To je zbytečné.”
Kapitán se zasmál. “Myslel jsem něco jako nosiče.”
“Bereme jenom lana,” řekl jsem. “Pro případ, že bychom se chtěli podívat na ten sopečný kužel. Ta uneseme sami, kapitáne.”
“Co takhle zásoby, svítilny, spací pytle? Je pomalu večer, třeba se zdržíte. A mlha může zhoustnout.”
“Nezdržíme se,” řekla Leonora. “Jde jen o informativní vycházku. Pokud budou ty věci na ostrově stát za průzkum, dáme se do něj zítra.”
“Captain,” ozval se najednou Nyström, “já bych si přece jenom vzal s sebou kus žvance. Nejlíp tý tresčí fašírky, co byla k obědu, jestli něco zbylo.”
“Kuchař vám ji zabalí, pane. Slečno… Nezapomeňte na telefon. Pan Arnarsson si přál, abychom nikdy nezůstali bez spojení, pokud byste –”
“Já vím,” řekla Leonora. “Mám svůj infor v kapse.”
“V tom případě hezký výlet, slečno.”
Kapitán Eiríksson skutečně nebyl zvědavý.
Opustili jsme helikoptéru a vydali se kolem hrotitých skal k západu.
Slunce zbarvilo mlhu dorůžova; nebylo tu nic z hrůz naší společné ztracené budoucnosti. Panovalo skutečné léto, nikoliv jen falešné prosincové vedro; navzdory mlze nepůsobil ostrov skličujícím dojmem pusté kamenité výspy, a protože našemu přistání nepředcházela pekelná dřina plavby příbojem, všímali jsme si i míst, příjemných na pohled. Tu i tam se skláněly ve vánku trsy ostřice, červenaly se tu brusinky a z mechu mezi skalami se prodíraly drobné žluté kvítky mochny…
Ale když jsem zavřel oči, poznával jsem Honsö sluchem a čichem: murderwather nezkrotně řval a mlha slabě páchla po síře.
Sotva jsme byli z dohledu vrtulníku, vybalil starý námořník svůj kus tresčí sekané. “Tak,” řekl, “jestlipak víte, na co s sebou mám tu hůl? Abych nepajdal? Kdepak.” Napíchl sekanou na okovanou špičku hole. “A od týhle chvíle platí, že se nebudem rozbíhat na všecky strany a vepředu bude furt ta fašírka.”
“Věčná sláva vám, ó Nestóre,” řekl Max. “Vy jediný užíváte svého mozku, zatímco my se chováme jako školní výlet v Hyde Parku.”
“No ja,” zašklebil se Nyström. “Jenom mi furt neříkejte tím zparchantělým jménem. Do jaký řeči to mý poctivý příjmení překládáte?”
Kupodivu mu to vysvětlil Julius. “To je náhodou náramná pocta,” řekl. “Pokud si pamatuju ze školy, byl Nestór sice nejstarší, ale zato to vždycky řádně rozsek.”
Nyström na to neřekl nic, jenom si odplivl a s holí napřaženou před sebe vyrazil v čele naší malé výpravy.
Brzy jsme došli ke hřbitovu. Nevysoká zídka, která kolem něj kdysi stávala, se už dávno změnila v sotva znatelnou vyvýšeninu a v rozpadlé jílové maltě bujel mezi kameny temně zelený mech. Za touto hranicí se mírně zvedala písčitá, krátkou hrubou trávou místy porostlá pláň, z níž trčely věkem poznamenané dřevěné i kamenné náhrobky kácející se do všech světových stran, jak si s nimi desítky a stovky let pohrával vítr a déšť.
Překročili jsme zbytky zdi a vešli mezi hroby.
“Ksakru, abych neklel,” řekl starý Nyström, “tohle bylo nejhorší z toho života, co nebyl. Přitom bych zrovna tak moh litovat Haralda, kterej se nenarodil vůbec. Proč se vlastně ty naše nový životy opakovaly jinak?”
Nikdo z nás neodpověděl.
“Tady se to ještě dá přečíst,” řekla Leonora po chvíli a zastavila se u pískovcové desky. “Vidíte? Maria und Joseph Fischer. Unsere Hoffnung die Auferstehung. Víte, co to znamená?”
“To teda nevím,” řekl Julius. “Je to německy?”
“Ano, německy,” kývla Leonora. “Znamená to, že naše naděje je zmrtvýchvstání. Tady na Honsö to působí trochu mysticky, ale jinak to najdete na spoustě starých hřbitovů.”
“Kdyby to tak byla pravda,” řekl Julius.
Pokračovali jsme v cestě do mírného svahu. Zdálo se, že hřbitov nepřechází přímo do úbočí kopce v pozadí, ale že se terén pár desítek kroků před námi zase svažuje do zatím neviditelné úžlabiny. Nespěchali jsme, prohlíželi si náhrobky a tiše se pokoušeli číst časem i počasím setřené nápisy. Starý Knut Nyström byl stále o pár kroků před námi.
“Slyšíte?” řekl náhle Julius.
Ztichli jsme a zastavili se. Jen starý námořník pokračoval v cestě, protože měl horší sluch než my. Julius za ním popoběhl a s prstem na ústech ho vzal za rameno. Jak sebou Nyström trhl, spadla mu ze špičky hole tresčí sekaná.
Hleděli jsme k předělu, který od nás nebyl dál než padesát kroků. Teď už jsme to slyšeli všichni. Hučením moře k nám pronikal zpěv několika hlasů.
Pak jsem si uvědomil, že tu melodii znám. Byli to Mustangové, debilní šlágr, za jehož text jsem se styděl už v době, kdy mi vydělával na stavbu sealandské věže a Solvejgu.
Ale text byl jiný. Hjelde, hjelde, zaznívalo z úžlabiny. Potom to idiotské bang, bang, bang… Nato osamocený dívčí hlas zanotoval verzi: Hjelde, hjelde, hjelde náš, ty nám novej život dáš… Následovalo monotónní sborové bang, bang, bang, opakované do úmoru. “Panebože,” řekl jsem.
“Auferstehung jednoho žalmu,” řekl Max. “Přiznávám se, že mi tady z toho poněkud naskakuje husí kůže. Netušil jsem, že tenhle zlověstný miniostrov je obydlený fan-clubem Ranga Vietto.”
Nyström se pokoušel napíchnout zpátky na hůl svou sekanou. Drobila se mu v prstech a v kouscích padala na zem. “Jakou pitomost to zpívaj?” zeptal se. “Že jim dá hjeld novej život,” řekl Julius. “Povídám, pošuci.”
“Novej život?!” vrtěl hlavou Nyström.
“Jdeme,” řekl jsem. “Kdo ví o hjeldu kromě nás?”
Zpěv jako by se vzdaloval. Ještě jsme nerozhodně stáli, když se v mlze na svahu sopečného kuželu objevily duchovité postavy. Zdálo se, že jsou oblečeny do jakýchsi říz, pokud to nebyly obyčejné noční košile, a zvolna stoupaly vzhůru.
“Proč jsme si sakra nevzali dalekohled?” řekl Julius.
Nyström najednou nacpal do kapsy zbytek masa a obrátil se k nám. “Honem,” vykřikl a mával přitom holí, “musíme ty pitomce pitomý zastavit. Jestli si myslej, že jim dá hjeld novej život – jakpak to asi chtěj udělat, aby jim ho dal? Polezou do kráteru, a protože tam není nic vidět, skončej jako ten racek. A to bylo v březnu. Teď je srpen a kráter je skoro plnej.”
Rozběhli jsme se.
Za předělem byla skutečně mělká písčitá úžlabina. V běhu jsem letmo zahlédl něco jako tábor, stály tam tři čtyři barevné stany, povalovaly se tam přikrývky a spací pytle, otevřené konzervy, uprostřed bylo ohniště plné popele… Běželi jsme dál.
Lidé před námi se blížili k okraji kráteru, když jsme je dostihli. Protože cestou stále zpívali a uváděli se do jakési extáze nekonečným refrénem, zpozorovali nás teprve v okamžiku, kdy jsme je předběhli a zastoupili jim cestu.
“Stát,” houkl na ně Julius. “Kam to lezete?”
“Oni nevědí vůbec nic,” řekl světlovlasý mládenec s brýlemi a uhrovitou tváří ke svým společníkům. “Nebyli poučeni jako mnozí jiní, policajti, katolíci, filatelisti a hokynáři. Hjelde odpusť jim, neboť nevědí, co činí.”
Nato ostatní znova spustili svoje příšerné bang, bang, bang…
“Budete už konečně držet huby?” zařval Julius.
Mohlo jich být deset či dvanáct. Všichni měli špinavé a zmačkané řízy a kolem krku i ve vlasech věnce z povadlé trávy s vpletenými kvítky mochny a vrbovky. Mezi vytáhlými výrostky bylo i několik děvčat s rozcuchanými mastnými vlasy, vesměs silně nalíčených a se zlatě nalakovanými nehty u nohou, špinavých a obutých do kožených opánků.
“Co jste zač?” zeptal jsem se jich, když jeden po druhém utichli. “Jak jste se sem dostali – a co tu děláte?”
Obrátili se jako na povel k jedné z dívek. Měla potem ztmavlé a do spousty tenkých copánků spletené vlasy s jediným vrkočem na temeni staženým kovovou sponou, velká ňadra a obličej pomalovaný zlatým, modrým a černým líčidlem jako indiánský kouzelník. Pokročila vpřed, zvedla nahé paže a zazpívala: “Hjelde, hjelde, hjelde náš, ty nám novej život dáš…” Ostatní se přidali s refrénem, ale už jim to neznělo zdaleka tak extaticky, nejspíš proto, že nebyli sami.
Dívka je umlčela gestem. “Proč nás nenecháte?” zeptala se. “Co je vám po tom, že chceme jít do novýho života, kde se všecky naše přání splněj? Tuhle Harry chce bejt zpěvákem a nemá hlas. Tommy zase nechce, aby se jeho táta s mámou rvali jako koně. Tadyhle Rachel chce bejt znova poctivá, protože o to přišla na mejdanu, kde ji kluci opili…”
“Řekni, co chceš ty, šamanko!” vykřikla Rachel, drobná blondýnka s červenými náušnicemi.
“Já chci jenom to, co se mi zdálo o tom novým lepším životě,” odpověděla dívka. “Co je na tom špatnýho? Je to zakázaný? Každýmu se přece něco zdá.”
“My taky chcem jenom to, o čem se nám zdá!” ozval se sbor přeskakujících hlasů.
“Řekni jim, šamanko, co se ti zdálo, když stál hjeld na nebi,” řekla Rachel.
Jeden z chlapců, tak šestnáctiletý, s velkýma rukama a nohama, se obrátil k šamance a uchopil ji hrubě za ruku. “Neříkej jim nic,” řekl mutujícím basem. “Co je jim po našich snech?”
Vytrhla se mu a hněvivě ho odstrčila.
“Neříkej naše sny, Luisi. Mně se zdá, jak se miluju celou noc, ale ne s tebou.” Obrátila se k nám, pokročila vpřed a smyslným hlasem řekla: “Ta noc byla žhavá jako pec. To nebyl jenom sen, když místo měsíce vyšel hjeld a dal nám sílu k takovýmu milování.” Začala se rytmicky pohupovat v bocích, vpřed a vzad, vpřed a vzad… “Hjelde, hjelde, hjelde náš, ty nám novej život dáš,” zazpívala. Pak naráz znehybněla. “Rádi byste slyšeli, jak to bylo dál?” Ošklivě, zle se zasmála. “Třeba by to pro vás byl jenom obyčejnej erotickej propadák z holovize, zase jedna penisvagína, jakejch znáte tisíc a pouštíte si je po nocích mezi chlastem a traumšotrem. Co je vám po mejch snech? Co je vám po nás? Jsme svobodný, co si uděláme se svým životem, je naše věc. Nechcem, aby se nám o štěstí jenom zdálo. A nikdo nám nezabrání jít do novýho života skrz očistnou lázeň hjeldu.”
Ostatní při jejích slovech přikyvovali a opakovali: Nechcem, aby to byl jenom sen… Jsme svobodný… Nikdo nám nemůže bránit… “Hjelde!” vykřikla Rachel.
“Vyslechněte mě,” řekl Max. “Já taky nechci, aby to byl jenom sen.”
“Co bysme tě nevyslechli,” řekla šamanka, “když jsi vyslech ty nás? V tomhle světě je svoboda, ale zparchantělá svoboda. Můžeš všecko, ale jinej taky může všecko. Ty chceš bejt šťastnej a jinej nechce, abys byl. Oba jste si rovný. Tak nám to vyklop, krásná masko. Svěř se nám a pojď s náma. Podle tvýho záplatovanýho ksichtu bych řekla, že bys sis ho měl taky namočit do očistný lázně.”
“Možná že máš pravdu,” řekl Max tiše.
“Tak proč to sakra neuděláš? Zazpívej si s náma naše bang, bang, bang a hupni tam rovnejma nohama!”
“Prosil jsem vás, abyste mě vyslechli.”
“Jdi do hajzlu. Nás nikdy nikdo neprosí. Jenom hjeld je náš kámoš a máma a láska… a všecko.”
“Hjeld vám nedá nový život,” řekl Max. “Zabije vás bez milosti, protože milost nezná. Není to bůh, je to ďábel.”
“To jsou jenom řeči,” vykřikla. “Jakej bůh, jakej ďábel? Neviděla jsem ani jednoho… Jenom černý anděly, jak roznášej svatej hjeld po hvězdách pro všecky, co jsou jako my. Pro ty, co trpěj a jsou nešťastný. Ukázali mi Honsö a my přišli za nima.”
“Dejte mi ten kus masa, Nyströme,” řekl Max. “Taky vaši hůl. Dobrá… A teď pojďte za mnou, ó vy trpící, ó vy nešťastní. Ukážu vám, jak by skončila vaše touha po lepším životě, kdybyste i nadále věřili v dobrotivou sílu hjeldu.”
“To je blbej risk,” řekl Julius. “Frajeřina.”
“Ale necháš mě jít, kamaráde?”
“Prát se s tebou nebudu.”
“Buďte opatrný,” řekla Leonora. “Pan Nyström a Rang viděli vnitřek kráteru. Je jako ze skla. Kdybyste uklouzl –”
“Neuklouznu.”
“Tak alou,” řekl Julius. “Nahoru, mládeži.”
Následovali jsme ho k okraji kráteru, který od nás nebyl dál než třicet kroků, ale svah se tady příkře zvedal. Pod nohama nám povolovaly kameny, když jsme zdolávali poslední metry. Pak jsme konečně jeden po druhém stanuli na úzké hraně okrouhlého ústí bývalé sopky.
Byl to zvláštní pohled. Kráter měl v průměru snad něco kolem padesáti metrů a jeho svahy byly tak mírné, že nebyl hlubší než nějakých třicet. Ale sestoupit dolů a hlavně dostat se zpátky bylo velice obtížné, jak jsem poznal už jednou, když jsem tam lezl pro Nyströmovu dýmku. Byl to dokonale vyhlazený trychtýř, dole zahrocený, jakoby ze skla nebo spíš z perleti, kterou připomínal třpytivým opalizováním. Polovinu trychtýře pod našima nohama už halil stín, zatímco protější oslňovala zrak odrazem světla neviditelného slunce, rozptýleného mlhou.
Julius sehnal košilaté kandidáty nového života do houfu a stál před nimi s rozpřaženými pažemi. “Nikdo ať se ani nehne,” houkl. “Pěkně do řady, sednout a držet se jeden druhýho.”
“Dívejte se,” řekl Max a naklonil se s holí nad kráter.
Nejprve se nestalo vůbec nic; teprve když byla špička hole snad metr či půl druhého pod Maxovýma nohama na okraji kráteru, spatřili jsme to, co už jsme dobře znali… Kousek rybího masa náhle zprůhledněl, pak z okované špičky hole skanula kapička a změnila se v páru. “Panebože!” vzdychla malá blondýnka s červenými náušnicemi. “Co to bylo?”
“To byl hjeld, Rachel,” odpověděl Max. “Na dosah pod našima nohama je jeho neviditelná hladina. A teď, jestli ještě věříte, že vám dá nový život, račte dolů a netlačte se. Bránit vám nebudeme.”
Vyčouhlý mládenec s brýlemi a uhrovitou tváří se otočil k šamance. “Ty krávo,” řekl hysterickým diskantem, “ty krávo pitomá! Dyť to jsi zrovna chtěla, ne? Abysme tam všichni vlezli, do tý očistný lázně. Ježíšmarjá! Kdybysme to bejvali udělali, tak jsme byli v hajzlu. Žádnej novej život…” Rozběhl se zpátky a kameny se koulely za ním.
Plavovlasá Rachel se dala do škytavého pláče. Ostatní mlčeli, jen se po sobě rozpačitě dívali.
“Odkud jste?” zeptala se Leonora. “Z Garthu?”
“Ne, z Metropole,” odpověděla nenápadná dívka s rovnými vlasy na ramena. “Já jsem ňáká Valpurga Reisnerová… Všichni jsme bejvali kids, dokuď Rang zpíval. Jenže potom… No, asi se zdejch s tou Lorrientovou. Už jsme neměli proč blbnout a dělat střílečky s bangbangama. Jenže člověk něco dělat musí, ne? Tak jsme založili sektu…”
“Utekli jste z domova?”
“Hm… Vlastně ne. Máme prázdniny.”
“Všický byste zasluhovali pár na prdel,” řekl Nyström. “Jenže holt jste pitomý děti.”
“Nejsme pitomí,” řekla trucovitě Valpurga. “Taky nejsme žádný děti. To ona… Zblbla nás svejma řečma.”
Nikdo z nás v té chvíli nepočítal s tím, co se vzápětí stane. Všichni jsme se při útěku chlapce s brýlemi vzdálili od kráteru, pokud nám to hrbolatý terén dovolil; ale šamance stačilo pět kroků, aby se znova ocitla na okraji propasti.
“Kam to lezeš, káčo?” zařval Julius a rozběhl se k ní.
Napřáhla proti němu paži se vztyčenou dlaní. “Stůj, ty zatracenej hnusnej dobytku,” vykřikla. “Chci tam, kruci… Já tam přece neumřu, nejsem nějakej blbej kus karbanátku. Copak to nechápete? Já chci k Rangovi, miluju ho, jak mi v tom můžete bránit? Já vím, že mi hjeld nic neudělá; prošla jsem skrz něj ve snu stokrát, možná tisíckrát. Jenže jsem do minulýho tejdne nevěděla, kde ho mám hledat. A teď, když mi ho černej anděl ukázal, chtěli byste mi ho vzít…! Vem vás všecky čert i s tím vaším hnusným pitomým světem, ve kterým se chlapi válej ve zlatejch postelích s diamantovejma kurvama; mějte se tu jak chcete. Amen, ciao, bambini!”
Julius přece jenom skočil a sám měl co dělat, aby se nezřítil do kráteru. Přesto přišel pozdě. Dívce stačil jediný krok vzad a zlomek vteřiny, po němž už nebylo nic, jen strašlivý výkřik bolesti a jeho ozvěna…
Když jsem doběhl k Juliovi, spatřil jsem přízračnou postavu, jak už hluboko dole klouže po perleťovém svahu; její obrysy zprůhledněly jako pod rentgenem, skleněný kostlivec se dvakrát třikrát přemetl… Potom už jenom pramínek vody splynul do středu kráteru a na okamžik zamlžil jeho dno. Kovová spona se ještě chvíli kutálela, až znehybněla.
Rachel začala ječet. Kdosi jiný se rozeštkal, snad ten neohrabaný Luis. Julius vztekle zaklel.
“Reno,” zaslechl jsem lámající se hlas, “Kačenko…”
Byl to hlas Maxe Ecksteina.
Později mi řekl, že ji poznal podle prsou.
Já ne. Já, jehož náruč chtěla najít v náruči smrti.
Ani ostatní ji nepoznali; teprve ve chvíli, kdy už nebyla, jsme si uvědomili, že i přes šaškovsky zmalovaný obličej a bláznivý účes na nás hleděly její oči, byť i cize a nepřátelsky. Kdyby nás to bylo napadlo hned… Vždyť i to, co říkala, nemohl říkat nikdo jiný.
“Rangu…?!” obrátila se ke mně Leonora a její oči se leskly přetékajícími slzami.
“Nevím, proč ona nepoznala nás,” řekl jsem.
“Protože byla příliš dlouho off,” řekl tiše Max. “Když jsme shořeli s helikoptérou, čas se pohnul zpět o celých dvaačtyřicet let. Já neexistoval sedm let, než jsem znova přišel na svět; jak dlouho to trvalo Reně? Skoro čtvrt století. Samozřejmě, sny se jí začaly zdát před šesti léty, ale k poznání došla minulý týden, když ses v jejím světě ocitl ty. Těch pětadvacet let nebytí, to je náramně hluboká studna zapomnění.”
“Co s náma teď uděláte?” To promluvila světlovlasá Rachel, která chtěla být znova pannou. Měla dočervena vyplakané oči olemované šmouhami rozteklého líčidla a její ruka dětsky kroutila cípem košile. “Rena… opravdu umřela…?!”
“Ano,” řekl jsem bolestí staženým hrdlem. “Ano, je mrtvá. Ta zatracená, prokletá věc tam –”
“Kamaráde,” řekl Julius a vzal mě za rameno.
“Nechte mě být,” řekl jsem.
Obrátil jsem se zády ke svým přátelům i k nedůstojnému divadlu, které tak náhle tragicky skončilo. Klopýtal jsem dolů po úbočí kopce a slzy bezmocného vzteku se mi tlačily do očí.

Brož. 16,5 x 24 cm / 192 stran atypické dvousloupcové sazby, 10 celostránkových ilustrací / Kód: ZGL / Číslovaný výtisk Kč 120,–

Zpět do Bibliografie