KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

LIDOŽROUT

je druhým příběhem bezděčného detektiva Oty Finka. Prožije ho za nevlídného předjaří v jednom městě v severním pohraničí, kam se dostane s podnikovým zájezdem do patronátního závodu.
V místní ZOO, kam jde navštívit přítele z vojny, pozná, že mnohé zvíře může být smrtelně nebezpečné; ale kdosi v pozadí, kdo ono zvíře ovládá, je mnohem nebezpečnější. Kdo je to? Cirkusový lamželezo, účetní podobná egyptské královně Nefertiti, miláček slonů, šišlavá ptáčnice, obrýlený suverén, rokoková pokladní, nebo snad dokonce Otův kamarád z vojny Vilda Novák?
A ví o tom snad něco patnáctiletá princeznička obrnou upoutaná ke křeslu…?
Ota Fink má na odhalení zločince jen sobotu a neděli – a oficiální vyšetřovatelé, jak se zdá, jdou po zcela falešné stopě. Naštěstí se ale v závěru s naším hrdinou sejdou na správném místě…

UKÁZKA TEXTU

Najednou se mi zdálo, že se Drobný zbláznil a začal vyhrávat na piáno sprostonárodní písně v symfonický úpravě. Zíralo na mě stádo ciferníků s vyceněnejma číslama. Kyvadla sebou mrskaly jako nohy zašlápnutýho sekáče.
Kde bych to jako měl v tom příšerným snu bejt?
Na sametovým kanapi se zalomenejma nožičkama.
Svoje nožičky necejtím. Zvlášť tu pravou. JÁÁÁUVAJS!
DO KAŽDÉ RODINY OD MANNA HODINY!
A děsně moc fotelů a cinkostnů a vitrínek, porculánový trpajzlíci se klaněj, tancujou, držej si sukně a líbaj si ruce a nohy, maj krinolíny, paruky a popiskujou na píšťalky...

ROKOKO! Josef Balsámo jméno mé. Přečet jsem ho až na stranu padesát osm a zbytek si prohlíd...
Jediná rozumná věc v tom muzeu je rozestlanej gauč, na kterým jsem, bohužel, neusnul – a je jasno.
Jsem v tom baráku v Rámový ulici, je široká asi půl metru a svítí v ní lampa z roku šest před narozením Františka Křižíka. Dovnitř jsem se dostal jedna báseň, přes nějakej jinej pokoj, kde sice bylo něco jako piáno, ale nic, na co bych si lehnul. Nechtěl jsem Vildovi zválet postel a na těch pár hodin to ani nestálo za to, lehnul jsem si na to pitomý kanape, ani nerozsvítil – a usnul. A teď někdo vedle brnká na piáno a já mám zdřevěnělou nohu. Vilda? Na piáno neumí. Takže je to někdo jinej, například Vildova bytná paní Šustrová, a vůbec o mně neví. Jsem v přízemí a nejlepší by bylo vypadnout, než se Vrba v eróhácký ubytovně vzbudí a začne se po mně shánět. A hned nato Růžena. Co bych jim řek?
A jestli mě tu nachytá ten pianista odvedle, klepne ho pepka.
Snad bych udělal líp, kdybych počkal na Vildu venku.
Po špičkách pajdy pajdy k oknu, je tam záclona z uštrikovanejch hvězd a kytek a lupenů a kroucánek, dole má třásně – a venku stojí pískovcová ženská s uraženou rukou a má co dělat, aby nezahučela do žabince v rybníčku, nad kterým se starostlivě naklání. Z trávníku trčej jalovce jak na Olšanech a v pozadí vrávorá litinovej plot.
Najednou za mnou začalo padesát strojů hrkat, pinkat, zvonit, cinkat a dokonce kukat a pětpenězovat. Člověku to nedá a počítá, i kdyby nechtěl – a dopočítá se devíti. Akorát čas na držkovou. To už mě sháněj a mám na krku rozvod. Tak z toho okna vypadnu a dám si dva kiláky na čas.
Jenže jsem si v tom kravále nevšimnul, že piáno ztichlo, a nestačil jsem ani rozhrnout záclonu, natožpak otevřít okno. Vrzly za mnou dveře, ohlíd jsem se –
“Oh,” udělala a zakousla se do čtyř prstů.
Měla svejch stopětasedmdesát, fialkově modrý oči s trochu větším nosem a uměleckej platinovej uzel, vyčesanej nahoru jako u egyptský královny Nofretete. V uších měla zelený kameny, na nohou punčochy v pantoflích s bambulema a blejskavej župan. Dočista nenucená dáma. Vypadala na osmdesát kilo, třicet let a obličej měla trochu poďobanej od neštovic. Taky měla lícní kosti trochu víc vylezlý, než je v našich krajích zvykem, a brada jí ustupovala dozadu. Prostě tak trochu šeredka.
“Co tu děláte?” zeptala se.
Jak vyplivla prsty, všimnul jsem si ještě divný, pohrdavý pusy, přilepený na zuby.
“Zrovna jsem se vzbudil,” řekl jsem.
“Ale – kdo jste? Jak jste se sem dostal?”
“Pozval mě Vilda Novák.”
“A kde je?”
Ba, kde je? To bych taky rád věděl. Myslel jsem, že mi v sedm řekne, jak to dopadlo v Zooparku, já mu vrátím klíče a horempádem se vrátím do svý postele v hotelu VLNOTEX. Jaksi to nevyšlo.
“Přijel jsem z Prahy, víte? Služebně. Zašel jsem za ním do Zooparku, známe se z vojny. Dal mi klíče a poslal mě sem. Abych nemusel spát ve svobodárně. Že prej bydlí u paní Šustrový... vy jste paní Šustrová?”
“Ukažte mi ty klíče,” řekla a natáhla ruku, velkou, s dlouhejma prstama a mandlovejma nehtama s růžovým lakem.
Zašmátral jsem v kapse a nic. Kde mám kabát? Támhle, přes židli. Hned vedle poďobaný dámy, o který vím dobře, že není paní Šustrová. Jak jsem vykročil, couvla.
“Sáhněte si támhle do kabátu. Postranní kapsa. Levá. Nebo pravá? Některá. V náprsní kapse občanka. Zajímavý čtení.”
Využila mou nabídku a početla si. Vrátila průkaz do kapsy, klíče si nechala. A jukla na maličký zlatý hodinky, ačkoliv kolem viselo padesátero pendlovek. Mrknul jsem taky. Devět a pět minut. DEVĚT...
“Paní Šustrová je moje matka,” řekla.
“Jasně. A vám říkaj Viki. Ta-da-da-dá. Moh bych přímo jmenovat, ale zapomněl jsem to. V úterý ho dávaj na Praze jedna.”
To se ví. Myslel jsem, že má přijít za Vildou v devět večer a zatím měli rande v devět ráno tady. Dala si vonnou koupel, oblíkla si punčochy a župan – ACH, KDE JEN MŮJ MILÁČEK JE? Místo něj se tady povaluje s ospalkama cizí chlap. Jenže kdo to teda měl přijít do Zooparku na večeřičku z Lahůdek? Za chlápkem, kterej nemá na ženský pro samou práci ani pomyšlení? Koukala na mě a na pozvání na kafe to nevypadalo.
“Já už to víckrát neudělám,” řekl jsem. “Vilda byl zrovna přiložit a já nechtěl, aby na něj prasklo, že nechal v pokladně cizího. A zvednout jsem to musel, protože ještě nebylo zavříno a prasklo by na něj, že v pokladně není. Já vím, je to složitý.”
“Hned se mi zdálo, že s ním něco je. Hlasy máte podobné, ale on nikdy nevtipkuje tak vulgárně.”
“To ne. Na vojně ho dokonce dávali za vzor správný češtiny. Například půllitráky říkal zásadně se dvěma L.”
“Vždycky takhle plácáte, pane Finku?”
“Zvlášť když na mě kouká někdo s takovejma očima, slečno Šustrová. V tu ránu nevím, co mluvím.”
“Chvála od člověka, který ví, co mluví, je příjemnější.”
“Pokud neztratí řeč tím, co chtěl říct.”
“A co jste chtěl říct?”
“Že fialový oči maj tři ženský v republice.”
“Které samozřejmě znáte, že?”
“Důvěrně. Jedna je hrbatá, druhá pitomá –”
“A třetí špatně vidí.”
“Aha, proto se mračíte. Proč nenosíte brejle?”
“Co je vám po tom?”
“Jasně. Každá ženská má nakonec ten samej argument, i když si v devět ráno dává Brahmse namísto polívky s houskou.”
“To nebyl Brahms, ale Mendelssohn-Bartholdy. Jarní píseň.”
“Z čeho všeho ty klasikové nekradou. Já myslel, že to bylo JÁ JSEM VIDĚL HEZKOU HOLKU, STÁLA NA ROHU. Jak vidím, Člověk se má furt co učit.”
“Však je vám teprve čtyřiadvacet,” řekla, poučená četbou mý občanky. A jako ta pískovcová ženská, co ne a ne spadnout do rybníčku – “Mně už je třicet dva.”
“Ale nevypadáte,” řekl jsem.
Celou tu dobu jsme stáli proti sobě, Viki opřená o futro dveří a já jenom tak v prostoru. Vyrušil nás zvonek, kterej zařval v předsíni.

Předsíň byla ponurá a zaváněla hřbitovním kvítím. Ze všech zdí vejrali předkové, pugéty a rozflákaný hrady na kopcích tak špičatejch, že tam nejspíš tahali na špagátě nejen nábytek, ale i rytíře i s koňma. Visel tam taky jeden tébich s vyšitou ženskou, která sypala z kornoutu zašlý drobnosti, takovou měl jeden pekař ve Strašnicích namalovanou na prkně vedle dveří do krámu, jenže sypala rohlíky, housky, žemle a vánočky a byla trochu víc oháknutá, a nějak podobně mohla vypadat Viki, když lezla z vany. Bez kornoutu, samozřejmě.
Stoupla si k telefonu a úkosem na mě zírala, snad abych ji zezadu něčím nepřetáhnul. “Ano?!”
“Škrouky, škrouky, škroukyky. Fňuk. Škrouk.”
“Cože se stalo?”
“Škrouky, škrouky!”
“A pan Novák tam není? Čeká tu na něj –”
“Škroukýýý...”
“Tak dobře, ano.”
Jak se nakláněla k telefonu, opřená jednou rukou o nízkej stoleček, vypadala jako lesklej rozpůlenej glóbus. Náměsíčně zavěsila. “To byla máma,” řekla. “Něco se tam stalo. Zahrada je zavřená. Prý za chvíli přijede, dělá tam pokladní, víte?”
“A co Vilda?”
Pokrčila rameny. “Počkáte?”
“Když už jsem tady...”
“Nechcete se zatím umýt?”
No – asi jo. Celej se lepím po tý noci v hodinářství.
Zavedla mě na konec předsíně do koupelny. Byly tam kachlíky s hroznama vína a v okně kostelní sklo. Zrcadlo mělo stříbrnej rám, vana lví packy a ruční sprcha vypadala jako trombón. Použil jsem sociální zařízení, který mělo na bambuli splachovače německej nápis s nějakým tím GESELŠAFTEM na konci. Umyl jsem se. Čistý ponožky jsem neměl, ale tyhle byly teprv včerejší. Na tvářích jsem měl strniště. Pod zrcadlem na poličce se válelo holení, nejspíš Vildovo, starej bordelář, vyklepal jsem ze strojku nazrzlý fousy, našel jsem žiletku, mejdlo a štětku a oškráb jsem se. Konečně jsem zase vypadal k světu.
Zrovna jsem se popleskával pitralonem, když na chodbě zahrkaly klíče v zámku, ozvaly se kroky, klika cvakla, dveře vrzly – potom dva kramfleky bouchly dutě o koberec, zašoupaly v pantoflích a já vypad z koupelny.
Stačilo na ni kouknout a bylo jasný, že malér v Zooparku je možná ještě větší, než jsem předpokládal. Zastavila se, opřená předloktím o zárubeň, fialovej účes měla v mírným nepořádku a jedno oko rozmáznutý.
“Panebože – to jste vy?” vzdychlo červený srdíčko.
A z toho rozmáznutýho oka jí vyplavala slza, která zabrzdila v pudru.

Seděl jsem v piánovým pokoji u kanystru čaje a CHLEBAMÁSLŮ s kolečkama uheráku. Paní Šustrová cákala v koupelně a Viki práskala dveřma o patro vejš. Věděl jsem pendrek, ale měl jsem snídani.
Viki přišla v šedivým roláku a v kalhotách barvy sazový, šitejch jako futrály na stehna. Zaverglovala roštem americkejch kamen a horem do nich zvrhla parádní měděnej uhlák. Trošku kouře jí vlítlo do obličeje, ale s červenejma očima už přišla.
“Nějaký problémy?” zeptal jsem se.
“V kolik hodin jste včera odešel ze Zooparku?”
“Hned po tom hovoru s váma. Když se vrátil Vilda. Co je s ním?”
“Pili jste spolu něco?”
“Co vás napadá. Proč?”
“Protože – zkrátka, stalo se neštěstí ve lvinci... jednu ošetřovatelku zabil tygr a esenbáci myslí, že předtím pila s Vilim v pokladně. Byla prý v kleci zamčená a úplně –” EHM, EHM –“nahá.”
Když ze sebe to SPROSTÝ SLOVO dostala, otočila se ke mně zády a koukala se na namalovanýho chasníka, kterej laškoval s děvečkou přes panáka obilí; měl kraťasy s padacím mostem, vlněný štulpny a zelenej klóbrc se štětkou, z čehož měla holka ohromný povyražení. “Vili prý říká, že ji tam tak našel,” vnucovala se jim. “Ale nikdo vzahradě tomu nevěří. Esenbáci taky ne... zatkli ho.”
Ti dva na obrázku klidně blbli dál. Zeptal jsem se, co by asi takovej VZDĚLANEJ A DOBŘE VYCHOVANEJ člověk jako Vilda dělal ve lvinci s nějakou ÚPLNĚ NAHOU bábou od tygrů.
“Oni prý říkají,” obrátila se na mě Viki, “že ji snad v té kleci fotografoval. Nebyla to bába, víte? Naopak, byla –”
“Velice se zajímali o to, jestli se pan Novák s Jílkovou stýkal,” řekla ve dveřích znova učesaná, nalíčená a napudrovaná paní Šustrová. “Nechte si chutnat, pane –”
“Fink, paní Šustrová. Děkuju.”
Podala mi mdlou ruku, plnou prstenů. “Nemějte mi za zlé, že jsem jim dala váš popis... snad byste za nimi měl zajít.”
“Samozřejmě. Ale proč myslej, že ji fotografoval?”
“Copak já vím?” vzdychla paní Šustrová. “Zajímalo je také, jestli zůstával častěji v noci v areálu, zda uměl zacházet s klecemi... ale to přece dovede v Zooparku každý...,” obrátila se k Viki: “Ty moje malá chudinko...”
“Nikdy s ní ani nepromluvil,” řekla Viki.
“Jste si tak jistá?” zeptal jsem se.
“Dělám tam účetní a osobářku. V té kanceláři, odkud jste telefonoval.”
“Pan Fink telefonoval z tvé kanceláře – ?”
“Měla jsem ti přece před pátou zavolat, ne?” řekla Viki. “Pan Fink vzal telefon za Viliho, protože právě přikládal v některé kotelně.”
“Ve fóglhausu,” řekl jsem.
“A co tomu říká –” obrátila se Viki na matku, ale ta mi začala kdovíproč vysvětlovat, že je konec měsíce a to bývají pokladní uzávěrky, myslela, že to do pěti nestihne, jenže byla hotová už ve čtyři – “Vikinka mi měla zavolat kvůli kinu, víte?”
“Lístek jsem prodala,” řekla Viki.
“Já na to úplně zapomněla... potom jsem potkala Mařenku Heršlovou, zapovídaly jsme se a zašly do cukrárny na Míráku... když jsem si na kino vzpomněla, bylo pozdě. Byl to pěkný film?”
“Co dávali?” zeptal jsem se.
“O Cangaceiro,” řekla Viki.
“A kde jsi byla večer?” zeptala se paní Šustrová.
“V kabaretu, na Skandálu v obrazárně.”
“Hlavu prý měla docela utrženou,” vzpomněla si paní Šustrová.
“Však oni ho zas pustí,” řekl jsem.
“Kéž byste měl pravdu,” vzdychla a sáhla si na čelo.
“Nechceš si vzít něco na spaní a lehnout si?” zeptala se Viki.
“Už jsem si vzala... myslela jsem, že omdlím, když mi to řekli. Jsou pořád v zahradě, do lvince pustili jenom soudruha Miškovského.”
“A co pan Háša?” zeptala se Viki.
“Já nevím... snad za ním byli už v noci.”
“Tak pojď, mami, já tě uložím.”
“Řekla jsem jim, že tě pošlu –”
“Ano. Počkáte na mě, pane Finku? Svezu vás.”
Na tácu byl ještě jeden chleba, tak jsem kejvnul. Než se vrátila, počítal jsem ciferníky SUDÁ – LICHÁ. Jednou mi vyšlo tak a podruhý onak.
Zase abych si házel korunou.

Paperback / 182 stran, Kč 164,– / Kód: L

Zpět do Bibliografie