KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

Vyběh jsem do chodby a ještě stačil zahlídnout, jak se zavřely zadní dveře na jeviště. Snad si myslel, že se tu nevyznám, a že je minu, protože byly černě natřený jako všechno okolo. Byl jsem u nich za pět vteřin a další vteřinu jsem se rozmejšlel; načež jsem vzal za knoflík, co tu byl místo kliky.
Dveře byly jen z hobry na laťovým rámu, lehoučký a v pantech dobře namazaný; ani nevrzly, když jsem je pootevřel. Protože se tam někde musel skrejvat, snažil jsem se pohybovat co nejtišejc – jenomže tam bylo všecko ještě černější než venku a proti světlům reflektorů, který proti mně prosvítaly z jeviště, jsem neviděl vůbec nic; samozřejmě jsem taky okamžitě zakop o schůdek a hned nato o druhej; byl jsem tady jen jednou v úterý a na ty pitomý schůdky jsem prostě zapomněl. Jak jsem se chyt jednoho z těch černejch hadrů pověšenejch shora, skoro jsem i s ním vypad rovnou na jeviště mezi Číňany a jejich lampióny a přitom mi bláznivě kmitly hlavou slova refrénu Mrožákovy písničky: Šanghaj, Šanghaj, zdali mě znáš? A sbor trampů na to: Japa by né?!
Jak jsem přitom šmátral, abych se něčeho podržel, nahmatal jsem něco, co se pokoušelo uhnout, ale taky to nejspíš vidělo stejně mizerně jako já a o ty dva zatracený schody zakoplo jenom o šest vteřin dřív než já. Snažil jsem se to udržet, ale vykroutilo se mi to. Nedalo se nic dělat, musel jsem za tím tou nejkratší cestou; něco ruplo, něco zapérovalo s typickým óňo-óňo-óňo jako ve starý ozvučený grotesce; v tu ránu jsem před sebou neměl nic, jenom Vondruše s bubnama a za zvednutou deskou klavíru jsem viděl trochu nechápavej, ale přece jenom pobavenej úsměv Amiry (úžasná ženská, jiná by začala vřískat) a něco vysokýho a dočista černýho vletělo rovnou mezi žonglující Číňany, kterejm samozřejmě všecko nářadí okamžitě upadlo. “Uááá,” řval za svým šlágverkem smíchy Laco Vondruš, aniž by přestal tlouct nějakej mongoloidní rytmus, “uááá, boha jeho, já se z toho poseru!”
Obecenstvo už taky začalo chápat, že tahle atrakce je pro zasmání, a začalo se pochechtávat, vydávat povzbuzující výkřiky a chytat neorganizovaně poletující lampióny; Číňanka Vostatková se ještě chvilku pokoušela donutit je k dalším evolucím ve vzduchu, ale Číňan Vostatek rezignoval, opřel se o portál a zamumlal kantonským dialektem: “Tojefprdeli!”
Dlouhej černej přízrak se konečně zbavil sufity, která mu spadla na hlavu i s tyčí, na který byla navlečená, a obojí vztekle odhodil. Hadr na holi proletěl přes forbínu mezi nejbližší stoly jako vržená harpuna a vzal s sebou pár lampiónů, sklenic a hostů. Padouch v tričku stanul uprostřed scény mezi Číňanama, klavíristkou a bubeníkem jako principál komediantů z Prodaný nevěsty a Amira k tomu duchapřítomně spustila příslušnej pochod, ke kterýmu se vzápětí přidaly hlasy ze sálu (poznal jsem Džimáka, Vrtuli a House) s lidovou verzí textu: “Bác, bác, bác a medvěd sebou plác…”
No prosím; a přitom šlo o docela vážný věci.
Pronásledovanej to chápal stejně, a protože přes mě nemoh zpátky do chodby, přeskočil forbínu. Tenhle skok smrti ovšem nikdy netrénoval, takže dopad na parket někam do tratoliště piva, uklouz po zmáčeným ubrusu a nechtěným fotbalovým skluzem podrazil nohy dámě, která sotva vstala po zásahu harpunou. Manžel tý dámy, tak něco mezi mzdovým účetním a plánovačem, jakej si vždycky po vejplatě hraje na Kristiána, se rozhod smělce potrestat, ale taky po něčem uklouz; padouch se postavil na nohy, rozhlíd se a jal se prchat. “Olé…!” hulákal někdo, zatímco Amira s Vondrušem pokračovali v Pochodu komediantů a chór Čechů v temnotách mohutněl, rozpomínaje se na další text sprostonárodní verze: “Postavila putnu vedle rybníka…”
Z jeviště jsem měl dokonalej rozhled. Přiskočil jsem k Amiře, povídám: dovolíte? – a popad jsem její mikrofon postavenej na piáně. “Dámy a pánové,” zahřměl jsem, “zachovejte klid a věnujte mi pozornost. Muž, kterej prchá, je několikanásobnej pachatel hrdelních zločinů. Zadržte ho! Má na sobě montérky a pokouší se zmizet! Hlášení podává příslušník vébé nadporučík Vodsloň!”
Barem to zaznělo jak na posunovacím nádraží.
“Věřte mu, dámy a pánové,” ozval se odněkud hlas místního pingla. “Já ho osobně znám!”
V tý chvíli byl chlápek ztracenej. I když v baru nejspíš nebyli jenom samí členové Svazarmu, těch, který jsem získal svým rázným vystoupením, bylo dost. Taky je nejspíš strhla ta všeobecná mnohanárodnostní veselice, kdy sice nikdo nikomu moc nerozuměl, ale všichni propadli blbnutí. Samozřejmě k tomu přispělo i to, že byli všichni víceméně pod párou – a potom bohužel i obvyklá chuť davu někoho lynčovat, jedno za co. Takže než stačil kdokoli zavolat nějakou oficiální pomoc (a vlastně nikdo takovej, kdo by ji zavolal, nebyl) zmoh se prchající jen na to, aby se pokusil přeběhnout sál po stolech, čímž zarovnal sumu škod na půlku oktávie kombi. Doskákal až skoro k barpultu, ale tam se dostal do presu mezi dva Holanďany, Bimba a harleyáře; pokusil se s nima zacloumat a vyvlíknout se z montérek a podobně, a chvilku to – aspoň podle svědectví Housete – vypadalo, že se snad nakonec vyprostí a zdrhne. Jenomže v momentě, kdy vyklouz z montérkový blůzy a vrhnul se k východu, dostal se s těma dvěma tlusťochama v patách až k barpultu, odkud ho pobaveně pozoroval elegantní dederon ve společnosti svůdný polozrzky s proklatě rafinovaným výstřihem, která, jak se zdálo, zřejmě do tý chvíle zpívala s vedle sedící Šjoukje a indickým párem (a nejspíš i s Jochenem, kterej si musel připadat jako na německý estrádě) bác, bác, bác a von ji přes ni plác. Na poslední chvíli mu slečna Žaneta něco zašeptala, načež dederon popad flašku veltlínskýho ryzlinku, kterou měli postavenou na pultě, sklouznul z barový stoličky jako mladík a udělal s flaškou něco jako vrhač kladivem. Vlastně bylo kupodivu, že se přitom strefil. Byl jsem rád, že jo, protože Šjoukje už jistě šmátrala v kabelce po svý smrtonosný zbrani.
Jochenův zásah měl okamžitej účinek; prchající se skácel jak podťatej směrem ke dveřím, do kterejch právě jako na zavolanou vešel portýr Zátora s Mikim. A protože zároveň ztichlo všechno včetně Amiřinýho piána, Mikiho hysterický ňaf zaznělo barem jako správná tečka.
“Děkuju vám všem,” řekl jsem do mikrofonu. “Tankešén, spasiba, mersi, cenkjů. Doufám, že jste ho nechal naživu, hér Šlos.”
A Marie na mě zaječela: “Kdepák, soudruhu nadporučíku, kdo se narodil pro šibenici, toho ani Viking s flaškou nezabije.”
Někdo začal tleskat a celej bar se radostně přidal.
Něčemu takovýmu říká vzdělanec Letenský katarze, nevím proč. Takový uvolnění přece není nijak chorobný.
“Tak vy nejste kapitán,” řekla za mnou tiše Amira, “a nejmenujete se Fink … Můžu vás pozvat na pozdně ranní soukromej recital starejch šlágrů do Nuslí, kde po celej dlouhej víkend nebude kromě nás ani noha, tajemnej cizinče?”
“Je mi líto,” řekl jsem, “ale nejmíň dvě dámy zde přítomný by to pravděpodobně popudilo.”
“Ach,” na to Amira, “tak ani hrdina nejste.”
Nerad někoho přesvědčuju o něčem, co vlastně ani sám pořádně nevím. Tak jsem slušně pozdravil, skočil dolů z forbíny a uklouz po mokrým ubrusu.
Pingl sbíral a zametal rozflákaný sklo a nějakej ušatej puberťák v bílý blůze, kde se vzal, tu se vzal, rovnal stoly a židle. Číňani sbírali a narovnávali rozházený a pošlapaný lampióny, při čemž vyšlo najevo, že jsou přivázaný černejma nitěma k tomu bidlu, co spadlo shora.
Amira si brnkala a tiše tichounce pobrukovala do mikrofonu za doprovodu Vondrušovejch košťátek:
Tak nějak divně vždy mě srdce bolí
Vzápětí se přidala Cecil s kontrapunktem houslí a dlouhej milostnej tón Bereničina sametovýho čela.
Pochopil jsem to jako rozloučení.
Skoro mi to přišlo líto. Co, skoro …
Dost.

Paperback / 287 stran, Kč 179,– / Kód: PŘ

Zpět do Bibliografie
 

PŘIBLIŽNÉ ŘEŠENÍ

Proč stará učitelka klavíru náhle přestala dávat hodiny a s návštěvami mluví jen přes řetízek v pootevřených dveřích?
Co je pravdy na tom, že se v jejím bytě našla mrtvola?
Neslíbil Ota Fink kamarádce Maky svou pomoc trochu neuváženě?
Ota se schází s majorem Moldánkem, který (ač nerad) přizná, že kriminálka na případ nemá jednoznačný názor, a že případný pohled zvenčí by případu mohl prospět …
Nitky se táhnou z hostivařského hřbitova přes psí cvičák kamsi do hotelu Lumír; sametový
alt zpěvačky Amiry obestírá svým kouzlem bezděčného detektiva, který si ani neuvědomuje, jak nebezpečné je jeho postavení – dokud nedojde k další vraždě…
Leč ani ta není vraždou poslední.

 

UKÁZKA TEXTU

Co se odehrálo potom, mohlo neinformovanejm divákům připadat jako veselohra, ale mně přitom chvílema do smíchu nebylo. Naštěstí jsem dokázal po těch příkrejch schodech ke dveřím vyletět dost rychle, takže padouch nestačil zamknout. Nepřemejšlel jsem o tom, jestli právě on je ten hlavní tajemnej šéf, na kterýho dělal tajuplný narážky barman León. Už jsem pomalu přestával věřit svý geniální intuici (to je termín majora Moldánka, ne můj), protože jsem už podezíral kdekoho a každej mi vždycky nějak vyklouz; bohužel ne vždycky tak, abych na něj moh uhodit a vyrazit z něj aspoň přibližný řešení.