Nalil jsem si ze skoro prázdný flašky a maloučko upil. Koukal jsem na župan na podlaze, řek si, že ho seberu a pověsím přes opěradlo křesla, a jak jsem se sehnul, málem jsem udělal loping do koberce. Slyšel jsem, jak Zuzana v předsíni štěbetá do telefonu. Už měla zase jenom pantofle. Vlastně ani pantofle ne. A já si lámu hlavu s atentátem.
Sed jsem si do křesla a snažil se srovnat myšlenky do latě. Pak jsem slyšel dveře, jak se za mnou otevřely a zase zavřely, a lehkej zvuk bosejch nohou na koberci. Objala mě zezadu kolem krku, až jsem ucejtil její pružný teplo. “Tak to máme, Otíčku,” řekla s bradou na mý hlavě. “Řekla jsem, že bych za bejvalou kámoškou chtěla vyrazit, když mám ty prázdniny... Pošťačka byla mírně nevr-, nedr-, no, byla nakrklá, že ji budím. Povídá, no prosím tě, Zuzanko, to se nemůžeš zeptat zejtra pana Stibora? Tak jsem jí řekla, že mě tam vlastně Stibor pozval, jenže tam zrovna dneska odjel, a já ztratila ten papírek, na kterej jsem si to napsala... Že jsem děsně chytrá, viď?”
“To víš, že jo. Nejchytřejší,” řekl jsem ztěžklým jazykem “A kde teda je ta – Laura?”
“Ve Zbořeným Kostelci. Víc si toho Zápostel-, Záko-, pošťačka nepamatuje. Ale to nebude nic velikýho, že ne?”
“To je někde na Sázavě,” řekl jsem.
“A teď už si mě všímej,” řekla Zuzana. “Máma přijde až zejtra odpoledne. Je mi zima...!”
Protože si mi hned nato sedla na klín, sotva jsem zahlíd zbytky svýho rozumu, jak se kutálej po koberci a mizej v hlubokým stínu rozestlanýho gauče.
Vlastně jsem abstinent. Kdybych se čas od času nedostal do PREKÉRNÍCH SITUACÍ, nikdy bych nepil. Odumíraj po tom mozkový buňky. Prostě řečeno se po tom blbne. Naštěstí jsem se nikdy nedal zlákat na kouření, ani když všichni kolem hulili jako komíny.
Blekenuájt je zrádnej prevít od jakýhosi chlapa, jménem JAMES BUCHANAN SPECIAL BLEND OF. Uf. Jak jsme se na ten gauč skáceli, Zuzana v tu ránu usnula. Chvíli jsem se neslušně koukal, jak je krásná. Potom jsem ji chtěl přikrejt, jenže si ležela na dece. Načež jsem nejspíš skápnul taky.
Pak jsem se musel ještě jednou probudit, protože jsem zhasnul a zul si boty.
Jako další si pamatuju všelijaký noční můry. Někdo mi šeptal, abych šel a pověsil se, měl podobnej hlas jako můj oblíbenej Imba Našeptavač z pralesa Ituri, rozbíjel jsem bombama mercedesy, kaďoury, adlery a jiný německý vozidla, honili mě po Libni, já na favouši, pronásledovatelé většinou v montgolfiérách, měl jsem štěstí, foukal jim nepříznivej vítr, taky jsem si skříp prst do skládacího deštníku, kterej potom ne a ne vystřelit, chlap v číslovaným pyžamu na mě hulákal, abych okamžitě změnil svý zastaralý nevýrobní postupy, někdo mi pořád krad dočista nahatou Zuzanu, honil jsem ho dvouplošníkem, ale zase mě obklíčily ty montgolfiéry a praly do mě špandavskejma kulometama, až mi lítaly z křídel třísky, utíkal jsem po střeše za kominíkem a za mnou se hnal mrtvej pes s pěnou u huby, v každým komíně stála Zuzana a říkala, že bych si měl všimnout, jaký má krásný zlatý vlasy, pak jsem za ní do jednoho komína vlez a najednou jsem se dusil kouřem, děsně jsem se dusil, hlavu jsem měl bolavou až hrůza, někdo chodil okolo, povídám mu JDI PRYČ, PEŠKU, NEBO TĚ BOUCHNU, kouknul se na mě a měl bílej ksicht jako klaun, bylo slyšet syčení hada, kterej měl v zobáku dvě broskve, pořád syčel, protože mi chtěl něco říct, jenže uměl jenom hadovsky a já si to musel dát přeložit, kominík neměl čas, protože tancoval na střeše neandrtálskej rokenrol, hlava mě bolela víc a víc, vedle mě se něco hejbalo, bylo to teplý a pružný, kňučelo to jako štěně a říkalo to OTO, OTO, PROSÍM TĚ...
Najednou jsem se probudil.
“Oto... Prosím tě... Já nemůžu dejchat... Oto...!”
“No jo, to se ti nejspíš něco zdálo. Spi.”
“Ne... Oto! Tady není vzduch!”
DOPRDELE!
Zkusil jsem vstát. Upad jsem do postele. Ještě jednou jsem zkusil vstát. No tak, hernajs. Dáma chce vzdoušek. Jedna noha, druhá noha. Prásk. Koberec, jejej, chladivej, měkkej...
“Oto, prosím tě!”
Zmátořil jsem se a lez po čtyřech k oknu. Vylez jsem k parapetu po zdi a hledal kličku. Měl jsem na zádech stóru a musel jsem vypadat jako nevěsta, lezoucí po čtyřech, zezadu. Klička. Jeden Klička se mnou chodil do první třídy. Klička Josef. Hele, Pepo! Otevři se! Sezáme! Najednou jsem nahmát kliku balkónovejch dveří, zmáčknul ji a zatáh. Studenej a vlhkej vzduch mě praštil přes nos. První díl ranní rozcvičky. Ráz, dva, upažíme, první druhá, RYTMICKÁ SKUPINA JANA KALÁBA s vozembouchem. S motejzlíkem. Á dva tři!
“Oto... pomoz mi. Oto!”
Co pořád? Já vím, že jsem Ota. Lezou tu po koberci nahatý holky. Po čtyřech. Taková blbá hra.
“Oto, plyn,” řekla. “Slyšíš, plyn!”
“Tady není žádnej plyn,” zablábolil jsem.
Ale něco mi tikalo v hlavě. PLYN. A já na to: Šarliéra. Blanšár. Godár. A tenhleten – André. Vodík. A zase: ŽÁDNEJ VODÍK, VOLE! SVÍTIPLYN! SMRTELNÝ NEBEZPEČÍ!
Zuzana mi objímala kolena a jenom něco šuškala. Sehnul jsem se, postavil ji na nohy a vystrčil na balkón. Chytila se televizní antény a s hroznou námahou řekla: “Oto! Ty kamna... plynový!!”
Kamna... Plynový? Jo... Jiný kamna tu přece nejsou...
Najednou jsem zaslech toho hada, co se mnou chtěl na střeše konverzovat v hadštině. Sssvítiplyn...
Sakra! Plynový kamna. Svítiplyn. Metan, propan, butan, pentan, hexan.
Spustil jsem se znova na všechny čtyři a vyrazil k těm pitomejm kamnům, bylo tu trošku vidět od světla z ulice, že by měsíček na nebi hlubokým, když támhle postává rusalka? Žádnej měsíček, prší, nečum po rusalkách, kamna, rozumíš, KAMNA, dolez jsem k nim celej zpocenej, našel nějaký kolečko a zatočil. Syčení přestalo.
Zato z ulice se ozval mužskej sbor: HANBATOU, HANBATOU, TU JÁ MÁM NEJRADŠI... Ohlíd jsem se a viděl Zuzanu, jak vrávorá na balkóně, tak honem zpátky, popad jsem ji a postrkoval do předsíně, měl jsem děsnou radost, že už konečně vylezla z toho komína, musí bejt samý saze, KDE MÁTE KOUPELNU, ZUZANO? Malátně ukázala, TÁMHLE, JIHOVÝCHODNĚ, SMĚR VĚŠÁK DVA PRSTY VLEVO, upadli jsme na dveře, nahmát jsem někde vypínač, rozsvítil, upustil Zuzanu do vany, vlez tam za ní a roztočil kohoutek se studenou vodou. JEŽÍŠKU, říkala, JEŽÍŠKU...
Držel jsem jí nad hlavou ruční sprchu a koukal, jak jí plihnou kučery.
“Ty blbneš, Oto, to bude moje smrt...”
TEĎ UŽ NE, chtěl jsem říct. TEĎ UŽ NE. Ale nedokázal jsem ze sebe vymáčknout ani písmeno.
“Jééé... To je to studený...!”
Najednou začala příšerně zvracet.
—
“Jak se to mohlo stát?!”
“Oto... Já nevím. Nejspíš to zhaslo...”
“Copak ten krám nemá žádnou pojistku?”
“Já se v tom nevyznám.”
“Ještě chvilku a bylo po nás.”
Zuby jí zajektaly. Pořád byla bez ničeho na sobě včetně pantoflí, seděli jsme na okraji vany, já v kalhotách a košili, dočista promočenej. “Počkej, přinesu ti župan. Už by to mohlo bejt vyvětraný,” řekl jsem.
Připadal jsem si jak larsenka, když ji zarážej do hlíny. V pokoji byl už jenom mírnej smrádek. Sebral jsem Zuzanin župan a odnes jí ho do koupelny. Cestou jsem si uvědomil, jakou jsme měli kliku, že plyn nebouch, když jsem rozsvítil.
“Chtělo by to průvan, Oto...”
Šel jsem do kuchyně a našel dalšího kličku. Frantu.
Za chvíli byl takovej průvan, že mi začaly cvakat zuby.
“Pojď sem, Oto, já tě svlíknu...”
“Umím to sám.”
“Vždyť to máš úplně mokrý.”
Pořád mi to všechno připadalo jako opiovej sen, až na bolest hlavy a bouřlivý žaludeční potíže. “Běž pryč,” řekl jsem. “Já jsem rozenej hrdina, víš? A žádnej hrdina nemá rád, když ho krásná ženská přistihne při tělesný slabosti...”
Chtěl jsem dodat ještě nějakou další duchaplnost, ale nestih jsem to. Potom jsem zvracel ještě dvakrát.
Zuzana našla v ledničce mlíko. Šli jsme si sednout do kuchyně, já v jejích teplákách, ve kterejch jsem připomínal SIROTKA LOVÚDSKÝHO, Zuzana zabalená do županu a deky. “Mlíko je prej protijed,” řekla. “V-váže na seb-be t-to...”
“Co takhle kafe,” řekl jsem. “To je prej taky protijed.”
“Když mě děsně bolí hlava, Oto.”
“Mě taky. Kde máte kafe?”
“Támhle,” ukázala nohou.
Vzal jsem ji za patu a dal jí pusu na palec. Pak jsem našel porculánovou pikslu a postavil konvici na plynovej sporák. Takový svinstvo, ten plyn! DOBREJ SLUHA, ALE ZLEJ PÁN.
Hodin bylo tři.
To se ví, ráno.
Za oknem začalo svítat.
Koukal jsem po tý kuchyni, která jako by patřila k docela jinýmu bytu, stála v ní staromódní kredenc a postel z chromovanejch trubek, ustlaná jako kanape, za ní na zdi visel kobereček, vyšívanej molama, a u zdi byl stůl, ke kterýmu jsme si sedli. Jednu nohu měl kratší a kejval se.
Pili jsme kafe. Horký, hořký a černý.
Pak už zůstala jenom ta bolest hlavy a trochu nejistej pocit kolem žaludku. Přestali jsme cvakat zubama. Zuzana měla kolem očí modrý kruhy. Nejspíš jsem taky vypadal drobet unavenej.
Bylo půl pátý. Za hodinu máma vstává a za půl druhý bych měl stát u mašiny a vyšívat svou denní porci čudlíků. Hrozná vyhlídka. “Hele, Zuzanko,” řekl jsem, “nejlíp uděláš, když zalezeš do postele. Než přijde maminka, budeš v pořádku. Cejtit už to není. Já musím domů... a do fabriky, víš?”
“Vždyť nemáš co na sebe...”
“Už to trochu uschlo. To je dobrý, stejně pořád prší.”
“Vždyť si něco uženeš.”
“Ale ne. Nejsem tak choulostivej.”
Oblíkal jsem se do mokrýho.
“Oto... Já tady sama nezůstanu.”
“Do práce si tě s sebou vzít nemůžu. Měj rozum.”
“Pojedu k Čepkovejm.”
“Takhle brzy ráno?!”
“Kdybys jim zavolal, Oto...”
Připadala mi jako naprostá hromádka neštěstí. A taky jsem se nedivil, že nechce zůstat sama v bytě, kde se málem smrtelně otrávila blbejma kamnama, který nemaj pojistku. “Jaký číslo maj Čepkovi?”
“Je napsaný na seznamu... Na desce. Kryštof už stejně odjel a Jiřka je taky vzhůru...”
Vytočil jsem číslo.
“Čepková.”
“Ota...”
“Dopr! Co blbneš, člověče? Víš, kolik je hodin?”
“Jo. Prosím tě, Jiřko, může k vám teď přijet Zuzana?”
“Vždyť jdu do práce!”
“A nemůžeš ji tam nechat?”
“No... Můžu. Když přijede do půl šestý. Vlastně jsem ráda, že se našla. Dneska je zkouška, přijde Motyčka a maj se dělat ty zatracený tanečky. Jo – a co je?”
“Zuzana ti to řekne. Něco se nám tady stalo a Zuzana tu nechce bejt sama. Taky musím do práce, Jiřko.”
“Tak ať sebou hodí, že čekám. Ale dýl než do půl nemůžu. Sotva stačím hodit kluka bábě a chytám tramvaj.”
“Vřelý díky, Jiřko.”
“Není zač,” řekla a zavěsila.
Potom jsem počkal, až Zuzaně přijede elektrika. Dala mi studenou pusu a řekla: “Já ty kamna přece večer zavřela...”
“Zejtra přivedu nějakýho opraváře,” slíbil jsem jí. “Někdo ve fabrice tomu určitě rozumí.”
“Radši dneska,” řekla.
“Jiřka říkala, že je dneska zkouška. Přijedu tam za tebou rovnou z práce.”
“To budeš hodnej... Ahoj.”
Napadlo mě, jak asi bude tancovat po týhle noci.
Pak přijela tramvaj mně.
Bylo mi pořád mírně nanic.
Doma se mnou nemluvil ani sporák.
Dělal jsem, že mi křivděj.
Honem jsem se převlíkal do práce. Venku přestalo pršet, takže jsem se rozhod pro favouše. Potřeboval jsem se provětrat. Byly časy, kdy jsem jezdil na kole do práce pravidelně, jenže to jsem byl dětinskej mládeneček. Teď jsem si připadal na čtyřicet a speciálně tohle ráno na osmdesát.
Vyved jsem kolo z dřevníku a vyjel.
Už jsem se blížil k fabrice, hlavu plnou zmatenejch myšlenek, když se z nich vynořila jedna extra. ZBOŘENEJ KOSTELEC!
Zahnul jsem na Zahradní Město, u první telefonní budky jsem slez, zavolal soustružnu, řek slečně Čírkový, že si na dnešek beru dovolenou z rodinnejch důvodů, rychle zavěsil a přes Záběhlice vyrazil směrem na benešovskou silnici.

Paperback / 221 stran, Kč 186,– (Cena je úměrná nevelkému nákladu.) Kód: N