KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

 

 

LABUTÍ PÍSEŇ

Otakar Fink, důchodce a majitel žižkovské detektivní kanceláře Discret, se nechá zlákat kamarádem Džimákem na Fortnu, festival folk & country v jednom městě na Labi.
Jak to v jeho případě bývá, zločin na sebe nedá dlouho čekat a odehraje se přímo před zraky několika tisíc diváků… Díky náhodnému setkání se známým kriminalistou a z vůle pořadatelů se OF pustí po stopě, která ho zavede k dalšímu zločinu. A zatímco se brání útokům dívčích půvabů hostesky Lucie, jde mu i o detektivní čest a posléze o život…
 

UKÁZKA TEXTU

“Sešli se před rokem,” hřímá ze dvou mohutných soustav reprobeden po stranách zastřešeného přírodního jeviště zamontovaných do dvou napůl otevřených indiánských tee-pee. “Říkají si Exploze… Ne, nebojte se žádných výbuchů, kamarádky a kamarádi, jsou to jen zkratky jmen, pod kterými se derou ke slávě: Honza Brož, mezi kamarády známý pod přezdívkou Expert, sólo kytara a zpěv – vedoucí kapely …”
Poklepal jsem Džimákovi na rameno. “Jsou dobrý?” Ohlédl se dozadu a povídá: “Určitě lepší, než jsme bejvali my. Ale my se zas nikam nedrali, takže nám to holt bylo fuk.”“Kam bysme se bejvali tenkrát taky drali,” já na to. “A když už, tak s čím, že jo.”
A Džimák (zase s ohlédnutím): “Jasně, ty to přece musíš vědět. Taky jsi bejval expert.”
Tak teda pardón, Džimáku… Co já býval za experta, poskok u závodního bigbandu, trošku údržbář a trošku holka pro všechno: to byla doba her a malin nezralých, kde ty loňské sněhy jsou, ztrhané harfy tón, jen starý klavír tu zůstal (co jen existuje citátů pro nostalgii po ztraceném mládí a chudák člověk, který moc čte) – na pořádný rambajz dneska nepotřebujete osmnáct chlapů s troubami a saxofony. Taky jsem se jako prezenčák dostal

až do divizního kola AST jako člen plukovního sboru, ale jeho členem jsem byl spíš pro velký rozsah, než pro velký talent; větší úspěchy jsem slavil v boxu, který mi kromě diplomu ze semifinale celoarmádního přeboru a nějakého toho monoklu, oteklého ucha či krve z nosu občas přinesl i jistou úlevu od vševojskového blbnutí…
Ostatně i po vojně jsem se v trampské hospodě osvědčil spíš pěstmi než hlasivkami.
Polonahý tlusťoch nese uličkou dolů v každé ruce tři nebo dokonce čtyři kelímky piva, prsty namočené v pěně (ať se na scéně dere kdo chce, kam chce, jen když je co pít) a kousek pod námi podává panička v slaměném sombréru do řady tácky s něčím. Něčemu jinému se tleská; vzhledem k tomu, že od uváděné kapely jsme zatím nic neslyšeli, by to byl obstojný aplaus - aspoň někde v sále docela jistě; v hledišti letního kina pro šest tisíc diváků to zní sotva jako pár facek z vedlejšího údolí.
“Šimon Plocek, textař, skladatel a doprovodná kytara…” Potlesk o něco větší, oživení v dívčím publiku - Šimon Plocek je blonďáček, na tu dálku se mi zdá, že s drzým nosíkem, já tyhle typy nemám rád; ale snad jsem zaujatý už z dávných časů, kdy jsem do několika podobných nosíků musel praštit, a to nejen v ringu. “A Míša Zefirýn - basová kytara!” Mezi zkratky pánských jmen se do názvu kapely jaksi nevešlo dlouhonohé děvče s píšťalou, nedočkavě přešlapující mezi stojany s mikrofony… Zvukařův pomocník na pódiu jí seřizuje třetí zleva, “…jo, trojku,” slyším zvukaře od mixpultu - sedí pár kroků ode mě ve stejné řadě jako porotci, které chrání před sluncem paraplata s reklamou místního světlého ležáku Kozoroh. Nad zvukařem se klene skládací čtyřnohý altánek z bílé umělé hmoty; pár takových jsem viděl dole u cesty mezi prodejními stánky, pod jedním se nad neviditelným plamenem dřevěného uhlí smažily vietnamské závitky, které miluju i přes jejich podezřelý původ, pod jiným zas usměvavý hubeňour v tartanové lodičce čepoval z otáčivého stojanu do malých panáků na jedno použití rozmanité druhy skotské whisky: tahle je šestiletá, tahle osmiletá… a pár lidí, zřejmě štamgastů, se tam dokonce vešlo ke stolu. Zvuková aparatura se mezi řady sedadel vejde taktak; aby altánek mohl ve svažitém hledišti stát, má dvě přední nohy nastavené přidrátovanými latěmi omotanými širokou červenobílou lepicí páskou - diváci by si při svém věčném courání nahoru a zase dolů s pivem nebo zmrzlinou, gyrosem, párkem či klobásou nemuseli všimnout a podkopnout je. Nad vyšší, zadní částí hlediště je laminátová střecha, ale k té asi patnácté řadě, kde sedíme, nedosahuje ani její stín… Počítám: ne k patnácté, ale dvanácté, v té sedí porota - a já za nimi. Být pověrčivý, snad bych si přesedl; ale jelikož hned vedle mě sedí dvě děvčata v basebalových čepičkách, která se starají o porotce, cítím se tu celkem šťastně i přes tu nešťastnou třináctku.
“Nezpívala ta holka loni s Trapasem?” zeptal se přede mnou jeden z porotců, tlustý brejloun s pleší a vousem čínských mandarinů svého souseda, pro změnu vlasatého bledolícího hubeňoura, který by za mých mladých let jistě vyfasoval přezdívku Tuberák. “Jo, zpívala,” odpověděl. “Malvína Švamberková…”
“Andy…,” další porotce v košili ušité snad rovnou z americké vlajky, se stříbrnou kravskou hlavou na černé šňůrce místo kravaty a ve vysokém bílém kovbojském klobouku, typ důležiťák, se ohlédl dozadu, “mohla bys mi přinést kafe?” A jedno z děvčat vedle mě, říká se jim tu trochu nevážně hostesky, se hned přičinlivě šeptem poptává na přání i ostatních, zatímco její kolegyně s bločkem a propiskou v ruce si dělá poznámky; pak se obrací i ke mně, je to takové hříbě s pihovatým nosíkem a modrýma očima, Lucka jí říkají, připomíná mi mé vlastní mládí (čím asi, sakra?), a tak jsem si taky objednal kafe (aha - neměla vytrhané obočí!) a zeptal se: “Unesete to všechno?!” A děvče na to se smíchem: “My jsme profesionálky, kamaráde!” Potěšilo mě, že mě přijaly mezi kamarády; mohl jsem být jejich dědečkem. Tady kamarádil kdekdo s kdekým… Zeptal jsem se, jestli jsou v civilu servírky; že ne, dověděl jsem se, ale tady na Fortně že prý už takhle vypomáhají potřetí a tímpádem všechno znají a o všem vědí…
“A nakonec ozdoba kapely - Malvína Švamberková!” hřímá konferenciér, vlastně spíkr… Spíkr, to je česky mluvič neboli kecal; možná je to výstižnější než konferenciér. Střídá se tu místní rozhlasák s jedním z populárních televizních srandistů, kterým se kdovíproč říká baviči. Mě nebaví ani jeden, ale když už jsme u nich - neptal se tuhle jeden takový v televizním kvizu, jaké bylo erbovní znamení pánů ze Švamberka? Nejsem nijak honěný v heraldice, zato vím, že Schwan je německy labuť. Tak jo; Malvína Švamberková. Malvína z Labutího vrchu… Hezké jméno, něco jako Malvína z Bretaně, kdo to sakra napsal, Exupéry nebo Jerome K. Jerome - kupodivu asi ten druhý, přestože fiktivní vypravěč je letec… Ale ona sama, jak se mi zdá, má taky do labutě dost daleko.
“Půjč mi na moment ten kukr,” řekl jsem Džimákovi do ucha a ten mi ho beze slov podal přes rameno; bylo to připostarší divadelní kukátko, žádný triedr, ale tady stačilo, neseděli jsme od pódia dál než nějakých pětatřicet čtyřicet metrů… Inu, Malvína Švamberková labuť opravdu nebyla, ale… Zkrátka tu bylo jisté ale. Ke kadeřnici s tou rozježenou lví hřívou zřejmě nechodila a její rty mezi kapánek křivým nosem a nevelkou ustupující bradou, jak se zdálo stále pootevřené a ukazující velké a také trochu rozházené řezáky, vynikaly jakousi dramatickou barbarskou agresivitou. Kraťoučké tričko bez rukávů sotva zakrývalo (tenkou napnutou bavlnou spíš zdůrazňovalo) stejně nebezpečně útočná ňadra a obnažovalo ploché bříško s hlubokým pupíkem. Džínové šortky měla tak malebně krátké, že jí koukalo půl zadečku, a k tomu neměla na dlouhých štíhlých nohou nic víc než tenkými řemínky přišněrované kožené podešve podobné těm, kterým se před třiceti léty říkalo kleopatry. Krátce řečeno: Malvína Švamberková nebyla krásná, dokonce ani hezká ne, a zcela jistě měla v těch opáncích špinavé nohy; zato se zdála být výbušná jak handgranát a k ovlivnění poroty snad ani nemusela zpívat; stačilo, když trochu zavlnila pánví.
Jediným porotcem, který se tím jistě ovlivnit nedal, byla starší dáma jménem Jarmila Čihařová. Jak jsem se dověděl od Džimáka, dlouhá léta dělala i do taneční muziky (dnes pop music), a to, že byla autorkou několika písniček, které jsem dávno znal (dokonce je hrával náš závodní bigband už před čtyřicíti lety!), mě docela překvapilo. (Ehm… Není to blbost, když si člověk myslí, že s texty populárních písniček je to jako s kolujícími anekdotami, které se taky prostě odněkud berou, aniž by je kdo vymýšlel?!)
Abych nezapomněl říct, jak jsem se já sám dostal na místo tak nezvyklé pro majitele detektivní agentury se sídlem v Praze Žižkově: Prostě jsem se takhle nějak v létě k večeru vracel z jisté nostalgické procházky a zašel do bistra, které udělali z hospody řečené kdysi U dvouch stehen, jinak Na zástávce. Teď se pro změnu jmenuje CATCH UP, což se mezi současnými štamgasty čte kečup, a pod tím, abyste si třeba nemysleli, že vás, hned jak vejdete, někdo chňapne, drobet nelogicky stojí: Pizzeria italiana. Nešel jsem tam na pizzu, kterou nerad a o které mě ještě stále nikdo nepřesvědčil, že nechutná jako pečený knedlík upatlaný rajskou omáčkou s teplými olejovkami; šel jsem tam jenom na WC, a abych nevypadal nevděčně, zastavil jsem se u pultu pro cigára, načež jsem si uvědomil, že jsem před dvěma dny přestal kouřit, a že bych to už konečně měl vydržet. A jak jsem tam tak nerozhodně stál a váhal mezi žvýkačkou a pytlíkem kyselých žížalek Jojo, šťouchl do mě zleva povědomý ksicht, já povídám no ne, ahoj Džimáku - neviděli jsme se už možná pár let, slovo dalo slovo a pivo dalo pivo…
Tak jsem se dostal na festival zvaný Fortna (Fortna je vrátnice na prahu ráje všech milovníků country, folku a trampských písní!) do toho města na Labi, kde Džimák jakožto uznávaný odborník na trampské tradicionály zasedal v porotě s řadou dalších odborníků na kdovíco. Jakožto šoférovi, který ho přivezl (toho roku jsem měl forda fiestu, nafťák značně nabouraný, tudíž levný) - tedy jakožto Džimákovu šoférovi mi pověsili na krk keramickou placku na špagátě a ještě mi přišpendlili kongresovku s nápisem HOST, která mi zaručovala všude volný vstup - cedule za okýnkem auťáku zase parkování na místech vyhrazených Fortně - a v amfiteátru letního kina mě posadili hned za porotce, takže jsem mohl naslouchat jejich odbornému šuškání - a nestačil jsem se divit, co všechno z pódia slyší, zatímco já sotva tu hudbu a zpěv… Ostatně já na tenhle festival nejel kritizovat, ani posuzovat; když mi Džimák u piva tu výpravu na sever navrhl, říkal jsem si, že vedle dvoudenního poslechu všech možných písniček si prohlédnu město a taky si se starým kamarádem pořádně pokecáme, s čímž jsme začali už cestou; ubytování jsme měli s celou porotou a nějakými čestnými hosty v hotelu Kotva na náměstí zaplacené pořadatelem - a ještě mi proplatili cesťák, takže jsem to nakonec mohl brát jako docela příjemně prožitý víkend - dokud se nestala ta věc.
V mé přítomnosti se věci prostě stávají. Už dávno jsem se přesvědčil, že s tím nic nenadělám, a přijímám to jako náměty k vyprávění ponurých a někdy i náramně povedených historek. Představa lidí, které za celý život nic nepotká, připadá mi až nehorázně nepravděpodobná; ale oni nejspíš skutečně existují a pro změnu považují za nehorázně nepravděpodobnou existenci člověka, který už od mládí rok co rok zakopl o zločin, až posléze rezignoval a učinil si z toho zaměstnání.
Tahle věc začala dost nenápadně (aspoň pro těch pár tisíc lidí, kteří se mnou seděli v hledišti) právě při soutěžním vystoupení folkové skupiny Exploze.
První písnička, kterou zahráli, byla pěkně svižná a její text zněl jakžtakž srozumitelně i generaci, která už má své jisté potíže nejen s city, ale hlavně se sluchem. Džimák na tom musel být ještě hůř než já - jenže porotci na rozdíl ode mě před sebou měli rozmnožené texty.
Tohle téma - myslím náš rapidně se horšící sluch - jsme s Džimákem přetřásali už v tom strašnickém bistru. “Člověče,” řekl mi, “na takovým festivalu není sluch zdaleka tak důležitej jako jméno. Když sis jednou udělal jméno, už si na tebe nikdo nedovolí, i kdybys byl hluchej jak poleno.” Zeptal jsem se ho, jestli to takhle s porotci vypadá i na jiných soutěžích; že prý jo. “Výsledek je nakonec stejně kompromis,” dodal. “Musíš jít taky trošku naproti posluchačům - a stejně se mezi nima pokaždý najdou takoví, co nakonec řeknou, že porota byla zkorumpovaná banda nahluchlejch idiotů.”
No - ať už slyším špatně nebo ještě hůř, v písničce, kterou folková skupina Exploze zahájila svoje soutěžní vystoupení, bylo něco o tom, že se holka nenechá komandovat, a že je háklivá na plnění slibů. Sliby, chyby, tak se měj a podruhý je nedávej, pravilo se tam; Malvína Švamberková to zpívala překvapivě ostrým a výrazným altem tu a tam podepřeným trojhlasem jejích kolegů, a tam, kde zpívat přestala, dováděla s tamburinou. Čekal jsem, že přidá ještě nějaké sólíčko na tu píšťalu, ale nechala ji ležet vzadu za kapelou na odkládací židli a instrumentální část písničky vyplnilo sólo kytaristy, zvaného Expert. Pokud se jeho předzívka týkala kytary, dalo by se říct, že expert skutečně byl.
Soutěžící předváděli po třech písničkách; jak už jsem věděl od Džimáka, předepisoval to soutěžní řád. Druhá píseň byla pomalá a vážná; ale protože o pomalu tři generace za mnou vypadá vážnost naproto jinak, než jak si ji představuju já, bylo to pro mě samé húhúhú a rýmy sámznámmámchrám, což mi moc neříkalo; porotě přede mnou asi taky ne, protože jsem zaslechl, jak Tuberák povídá Mandarinovi: “Když tam ta holka nekroutí prdelkou, ta kapela ani není nic moc, že jo?!” a Mandarin na to: “Asi proto ji taky přelanili od Trapasu…” Zrovna jsem přebíral kelímek s kafem od Lucky a na chvilku jsem pustil z očí jeviště; teď jsem se podíval, načež jsem postavil kelímek vedle na lavici a popadl kukr, který jsem ještě Džimákovi nevrátil. No ano, Malvína na jevišti nebyla… Druhá z hostesek se ozvala: “Ty, Luci… Teďka by přece měla Malvína vypálit to šílený sólo na zobcovku, že jó?!” A Lucka na to: “No jasně… Hele, Andy… Ona tam není!”
Kukrem jsem přece jenom viděl víc a tak děvčatům povídám, že tu píšťalu drží ten mládenec s kytarou, zapomněl jsem, jak on se – “přece Šimon,” řekla Andy. “On to hrával, než s nima začala zpívat Malva.”
“A kdo je lepší?” zeptal jsem se.
“Malva je třída,” na to Andy.
“Nesrovnatelně,” řekla Lucka. “To je fakt divný, když soutěžej, že Malvína…”
Díval jsem se kukátkem. Viděl jsem, jak se blonďáček s drzým nosíkem jménem Šimon nadechl a nasadil zobcovou flétnu k ústům. Zazněl dlouhý nosný dřevěný tón… Kluk si přitom zřejmě dával velice dobrý pozor, jak se tváří. Jak se tón rozezněl nad amfiteátrem, posluchači zpozorněli; basa duněla a sólová kytara převzala doprovod. Túááá, dělala flétna, túááátrilitrilitúúú, rozbíhala se na improvizované sólo… a najednou se tón zlomil; viděl jsem v kukátku náhlou podivnou grimasu na Šimonově tváři. Přestal hrát, pak jako by se zakuckal - -
Upustil flétnu a poklesl v kolenou.
Basa uhodila ještě dvakrát; třetí úder už byl mimo rytmus. Stojan s mikrofonem se skácel, zahřmělo to jako rána z děla. Šimon padl na obličej a pod ním chrustla rozdrcená ozvučnice kytary.
V hrobovém tichu, které nastalo, se skákavě kutálela flétna až k okraji pódia, přes který přepadla do prázdného betonového orchestřiště.

Paperback / 200 stran, Kč 146,– / Kód: LP

Zpět do Bibliografie