KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

SMRT KOMÁRA

Kapitán Moldánek využije příležitosti, že v noci nachytá Otu Finka před domem se svou dcerou. „Pojedeš se mnou,“ řekne mu. „Potřebuju, aby se na to podívalo oko objektivního odborníka.“
„Na co…?!“ ptá se Ota. A kapitán mu odpoví: „To právě nevím.“
Ví, neví… Tak či onak jde o vraždu veskrze soustružnickou, což Otu v klidu nenechá. Vzápětí se vynoří řada otázek: Co má s vraždou společného krásná Lolobrigida z Karlína? Kde bral peníze zavražděný, známý spíš jako poloviční imbecil? Viděla babka odnaproti skutečně jeho ducha – a jakou roli v tom hraje půlměsícovité mateřské znaménko, údajně na velice intimním místě jisté dámy…?!
Nakonec má Ota jedinou možnost: riskovat vlastní život…
 

UKÁZKA TEXTU

Pracovních úrazů může bejt v něčem tak rozsáhlým, jako je FERROSTROJ, habaděj. Třeba vám spadne na kokos špatně upevněný břemeno; nebo vlezete s cigárem do skladu, do kterýho se nesmí s otevřeným ohněm; můžete se taky vybourat s ještěrkou, případně strčit ruku do něčeho, co do vás ruče nahustí tři sta osmdesát voltů.
Před tím vším vás varujou vkusně vyvedený cedule, namalovaný tak, aby to pochopil i negramotnej blbeček.
Taky se vám ovšem může stát věc, která není namalovaná na žádný ceduli. Potom ležíte bradou vzhůru na zašmírovaným betonu a je vám dočista putýnka, že se na vás přišel podívat kapitán Moldánek a poručík Honzák z kriminálky. Se vším jste smířenej, i s tím mistrem, kterej je z vás celej rozklepanej a hráškově zelenej jako ty mašiny a dřevěný přepážky okolo. Najednou nejste soustružník, ale mrtvola.

 

“Tak co ty na to, Otakare?”
Ostatní se mačkaj u vchodu do soustružny.
Kromě chlápků z výjezdovky, co tu na nás čekali, pár ženskejch v montérkách, dědek v uniformě ZS a ten hráškově zelenej mistr, kterej má u nosu kapesník. Kapitán Moldánek mě drží za loket, má rozepnutej zimník, a jak dejchá, píská mu v nose.
Nebožtík nemoh bejt o nic starší než já. Ležel naznak, pravou ruku nataženou do uličky široký snad dva metry; ulička se táhla od vchodu mezi dvěma řadama soustruhů dozadu ke zdi, kde končila u čtyř plechovejch skřínek na nářadí. Nad skřínkama visela nástěnka s výzdobou ke DNI ZNÁRODNĚNÍ. U mašiny, která stála u zdi vlevo od nástěnky, bylo rozsvícený světlo, stejně jako u tý třetí od dveří, kde ležel mrtvej.
“Byl to vzornej pracovník,” řekl jsem.
Což nebyl žádnej geniální závěr, protože na mašině stála vlajčička.
Vedle ruky, natažený do uličky, se válel háček na špony. Shora svítily na dílnu dvě žárovky pod kulatejma plechovejma stínidlama. Nad nima bylo ve tmě znát šínky jeřábu, kterej moh pojíždět nad celou halou; nejspíš tu někde byly i těžší mašiny, karusely nebo hoblovky.
Soustružna byla hned na kraji haly, vlevo od velkejch zašupovacích vrat, ve kterejch byly menší dvířka. Když jsme těma dvířkama přišli, stačil jsem si všimnout dlouhý chodby; vedla středem haly na její druhej konec, kde byly nejspíš stejný vrata. Dílny byly po obou stranách.
Kapitán pootevřel koncem tužky přepychovou aktovku ze šedivýho umělýho semiše, položenou na skřínce vedle soustruhu. “Mňo,” udělal.
Nemůžu říct, že by mi z toho všeho bylo zrovna fajn. Možná že jsem neměl o nic lepší barvu než ten chřipkovitej mistr, kterej vypadal, že se ve fabriční zeleni dělá neviditelnej. Smrdělo to tu zadřeným motorem a něčím, co mohla docela dobře bejt ta louž na podlaze.
Vedle nebožtíkovy hlavy ležely ochranný brejle a z pravý strany krku se rozchlipovala řezná rána, která začínala u ohryzku a ztrácela se někde vzadu za uchem, kam nebylo vidět. Obličej byl na mnoha místech pořezanej a šilhavý oči, vytřeštěný na strop, pomalu ztrácely lesk. Jenže jak to tak bejvá, mnohem příšernější byly pečlivě zapnutý knoflíky na manžetách montérek a jedna vyhrnutá nohavice, pod kterou čouhaly bílý jégrovky.
Mrknul jsem na mašinu, pocákanou tmavě červenejma souhvězdíma. V čelistech univerzály byl upnutej výkovek asi třicet čísel v průměru; hromádka jich byla narovnaná na paletě v uličce vedle skřínky. Zdálo se, že po tom, co kluk upad, běžel nůž po čele výkovku až k osazení, tam se zakous, a dřív než k tomu někdo přišel, se zadřel motor. A všude kolem, i pod mrtvolou, se válely chumáče a pletence dlouhejch, plochejch a do modra zakalenejch špon.
“Kde je ten druhej chlápek?” zeptal jsem se.
Moldánek se na mě tázavě zadíval.
“Ten, co dělá támhle,” řekl jsem. “Na tom volmanu u zdi, co na něm je rozsvícená lampa.”
Moldánek se obrátil k mistrovi. “Pane – eh...”
“Šlinc, prosím... Šlinc Josef.”
“Pane Šlinc – tady ten –”
“Ludvíček...”
Takže mrtvej na zemi se jmenoval Ludvíček. Zřejmě příjmením. Mistr by mu nejspíš neříkal Ludvíček, kdyby se, dejme tomu, jmenoval Ludvík Čtrnáctý.
“Mojmír Ludvíček, soudruhu.”
“Pracoval tady sám?”
“Ne, prosím... To by ani nesměl. Je tady ještě Bubla... Emanuel Bubla, prosím.”
Některý lidi maj takovej zvyk, že nejdřív řeknou to hlavní a potom teprv přidávaj detaily. Tenhle Šlinc například – zaručeně v životě neřek jedinej fór od správnýho konce. Pokud vůbec měl smysl pro fóry, samozřejmě.
“Kdepak ho máte?” zeptal se Moldánek.
Šlinc nešťastně pokrčil ramenama.
“Kdy jste ho viděl naposled?”
“Ve čtvrt na dvě...”
“Přesně?”
“Teda – ve čtvrt a dvě minuty, soudruhu...”
“Díval jste se na hodinky?”
“Na hodiny... támhle.” Visely nad nástěnkou a teď právě ukazovaly tři a sedm minut. Mrsk. Osm minut. “Vždycky se na ně mimoděk podívám... Ze zvyku, soudruhu. Hodinky si nechávám na stole v kanceláři...”
“Kam myslíte že šel?”
“Možná na záchod... Nebo do brusírny... Do výdejny...”
“Někde se zašívá,” řekl jsem.
“Bejvaj zalezlý v nástrojárně pod rysplotnou,” ozval se dědek od ZS. “Většinou se tam dívám... Dneska jsem se k tomu nedostal.”
“Tak se tam laskavě podívejte teď,” řekl Moldánek.
Strážnej srazil kufry a udělal čelem vzad.
“Jděte s ním,” obrátil se Moldánek na šoféra. “A vy se do toho můžete dát, hoši. Najděte mi jeho doklady... Nejspíš budou tuhle v aktovce. Ale nejdřív
vezměte otisky... No, však víte. Doktore... Ten váš kolega od záchranky mluvil o nějaké ráně na hlavě.” Vzal mě zase za loket. “Pojď, Oto... U tohohle už nemusíš bejt.”
“Vůbec jsem u toho nemusel bejt,” řekl jsem. “To je přece jasný, že to udělala špona. Z jedný strany jsou ostrý a zubatý jako lupenková pilka. Můžou vyletět od nože – a když se ten konec znova chytne v mašině a namotá, nedostane vás z tý kličky ani pánbu. Čestný slovo, je mi toho kluka děsně líto. Pomoct mu nemůžu. A v pět vstávám na šichtu.”
“Ta rána na hlavě...”
“To je jasný. Když ho popadla ta špona, strhlo ho to k mašině... Padnul hlavou na paknu a měl tam osmnáct set otáček.”
“No vida, co udělá oko objektivního odborníka.”
Moje ubohý oko by se teď nejradši koukalo někam docela jinam, dejme tomu do botanický zahrady s kvetoucí viktorií královskou. “Co je to rysplotna?” zeptal se kapitán.
“Ocelovej stůl, na kterým se rýsujou a důlčíkujou značky pro vrtání. A podobně.”
“A proč pod to choděj spát, prokrista?”
“Je vytápěnej, aby měl stálou teplotu. A zespoda je obezděnej, takže tam stačí natahat pucvol a zalízt.”
“No vidíš. Tohle je pro mě docela neznámé prostředí. Věci můžou znamenat něco docela jiného, než pod nima vidím já.” Vytáh kapesník a vysmrkal se. “Upřímně řečeno, nějak mi to... neštimuje. Proto bych byl rád, kdybys tady zatím zůstal.”
“Jděte na svý pracoviště, ženský,” houkal na chodbě Šlinc.
“Jak můžem dělat, když vedle leží mrtvej,” hádala se jedna, která připomínala zchátralýho D'Artagnana.
“Kdyby tam leželi tři, matko... Plán je plán. Kvůli těm pár čudlíkům, co neuděláte, vyjede z montáže mašina o šichtu pozdějc. A to máme mašina k mašině a pětiletku budem plnit šest let.”
V soustružně bliknul fotoblesk.
“Já nemám rád ukvapený závěry,” řekl jsem Moldánkovi. “Víte, ukvapený závěry, to je pro kriminalistu zhouba.”
“Kuš,” na to kapitán Moldánek.

Paperback / 160 stran, Kč 146,– / Kód: SK

Zpět do Bibliografie