KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

KONTINENT
NEOMEZENÝCH MOŽNOSTÍ
Antarktis za šedesát let…
Z původních vědeckých základen dokázala pokročilá technika 21. století vybudovat města skrytá pod průhlednými kopulemi, ale na morálce, politice a poměrech se nezměnilo vůbec nic.
Ve třech příbězích DEN A NOC (samostatná povídka získala autorovi cenu Golem Award 1985), OSTROV KAPITÁNA DOUGHERTYHO a OBCHODNÍK S LEDEM stojí novinář Christy Bigs, osamělý antarktický „Marlowe“ (jak ho nazval publicista Pavel Kosatík) proti zločinnému obchodu se sny i proti zneužití objevu století; ve městě Vanda, metropoli South Victoria Landu, bojuje s podvodníky, gangstery i zdivočelými androidy nerovný boj, v němž sice vítězí jen relativně, ale absolutně si zachovává vlastní víru v lepší budoucnost.


Knížku vydalo brněnské nakladatelství 2D Studio v roce 1995.
Doprodáváme zbytek nákladu.


UKÁZKA TEXTU – OSTROV KAPITÁNA DOUGHERTYHO

Mike Lou Rustle byl liberál a kandidoval na funkci guvernéra. Jeho rozměrné portréty se na občana Jižní Viktorie culily na každém rohu, a z osmi společností, které mají pod palcem telestěny, jich pro Rustla dělalo šest. Pokud vás zajímá, jakou šmelinou získával valuty na lidumilství a volební kampaň, vzpomeňte si na tu šťabajznu s telefonním sluchátkem ve tvaru růžovoučkého ušního boltce, která na vás ještě loni házela zuby ze všech plastických reklamních

 

příloh významnějších časopisů, včetně takových, jako je seriozní National Geographic Magazine.
Tak, tak, RUSTLE’S SAFETY TELEPHONE Co. Už jste doma.
Tenkrát jsem si říkal, že instalovat ty nejnesmyslnější a zaručeně neodposlouchávatelné telefony do bejváků všelijakých paďourů je nejspíš ohromný džob, a jak mě zatraceně mrzí, že jsem na to nepřišel sám. Točil bych spokojeně palci na břiše a nelámal si hlavu s problémem, jak přijatelně vylíčit polepšování grázlů vědeckými metodami.
Svou novinářskou dráhu jsem začínal v Daily Chronicle, plátku, který patří Horace Dupontovi, stejně jako mu patří SUPERVISION COMPANY a tolik senátorů republikánské strany, kolik právě potřebuje. Když mně svého času učinil nabídku Mose Aaron, šéf SOUTH VICTORIA LAND NEWS, rád jsem od Duponta vypadl; od té doby, co si jeho dcera vzala šéfa demokratů, guvernéra Johna Lewise Morgensterna, si připadá odstrčený z
 politické arény a jeho chování k zaměstnancům je o moc mizernější než dřív.
Protože pátý obvod, kde bydlím, je od centra pěkně bokem, mám v Atkinson Street najatou malou kancelář; je to jen dva bloky od budovy agentury, pro kterou dělám jako nezávislý novinář, a chodím tam psát, případně si tam dávám dvacet, když se mi nechce domů.
Zrovna jsem tam dumal s nohama na stole, kde by se dala sehnat obyčejná dřevěná tužka, kterou můžete okusovat, když mi Wang ohlásil Jacka Parsonse.
Viděl jsem ho poprvé a hned jsem ho měl dost. Páchl jako čerstvě vykopaná rakev, belhal se o holi, na levé noze měl místo boty jakousi hadrovou bačkoru, taky se už nejmíň dva dny neholil a vycházková uniforma obchodního loďstva na něm plandala, jako by v ní kromě průvanu nikdo nebyl. Ptal se po tom Bigsovi, co píše do novin; přiznal jsem se k tomu, sundal nohy ze stolu a nabídl mu křeslo, co tu mám pro hosty, takže je skoro jako nové. Je to parádní kus od Verniera, který se automaticky přizpůsobuje tvarům těla.
“Nemám rád, když mě židle osahává jak coura z Batávie,” řekl. “Taky nesnáším Číňany. Plivátko nemáte?”
Hlavu měl holou jako kulečníkovou kouli, mžoural staromódními brýlemi a zřejmě taky neměl jediný zub. Přemýšlel jsem, co může potřebovat od Bigse, který píše do novin, vlastní nemravný nábytek, obklopuje se obskurními Číňany a nemá plivátko.
“Jestli se neobejdete bez plivání,” řekl jsem mu, “támhleto na zdi je výlevka.”
Otočil hlavu na půl palce a plivl přesně tam, kam jsem ukázal. “Ptal jsem se v tom baráku South Victoria Land News,” řekl. “Ta slečinka dole mě poslala za váma. Tak jsem tady.”
“Fajn,” řekl jsem. “Vy mě odněkud znáte?”
“Jak bych moh?” na to Parsons. “Předevčírem jsem přijel na Crazy Fellow z Melbourne. To se ví, že vás neznám.”
“Tak proč jste šel –”
“Zrovínka do toho baráku? Kvůli tý Viktorii, mládenče. Jsem Angličan, víme? Jo, královna Viktorie… Vlez jsem tam jak domů. A povídám tý slečince, že hledám někoho, kdo by měl zájem o povídání starýho mariňáka. A ona zase, že prej nějakej Christy Bigs, v šestým štoku na Atkinson Street.”
“Mám své práce dost, Parsonsi.”
Zašklebil se. “To jsem teda viděl, sotva jsem vlez do dveří. Kolik vám sype to dřepění s hnátama na stole, mladíku?”
“Jde to,” řekl jsem. “Možná že bych uživil i kanára.”
Hrábl do kapsy a vytáhl smotek západoantarktických stodolarovek. Odpočítal jich dvacet a hodil je na stůl. Zbytek zase pečlivě schoval. “Můžete si koupit pytel kanárů,” řekl. “Tohle bude vaše, když pro mě opatříte jistou věcičku… Až ji dostanu, přidám další dva tácy. A k tomu materiál pro noviny, kterej vám vydělá ještě jednou tolik. Co vy na to?”
“O jakou věcičku jde?”
“O tohle,” řekl Parsons a položil vedle hromádky stodolarovek něco, co vypadalo jako modravý oblázek s otvorem, do kterého by se vešel malíček.
“Co je to?” zeptal jsem se.
“Jeden ze dvou kamínků, který jsem sebral na jednom ostrově, když jsem sloužil pod kapitánem Doughertym na lodi James Stewart. O ten druhej jsem přišel, když se švagr zadlužil a chtěli mu zfendovat chalupu. Chci ho zpátky.”
“Neříkejte. Obyčejný kámen za dva tisíce…?!”
“Povídám, že za čtyři. Dva teď, dva potom.”
“Doufám, že se neurazíte, když vám řeknu –”
“Co? Že to smrdí?”
“Ne, to jsem nemyslel. Já jsem novinář, Parsonsi. Takovými věcmi se nezabývám. Co takhle nějaký soukromý detektiv?”
“Ale jděte,” ušklíbl se Parsons a poctil výlevku dalším přesným plivancem. “Vy snad znáte nějakýho čmuchala, kterýmu se dá věřit?”
“A proč věříte mně, Parsonsi?”
Chvíli mlčel. Pak řekl: “Ta slečinka povídala, že jste poctivej.”
“Ta slečinka nebyla královna Viktorie,” řekl jsem. “Jmenuje se Bessie Stricklandová a s mou poctivostí nemá žádné zkušenosti. Proč se neobrátíte na policii?”
“Protože je to dávno promlčený,” zahihňal se.
“Povězte mi o tom něco. Uvidíme, co se dá dělat.”
“Copak jsem to už nepovídal? Švagr si půjčil na loď, lov nestál za moc, neměl z čeho splácet, musel živit sedm dětí a tak dále. Potom loď rozbil na Scillách a přišel na buben. Abych ho vytáh z nejhoršího, šel jsem za rejdařem Cheethamem – za tím mladším, Arthurem, co mu byl Tom dlužen. Dal mi slovo, že Tomovi chalupu nechá, a že mu dá práci v loděnici… za ten kámen. Byl to souchotinář, ale pěknej parchant.
Vzal si pro prachy starou bábu.”
Navlékl jsem tu věc na mark-pen a chvíli si ji prohlížel. Pořád vypadala jako obyčejný oblázek, do kterého někdo vyvrtal díru. “Nedal bych za to ani čtvrťák,” řekl jsem.
“Já už dneska taky ne,” na to Parsons. “Tenkrát mě, blba, nenapadlo, že nejsou oba stejný. Proto chci ten druhej zpátky. Nebyl to poctivej kšeft… Má o moc větší cenu než Tomova chalupa a práce u toho šejdíře. Věřte mi že jo, Bigsi.”
“Kdo ho má? Pořád ten Cheetham?”
“Jak by ne. Před chvílí jsem s ním mluvil.”
“Je tady? Ve Vandě…?”
“To je tak, kamaráde… Myslel jsem, že uhořel při požáru rejdařství v Southamptonu. Psaly o tom noviny, jenže já už v tý době byl zase na moři. Kde jsem měl taky bejt, když nic jinýho neumím. Jenže dneska… Kde dřív potřebovali padesát chlapů, stačej tři. Zatracenej život. A sem dolů takový dědky, jako jsem já, vůbec neberou. Měl jsem kliku, že jsem chyt flek na melbournský Crazy Fellow – náramně se mi to hodilo kvůli… No, to až potom. Když jsme předevčírem přistáli, koukám takhle přes starboard – a najednou vidím toho mizeru. Houbeles uhořel. Jak jsem se dostal na břeh, našel jsem si jeho číslo a zatelefonoval mu…,” ušklíbl se. “Dělal, že o nějakým Jackovi Parsonsovi v životě neslyšel, ale když jsem mu připomněl ten požár tenkrát v Southamptonu, změknul. Jenže prej kámen už dávno nemá, povídal. A že by mi zaplatil slušnej balík, kdybych mu řek, kde je ten ostrov, na kterým jsem ty kameny tenkrát našel.”
“Co když ho opravdu nemá?”
“Jakpak by ho neměl? To není možný.”
“Máte nějaké důkazy, Parsonsi?”
Zahihňal se. “No – dá se to tak říct. Mám důkazy.”
“Takže jste mu řekl o tom ostrově…”
“Ani nápad. Povídám mu – Cheethame, a jak vám mám věřit, že mi ty prachy fakt dáte, když vám vyklopím polohu? Nejdřív zálohu na dřevo – a já si to rozmyslím. Cheetham na to, že mi prachy pošle, abych viděl, že to myslí poctivě. Jenom ať počkám na tý poště, odkud jsem volal, že mi je poukáže na číslo mýho IC, jenže já nemám žádnej IC, akorát námořnickou knížku. Tak mu to povídám, a on zase, že prej nevadí, ať mu teda řeknu číslo tý knížky… A kolik že chci. Tak jsem mu řek, že deset táců by bylo tak akorát… pro začátek.”
“A on je jenom tak poslal?”
“Expres, kamaráde. Jenomže já čul nějakej podraz, protože ho znám. Tak jsem s těma prachama vlez na WC, zavřel se tam a okýnkem vzal roha.”
“To nebylo právě poctivé, Parsonsi.”
“Možná že ne,” přikývl. “Jenže mě v tý chvíli napadlo, že za ty jeho prachy seženu někoho, kdo mu kámen sebere.”
“Na vašem místě bych se spokojil s penězi, Parsonsi.”
“Na mým místě byste udělal to samý,” řekl.
“Proč si nenajmete loď a nedojedete si na ten váš ostrov pro nový?” zeptal jsem se.
“A co když tam žádnej nenajdu? Nemáte ponětí, jakou cenu pro mě ten mizernej šutr má. Když ho nedostanu od Cheethama –” Najednou se prudce rozkašlal. Pustil hůl a sáhl po padajících brýlích. Pak se mu v koutku scvrklých úst objevil pramínek jasně červené krve. Zdálo se mi, že se snaží něco říct; pak náhle prudce vstal, rozhodil rukama a skácel se tváří na podlahu.
Záchranná služba přiletěla v pěti minutách. Řekl jsem jim, že je to nějaký Jack Parsons, lodník z australské Crazy Fellow. Teprve když se výtah se záchranným vozíkem a saniťáky rozjel na střechu, vzpomněl jsem si na děravý oblázek a dva tisíce západoantarktických dolarů na stole.
Peníze jsem zamkl do trezoru ve zdi a kámen do zásuvky; pak jsem spláchl výlevku a vyťukal na klávesnici informátoru telefonní seznam South Victoria Landu, písmeno C. Jak jsem předpokládal, žádný Cheetham Arthur tam nebyl.

Paperback / 359 stran, Kč 105,– / Kód: KNM

Zpět do Bibliografie