KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

TMAVÁ STUDNICE

Druhé vydání pilotního románu celé finkovské ságy.
Poprvé vyšlo v roce 1984 společně s druhým příběhem LIDOŽROUT v edici 13 Mladé fronty.
Mladý soustružník Ota Fink se tu seznamuje s Růženou Brandejsovou, která čerstvě po vyučení nastoupí v soustružně strašnického n. p. Pragokov. Též poprvé navštíví na pozvání svého parťáka Oldy Nývlta pondělní slezinu trampské osady Yukon v hospodě Na zastávce jinak zvané „U dvouch stehen“.
Je náhoda v tom, že se ocitne sám v dešti na verandě kamarádova srubu?
Je náhoda, že se z lijavce vynoří zmoklá kráska, aby u Oty Finka hledala azyl – a souvisí to s dalšími nepravděpodobnými událostmi, které vedou až k několika záhadným úmrtím…?!
Ota Fink je zpočátku jen zvědavý – ale pak v sobě objevuje schopnost, kterou později kapitán Moldánek z pražské kriminálky nazve neuvěřitelnou intuicí.







TMAVÁ STUDNICE byla jediným titulem z našich 2. vydání, který se dostal i do běžné distribuce – bez valného výsledku. Nezájem, neschopnost knihkupců? Jen jsem si tím ověřil, že nejlépe činím, vydávám-li svoje knihy sám a rozesílám je věrným finkomilům.

 

 

UKÁZKA TEXTU

Vlastně jsem zůstal taky proto, abych byl chvíli sám. Není nad dobrý kamarády, ale když vám jeden dělá školení a druhej z vás má srandu, to se pak člověku trochu tý samoty ZÍDĚ. Jenže to často bejvá těžký, když se zrovna nechcete zamknout na vécé. A tak sláva OKOLNOSTEM a nakonec i počasí, který se viditelně kazí. Bolehlav měl pravdu s těma rorejsama, co lítaj při zemi. Zahučaly hory, zahučaly lesy. Taky studeně zafoukalo. Po modrým nebi se šplhal žlutě olemovanej mračoun a v dálce zahuhlal nedočkavej hrom. Začal jsem tomu mraku fandit, aby pospíchal a zatáhnul celý nebe. Dělal, co moh, najednou zapleskaly kapky jako koule studenýho sulcu a hned nato se nahoře protrhlo stavidlo.
Stál jsem na verandičce a koukal, jak je najednou z cesty potok, z potůčku řeka, z chalupy vrak a ze mě Robinson Crusoe. Setmělo se jako v noci a já si lebedil, jak jsem najednou krásně opuštěnej. A v kraťasech.
Jenže neděle skončí a zejtra zase fabrika, tátovo koleno, svazácký schůze, celozávodní dovolená a problémy, co s ní, nato září, to už dávno zapomenu, jak vypadala, kšefty s bigbendem, Fanda bude balit zajíce a já poslouchat Evženovu ubrečenou Estrelitu, která si mě poslala namočit kapesník a pak mě zazdila, jako vždycky... ŠUMĚNÍ DEŠTĚ NAD MOU HLAVOU JE STAFÁŽ PRO MOU MELANCHOLII.
A jak si tak smutním, zjeví se najednou v magnéziovým světle blesků na kraji lesa štíhlá krásná ženská, nese se loužema jako hotový TANGO DAMÚR, kterýmu se bílý letní šaty růžově lepěj na tělo, až je to neslušný. Kdoví, jestli to vůbec je ženská a ne nějaký POKUŠENÍ SVATÝHO BIGGLESE. Zahnula k chajdě, a když zahlídla, že ve dveřích někdo je a má HEJ, HOLA, HOLARIARA, NAHÝ KOLENA, zastavila se po kotníky ve vodě.
“Dobrej večír,” děl jsem hlasem litinový příruby.
Odlepila si dvěma prstama z oka šlahoun mokrejch vlasů, velice nepatrně se usmála a zamrkala. Když na takový řasy položíte dlaň, je to jako chycenej bělásek. Jenže tohle byl pěkně zlitej bělásek, jen ho ždímat.
“Pozvete mě dál?” zeptala se.
Měla hlas jako Soňa Červená, co praštila s Vlachem a dala se na operu. Škoda, že jsem neměl frak, abych jí ho prostřel pod nohy.

Položila na třínohý štokrdle s protézou košíček z umělý hmoty, vytáhla z hlavy pár sponek a ždímala si z vlasů vodu, na jednu stranu, pak na druhou, dělalo to loužičky na podlaze z prošlapanejch fošen, KAP, ŤUK, KAP, ŤUK... Měla vlasy jak havraní peří.
“Uvařím čaj, chcete?”
“Cigaretu nemáte? Moje se rozmočily...”
“To je smůla... nekouřím,” řekl jsem od kamínek. Ještě tam bylo trochu žhavýho, jak Vrba vařil. Přihodil jsem klacíky a prošťoural háčkem rošt. Na plotýnku jsem postavil potlučenou konvici s vodou, šel do almárky hledat čaj a našel půl flašky rumu. “Co byste řekla grogu?”
“Děkuju, to by bylo milé.”
Odhazovala si hřbetem ruky to černý vlnobití, přitom zakláněla hlavu a dívala se oknem do deště, ačkoliv se tam kromě toho, že pršelo, nic nedělo. Třeba dělá do umění, nebo má vysokou školu. Obočí má jako trojku na ležato a veliký, průsvitně modrý a hrozně smutný oči. Je velká jako já a všechno ostatní je pod mokrým plátýnkem jako na dlani. Zdá se, že jí nevadí, jak po ní koukám, a já radši mlčím, abych neplác KRAVINU. Nemám zkušenosti s dámama.
“To je vaše chata?” zeptala se a trochu zvedla obočí.
“Kdepak, známýho.”
“A – nebude mu vadit, že –”
“On tu není.”
“A co vy tu děláte?”
Nic zvláštního. Čekám, až za čtyřicet dní přistaneme na vrcholku hory ARARAT, abych moh vypustit holuba. Jenže holuba nemám. Dokonce ani toho halamu psa nemám. “Na někoho tu čekám.”
“Aha... na slečnu.”
“Na pána.”
“Kdy přijde?”
“Kdovíkdy. On vás nekousne.”
“Poslyšte – potřebuju se usušit,” řekla a štipcem prstů odlepila sukni připlácnutou na stehno. Měla dlouhý, jemný prsty. “Musím to svléknout a pověsit... promoklo mi i prádlo.”
“Tak já půjdu ven,” plesknul jsem přiblble.
“Přece vás nevyženu,” pousmála se. “Stačí, když se otočíte. Mohu si půjčit přikrývku, prosím vás?”
“Třeba všechny.”
Obrátil jsem se ke kamínkám, podíval se pod pokličku, kde voda začala vřít, prohrábnul jsem znova rošt a přihodil polínko. Když jsem se narovnal, řekla za mnou: “Dovolíte? Pověsím si to. Podržel byste mi...”
Zapnula si deku přes jedno rameno zavíracím špendlíkem a byla ještě krásnější než předtím. Vzal jsem od ní šaty a ještě dvě věci a zčervenaly mi uši, zatímco rozmotávala klubíčko špagátu, kterej tu byl jistě kvůli fuseklím Pepíka Vrbů.
“Vždycky lejete vodu do studeného rumu, když vaříte grog?” zeptala se.
“Vařím ho prvně,” řekl jsem.
“Máte tu nějaké sklenice?”
“Jenom od hořčice.”
“A lžičky...”
Hrabal jsem v almárce a snášel. Zeptala se na citrón a hřebíček, ale Vrba tu měl jen česnek a kmín. “Ani jsem se nezeptala, jestli chcete taky,” řekla a nalejvala grog přes lžičky do dvou sklenic. “Vypadáte jako sportovec...”
“Bejvávalo.”
“Tak – prosím.”
Posadila se na palandu, kde jsem na dnešek spal, a hřála si ruce sklenicí. Nahoře jí koukaly ramena, kulaťoučký a bronzový. Asi chodila od jara na plovárnu, nebo byla na horách.
“Není vám zima?” zeptal jsem se.
“Ujde to. Jenom nohy mám jako led. No, sáhněte!”
Jak měla nohu přes nohu, natáhla ke mně tu vrchní, kupodivu neobutou do pivoněk, což jsou nejvoňavější kytky, který znám, ale do kramflíčků a pár pásečků kůže. Udělal jsem, že se mi podobnejch nohou válí doma na piáně hromada, a zmáčk jsem jí prsty v dlani.
“Máte krásně horké ruce,” řekla.
“To je od tý sklenice.”
“Kdybyste mi ten střevíc zul a ohřál mě – ?”
Když jsem zouval druhej, píchnul jsem se přezkou do prstu.
“Nesednete si ke mně?”
Začal jsem si připadat jako ten egyptskej princ, kterýho sváděla jedna paní, která se jmenovala PUTIFAROVÁ. Přesed jsem si, nastavil dlaň a druhou jsem jí ty nohy přikryl. Pane, to válím! Bodejť ne, ZLATÝ RUČIČKY! Že prej mám tvrdý dlaně. Jak bych neměl, tahal jsem z lesa dřevo a dělám ve fabrice.
“Učíte se?”
“Kdepak... už mám po vojně.”
“Vážně?! Myslela jsem, že je vám tak sedmnáct.”
“Jde mi na třiadvacátej.”
“Ty vaše šortky mě spletly,” zasmála se. “Promiňte, že jsem se k vám chovala jako ke klukovi.”
“Přijel jsem na kole.”
“Jezdíte sem často na víkendy?”
“Na co? Jo – na VÍKENDY. Ne. Jsem tu prvně.”
“Děláte těžkou práci?”
“Není tak těžká, když máte správnej grif.”
“Grif? Snad GRIP?”
“Ne, grif. Fortel, víte? Jako v každým řemesle.”
“Aha... to je z němčiny.”
“To je takovej zvyk. Taky říkáme šupléra, paknšajba a šábr.”
“Bože – co je to?”
Muselo jí to připadat jako sanskrt. “Posuvný měřítko, upínací hlava a struhák,” řekl jsem. “Ten váš VÍKEND taky není česky.”
“To je z angličtiny,” poučila mě. “Grif, to znamená anglicky zármutek – jak vám mám říkat?”
“Ota. A – co je to GRIP?”
“To je to, co máte vy, Oto. Ve slovníku je napsáno UCHOPENÍ, STISK. Až je z toho člověku smutno... grif.” Napila se zhluboka a její nohy se mi v rukou pohybovaly jako malý nahatý zvířátka. TAK CO, JAK DLOUHO BUDEŠ TAKHLE NATVRDLEJ, řekl mi vnitřní hlas posměšně. Co má bejt, že umí anglicky? Fanda Kelner umí taky. YOU BELONG TO MY HEART.
“A vy – žádný jméno nemáte?”
“Hm-m,” udělala zpěvavě, což znamená NE-NE! “Nejlíp, když si mě pojmenujete sám.”
“Můžu vám říkat Estrelita?”
“Proč Estrelita?”
“To je jedna smutná písnička na trumpetu,” řekl jsem. “Taky mi připadáte smutná. A já byl taky, než jste přišla.”
“Už nejste?”
Řek jsem, že ne, ačkoliv mi do skoku nebylo. Za chvíli přestane pršet a budu mít po žížalkách. Půjdu jí doprovodit, to se ví. Třeba řekne, že jsem byl roztomilej, A nechá mě kus od chajdy, aby mě její starej neviděl, nebo aby se jí přátelé nesmáli, že chodí po lese s klukem, kterej nemá u gatí nohavice. Jistě je starší než já. Nemá prstýnek? Nemá. Něco bych měl říct, ale napadá mě jenom Oldovo: SLEČNO, HRAJETE FOTBAL?
Vrátila mi skleničku. Odnesl jsem ji ke kamínkám a přiložil jsem.
“Jakou mám melodii?” zeptala se.
Harašil jsem kolem kamen a hvízdal. Zpátky jsem se bál, třeba by řekla, že už zahřejvat nepotřebuje. Už není čím harašit.
“Chce se mi spát, představte si.”
“Není divu. Leje jako z konve. Tak spěte, já budu zticha.”
“Co když přijde ten –”
“Nepřijde.”
“Ale nohy mě zebou pořád!”
BYL BYS VŮL, hulákal na mě sprostě vnitřní hlas. TO BYS BYL ALE VŮL! A tak jsem se vrátil na palandu a její nohy mi samy nedočkavě vklouzly do dlaní.
Třeba není starší než já. A nebo jenom o trošku. Kdybych se líp oblík a nechal si kníra, jako má Fanda... jdeme ze šichty a naproti vrátnici Estrelita. AHOJ, OTO! KOUPILA JSEM LÍSTKY NA VLACHA DO LUCERNY... Fanda omdlel závistí a Olda se zmůže akorát na VOLEVOLE. Nasedáme do vozu, nejlíp značky CITROEN. Hele, Estrelko, svezem kluky, ne? Pak tam kopnu kvalt a mistr Mrákota stojí na chodníku s kloboukem v ruce a šéf ZS Coubal salutuje... Vám je zima i na kolena?
“Tak se mě přece nebojte,” řekla.
“Estrelito –”
“Ano – ?”
“Nevím. Nejspíš jsem zamilovanej.”
Tak. Hrom do mě neuhodil, země se neotevřela, dokonce ani huba mi neupadla.
“Ach, bože – Oto...” Couvá přede mou a já mám ramena ode zdi ke zdi. Tohle už není koleno. Její ruce vedou mý a jsou žhavý jako v horečce. VEDRO. STRAŠNÝ VEDRO. Kde je ta deka? Odfouk ji uragán, moře se vaří, padám v nekontrolovatelný vývrtce přímo do kráteru KRAKATOY –
“Oto, pusť. Buď hodnej, ano?”
Někdo ve mně vzdychnul, že bych mu dal bez řečí bůra, potkat ho. Vorala se mnou jako s ruchadlem bratří Veverků, co byli bratranci. Najednou mi bylo hůř než po všech těch rumech dneska ráno.
V kamnech dohasínalo a měl jsem vztek.

Paperback / 187 stran, Kč 124,– / Kód TS

Zpět do Bibliografie