KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

V bombru mi bylo horko, ale ve svém věku si nemůžu dovolit, aby mi prochladla ramena a krční páteř, o zádech nemluvě. Taky jsem potřeboval kapsy, abych měl kam dát pytlík s tabákem, nůž, sirky, kapesník, baterku, druhý kapesník a krabičku poslední záchrany. Navíc jsem nemohl chodit po ulici s podpažním pouzdrem jenom tak přes košili.
Ulice Na Švihance naštěstí není tak dlouhá, aby v ní osamělý chodec po desáté večer nenašel barák, kde bydlí samí občané snědé pleti.
Všechna okna svítila na plné pecky, většinou bez záclon, otevřená dokořán. Ve světle, které z nich padalo ven, kroužila hejna můr. Bylo
slyšet hádavé hlasy, křik dětí, které už dávno měly spát, monotónní drnkání kytary a nějakou reprodukovanou muziku, ze které na ulici doléhal jenom buben a basa. Ve druhém poschodí seděla na okenním parapetu holka snad třináctiletá jen tak ve spodních kalhotkách, onipovala si palec u nohy a civěla na měsíc, jako by ho viděla prvně. Za ní na stropě se míhaly stíny několika lidí, kteří možná tancovali, ale taky se mohli rvát za doprovodu hudby. Z jednoho okna v přízemí se vykláněla ven tlustá stará cikánka a vypouštěla do letního vzduchu kouř z cigarety.
Prošel jsem mezerou mezi odřenou škodovkou stovkou a vrakem staré volhy, přešel jsem ulici a zastavil se pod oknem.
“Dobrej večír, madam,” řekl jsem. “Nevíte, jestli je doma Aladár Deméter?”
“To neviem. Prečo bych to mala vedieť?”
“Ale znáte ho, ne?”
“Hej, poznám,” řekla. “A čo? Prečo ho hladáte?”
“Jen tak,” řekl jsem. “Něco mu vzkazuje Imre. Náhodou tudy mám cestu, tak jsem slíbil, že to vyřídím.”
Obrátila se někam dozadu a zavřeštěla: “Jano…!”
Vzápětí se vedle ní vyklonil z okna ramenatý chlápek v tričku bez rukávů. “Zalez, Ilono,” houkl na bábu, která se poslušně stáhla dovnitř
a zmizela. “Co že komu vzkazuje jakej Imre?” zeptal se.
“Imre Deméter Aladárovi Deméterovi. Ale radši bych to dotyčnýmu řek sám.”
“Tak mu to řekněte. Kdo vám brání, pane?”
“To se ví, že mu to řeknu. Ve kterým patře bydlí?”
“Pod náma v suterénu.”
“Kam vedou okna?”
“Na dvůr, pane. Nevidíte, že tady žádný nejsou?”
“Vidím, proto se ptám.”
Cikán si odplivl na chodník; pak si mě změřil, jako by chtěl ještě něco dodat. Načež si to rozmyslel a zavřel okno, až zadrnčelo sklo.
Dveře do baráku zamčené nebyly. Zámek i s klikou někdo vyrval z dřevěného křídla vrat, kdysi dávno parádních. Smutně zavrzala, když jsem je pootevřel.
V průjezdu byla tma. Vypínač na zdi nefungoval.
Když jsem vydoloval z kapsy baterku a rozsvítil, nejdřív jsem uviděl oplzlé škrábanice a nápisy červeným sprejem: Svobodu! Černý huby go home! Taky jeden trochu starší: Depeche Mode. Tu a tam lebka a zkřížené hnáty, pár nadávek smutně proslulému takypolitikovi, Kuř trávu a buď free, jeden haknkrajc a pár primitivních koitálních kompozic. Člověk musel kroutit hlavou sem a tam, když si uvědomil, jakou cestu ušlo lidstvo od maleb v altamirské jeskyni.

Na konci průjezdu viselo na zdi asi deset nebo dvanáct poštovních schránek. Z některých už zbývaly jen zadní stěny přidělané ke zdi.
Na jedné byl ještě čitelný nápis Alois Hynek, ale ten už tady jistě dávno nebydlel. Na ostatních nebylo nic, jenom tu a tam zbytek vizitky seškrábané nehtíky cikáňat.

Vlevo vedly schody kamsi dolů.
Sešel jsem po nich. Nebylo jich víc než šest nebo sedm, nepočítal jsem je. Dole byla podlaha z šedivých cementových dlaždic, řádně zaprášená vápenným prachem a kdovíčím. Chodba vedla doprava a byly tam čtvery dveře. Ty nejbližší, železné, byly pootevřené a vedly někam do sklepa. Z dalších už zbyla jenom zárubeň, kterou žrala dřevomorka, a dírou bylo vidět vytrhanou podlahu. Zato třetí a čtvrté dveře byly nové, krémově natřené, s černými klikami zdobenými hliníkovými pásky. Jelikož byly na levé straně chodby, měly mít místnosti za nimi okna na dvůr.
Zaklepal jsem na ty první.
Nic mi neodpovědělo.
Zaklepal jsem silněji, ale mělo to stejný výsledek.
Obalil jsem kliku kapesníkem a zmáčkl ji.
Dveře povolily směrem dovnitř. Pootevřel jsem tak na palec a tiše řekl: “Jste doma, pane Deméter?!”
Kde nic tu nic.
Posvítil jsem si baterkou a musel se sám sobě zasmát, protože za dveřmi byla jen záchodová mísa a nad ní splachovadlo, ze kterého někdo sundal dekl a pohodil ho na podlahu. Tiše jsem dveře zavřel a přešel k vedlejším.
Zaklepal jsem jednou, zaklepal jsem dvakrát, zaklepal jsem dokonce třikrát, až to nepříjemně dunělo. Nakonec jsem došel k názoru, že Aladár, pokud je tohle jeho byt, nešel z Révy domů, ale do jiné hospody. Nebo prostě jen tak s kámošem za holkama. Přesto jsem znova vytáhl kapesník a zkusil kliku.
Zamčeno nebylo…
Ani živnostenské oprávnění k sledování, střežení objektů a pátrání všeho druhu neomlouvá držitele, pokud bez povolení vnikne do cizího bytu. Měl jsem ty zatracené dveře zavřít a ztratit se šílenou rychlostí. Jenomže proč se člověk stává soukromým detektivem? Protože je od přírody zvědavý. Měl jsem jít pryč, ale nešel. Strčil jsem do dveří, proklouzl dovnitř, zavřel za sebou a vzápětí hmátl do podpaží, protože kousek přede mnou něco bouchlo. Stál jsem tiše ve tmě a ruka na pažbě waltra se mi potila. Neslyšel jsem nic, jen vzdálený nezřetelný šum města. Někde naproti mně maličko prosvítalo něco jako skvrnitá záclona.
Rozsvítil jsem baterku.
Nebyla tam předsíň, jenom jedna místnost. Kdybych měl rekonstruovat její vzhled, řekl bych, že měla jedno vysoko položené okno zastřené závěsem s nevkusnými vzory v příšerných barvách, navlečeným na hliníkové záclonové tyči. Na něčem, co mohlo být v době chromovaného nábytku květinovým stolkem, nejspíš stával televizor s audiověží, odkud běžely dráty k reprobednám snad pověšeným na skobách v rozích nad velikým rozkládacím gaučem. Na gauči mohlo být jenom tak halabala pohozené ložní prádlo, patřící do otevřeného peřiňáku vedle. Nezapomněl bych na obzvlášť erotický Vallejův plakát přibitý nad gaučem. Vpravo od dveří byla skříň na šaty, vlevo od dveří na zdi čokoládově hnědé porcelánové umývadlo, nad ním elektrický průtokový ohřívač se zrcadlem na přední stěně a vedle na věšáku dva ručníky. Umývadlo nebylo právě nejčistší a na jeho okraji přischlo k porcelánu rozmatlané zelené mýdlo. Mezi umývadlem a rohem stěny s oknem mohla stát na mramorové desce staré komody mikrovlnná trouba a vedle ní elektrický dvouvařič s konvicí na jedné plotýnce.
Ve skutečnosti byl na místě jen závěs na okně, umývadlo a kupodivu ty dva ručníky na věšáčku. Všechno ostatní se válelo na podlaze. Gauč stál na boku a matrace ležely vedle. Komoda byla odtažená na metr od stěny. Skříň byla dokořán a její obsah rozházený kolem. Obrazovka televizoru na mě zírala z podlahy jako obrovská slepá bulva.
Trochu volného místa bylo jenom poblíž dveří; neleželo tam nic kromě mrtvoly.

Paperback / 248 stran, Kč 189,– (Cena je úměrná nevelkému nákladu.) Kód: KPP

Zpět do Bibliografie
 

KONEC PERSKÉHO PRINCE

První, „pilotní“ finkovka-discretovka, která získala výroční Cenu Jiřího Marka a před čtyřmi
roky vycházela denně na pokračování v Lidových novinách, uvádí na scénu Otakara Finka, důchodce, který si na základě své mnohaleté praxe najal v ulici Rimského-Korsakova na
pražském Žižkově bývalou provozovnu prádelny a mandlu s leskem, kde si otevřel detektivní kancelář s názvem Discret.
KONEC PERSKÉHO PRINCE je ponurý příběh, v němž není nouze o krásné ženy, sveřepé zabijáky, zhýralou mládež, zavilé policajty i pochybné politiky, mezi nimiž se prodírá starý a unavený soukromý detektiv, který proti nim má jen vlastní víru v sebe, svého waltra 7.65 a lásku jedné vzdálené slečny, kterou nazývá Adélou; o jejich vzájemném vztahu se čtenář doví jen o málo víc, než (jak dí sám hrdina) že jejich věkový rozdíl je skandální.

 

UKÁZKA TEXTU

Vzal jsem to pěšky po kostrbatých chodnících tu a tam umělecky vyspravených blebanci asfaltu a díky zákonu na ochranu zvířat taky psími hovínky.
V místech, kde pouliční osvětlení sotva pomrkávalo, jsem radši šel prostředkem ulice mezi dvěma řadami zaparkovaných automobilů, protože žádný slušně vychovaný domácí miláček netrousí hovínka jinde než na chodníku.
V jednom auťáku pod nesvítící lucernou se dva ohmatávali. Potkal jsem pár opilců, partu cikánských výrostků, strakatou kočku a dva nebo tři párečky, které si to štrádovaly někam k Riegrovým sadům. Vzhledem k déletrvajícím vedrům měly dámy nahá záda a špinavé nohy. Poslední dvojice byla obzvlášť zajímavá při pohledu zezadu; holohlavý kulturista v bermudách a sandálech si vedl menší kudrnatou blondýnku v džínových šortkách tak, že jí žmoulal v dlani půlku zadečku, zatímco dáma měla v jeho bermudách zastrčenou paži až k lokti, což jim kupodivu v chůzi vůbec nebránilo.