KapitánKid & JaroslavVelinský Bi

okolí; šel jsem za Jamesem kamsi do nitra domu (nezbylo než připustit, že je to opravdu dům!), aniž bych si nějak zvlášť pamatoval cestu… Jenže i kdybych se byl o to snažil, stejně bych to nejspíš zapomněl hned po tom, co jsem byl uveden do jídelny s oválným stolem a hořícími svícemi.
James mě ohlásil mnohem vznešeněji, než bych byl očekával; nebyl jsem přece v žádném paláci, pouze v obyčejném řadovém třípatrovém
domě z osmdesátých či snad devadesátých let devatenáctého století a ne ve Windsoru (je s podivem, že mě napadl právě ten – v životě jsem v něm nebyl!). Překročil jsem práh a napřed si všiml připostaršího vašnosty stojícího před krbem, kde plápolala tři čtyři polena, podle vůně pravá a smolnatá. Chlápek byl ve fraku; mohlo mu být tak šedesát – i když dneska se v odhadu snadno spletete –, měl stejné stříbrné vlásky jako James, ale podle pikové vesty a zlatého řetězu kolem krku (viselo na něm něco jako dvojitý kříž) měl do sluhy dost daleko. Podobné paďoury jsem vídal¨v Mayfairu, vesměs na velvyslaneckých rautech, pokud mě na ně pozvali; tenhle páprda by se mezi nimi ztratil jako nic. Cylindr s hacafrakem v předsíni mu nejspíš patřily.
Pokročil mi vstříc a řekl s lehkou úklonou: “Můžete mi říkat Mr. Smith.” Načež se obrátil do šera za sebou a dodal: “Drahá sestřenko… pan Bigs. Slečna Jonesová. Jen pro pořádek. Jména tu nejsou důležitá.”
Neřekl jsem nic. Ani mě nenapadlo spustit svůj spyhasselblad v klopě; tak jsem byl zkoprnělý.
Na vzdálenějším konci stolu seděla dáma ve stříbřitě modrých večerních šatech s rozsáhlým dekoltem, ve kterém se třpytila trojitá šňůra perel. Medově zlaté vlasy měla vysoko vyčesané, a tu a tam v nich taky jiskřila svým vnitřním svitem nějaká narůžovělá kulička, každá bratru za padesát táců. Z oválné tváře zářily fialkové oči a pod rovným nosem, pro americký vkus možná trochu delším, sídlil úsměv poněkud melancholický, zato však přenádherný. Starého čerta Jonesová – a jakýpak div, že nejlepší reportér Antarktidy zkoprněl; bylo to Její Veličenstvo Mary Elisabeth II., královna Velké Británie.
—
James mi odsunul židli a já se na ni skácel.
“Jsem ráda, že jste přišel, pane Bigsi.”
Její oxfordská angličtina byla bez vady, tudíž tu zazněla jako trochu vzdálený antarktoamerický dialekt. Nevědět, kdo je, tipl bych ji na Australanku. Tak jsem to vyautoval, povídám, že potěšení je na mé straně, jelikož mi bylo jasné, že je tu na zapřenou a nestojí o to, aby se její společenské postavení bralo přehnaně na váhu – zvlášt při večeři. Odkýval jsem Mr. Smithovi (taky to jistě byl přinejmenším vévoda z Hopper-Dogsů) langustu s majonézou, želví polévku (nepravou), studený rostbíf (sójový) a na závěr i ten ohavný stilton a banán. Když jsem viděl, jak se panstvo v jídle nimrá, nimral jsem se taky; ale nakonec jsem stejně snědl všechno; od rána, pominu-li střídmou snídani, jsem zkonzumoval jen tu falešnou kaparovou omáčku s nějakým planktonem v policejní jídelně. Obsluhoval nás James a během jídla jsme nemluvili; sotva jsme na sebe tu a tam koutkem oka mrkli, dokud se neobjevilo jakési pitivo v broušené karafě. “Předpokládám, že portské vám nevadí?!” zeptal se Mr. Smith. “Vím, že je to u vás zakázané, ale nepředpokládám, že je to zákaz natolik striktní, abyste… No prostě – aby vám bylo portské neznámé.”
“Je mi líto,” řekl jsem, “ale vzhledem ke svým běžným úkolům si o něčem takovém, jako je portské, nenechávám ani zdát.”
“Proč byste si konečně nemyslel, že se vám to zdá,” navrhla mi slečna Jonesová a v očích jí zajiskřily veselé plamínky. “Řekla bych, že má osoba je tu pro vás stejně neobvyklá.”
“Pst, pst, pst,” udělal Mr. Smith. “Sestřenko…”
“Myslíte – neobvyklá jako portské?!” řekl jsem.
“Nestává se vám snad docela běžně, aby vás pozvala na večeři královna Velké Británie,” řekla a stařičký Mr. Smith obrátil oči v sloup.
“Myslel jsem si, že Vaše Veličenstvo bude trvat na inkognitu,” řekl jsem. “Všecko je tu pro mě těžko uvěřitelné.”
“Přece jste mě poznal, ne?”
“Ano. Viděl jsem váš obrázek ve zprávách.”
“Dobře. Pozval vás tady – strýc… Jistě je vám od začátku jasné, že ani on se nejmenuje Smith. Jména tu ostatně nejsou důležitá – ani tituly.
Víte, pane Bigsi… Obřadnosti, oficialit, ceremoniálů… mám doma dost. Říkejte mi radši slečno Jonesová; snad bych dokonce snesla, kdybyste mi říkal Mary nebo Elisa – dovolíteli, abych vám říkala Christy, jak vám prý říkala i jedna moje přítelkyně… Přítelkyně ovšem značně neoficiální; takové dvorská etiketa nepřipouští. Supervizní herečka, která kdysi bývala první dámou vašeho,” pousmála se, “snad poněkud komického státečku. Vy jste ovšem spíš – kolonie, nikoli stát?”
I když mi málem nabídla tykání, byla pyšná na svou Velkou Británii, která by se do Antarktidy vešla dvacetkrát jako nic. Dokonce není o nic větší než pouhý Rossův šelfový ledovec.
“Aha,” řekl jsem. “To ona vám dala tip.”
“Vlastně ano. Chudinka Gladys…”
“A vy snad máte nějaký podobný problém, slečno – ehm – Jonesová?”
“Myslíte – jestli mě vydírají?!”
“Nemyslím nic. Čekám, až mi to povíte.”
“Ale no tak, sestřenko…,” řekl Mr. Smith, “neměla byste nechat jednat mě? Proto jsem vážil tuhle cestu, která, jak víte, nikterak neprospěla…”
Samozřejmě. Měl podagru, Parkinsona, Alzheimra, marasmus, paralýzu, potíže s prostatou a revmatismus. Byl to aristokrat, pravý a ještě k tomu britský, což znamená aristokrat na druhou. Nechal jsem jeho poznámku být a pokračoval jsem v rozhovoru s Jejím Veličenstvem: “Proč by vás nevydírali? Kdyby vás ten váš James prodal nějakému grázlovskému fotografovi… A co takhle rovnou tady strýc Smith? Není snad pro vás zábavné večeřet při svíčkách s duchaplnými mládenci a málem jim nabízet tykání? Když to nějaký paparazzo šikovně zmáčkne, abyste byla na obrázku jen vy a dejme tomu já –”
Zasmála se. Její smích, natřikrát lemovaný perlami, byl vskutku královský. Starý Hopper-Dogs by se mu nevyrovnal, i kdyby měl platinovou zubní protézu a cenil ji jako populární klaun Hi-Ho z reklam na Odol.
“Poslyšte, pane Bigsi,” řekl, “pominu-li vaše poněkud – urážlivé podezření… Zdalipak jste někdy slyšel jméno Tweedle?”
“Tweedle…?” já na to, “Dum nebo Dee?”
“Takže slyšel.”
“Ano. Slyšel jsem o obou.”
“Co o nich víte?”
“Dělají občasné poradce guvernérovi.”
“Ovšem… Něčeho takového se bylo co bát.”
“Co o nich víte vy, pane – Smithi?”
“Jména, pod nimiž vystupují, jsou přezdívky. Dum je zkrácené dum-dum. Nevíte-li, o co jde –”
“Nemyslíte snad střely s upilovanou špičkou?” řekl jsem. “Ty, co se užívaly, když se ještě střílelo kovovými projektily?! Ale to bylo, myslím,
zakázané už za první světové války před sto padesáti lety.”
“A přece jde právě o to… On snad podobnou historickou zbraň s upraveným střelivem používá dodnes. I oproti QD – myslím gas-guns s trvalými následky – je to barbarské. Zatímco Dee prý má svou přezdívku podle doktora Dee, anglického alchymisty z přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Je chemik – a zneužívá svou profesi ve prospěch zločinu.”
V krbu prasklo a kousek žhavého dřeva vypadl na podlahu. “Jamesi,” řekl Mr. Smith a sluha okamžitě vešel, sebral uhlík na lopatku a vrátil do krbu, posunul pohrabáčem polena, aby lépe hořela, a vytratil se. Netrvalo to ani půl minuty; během té chvilky jsem se podíval na Její Veličenstvo a zdálo se mi, že na mě mrká. Jako by říkalo: “Jen počkejte, za hodinku bude strejda namol a pak si teprv dáme do nosu.” Což byl zcela jistě výplod mé choré mysli, stejně jako předtím ta deštivá ulice v Bostonu.
“Dovolte mi otázku, pane Smithi,” řekl jsem. “Dokázal byste mi přijatelně vysvětlit” (chtěl jsem se ho zeptat na tu deštivou ulici, ale v poslední chvíli jsem otázku změnil), “jak se mohlo stát, že dva gangsteři, navíc dvojčata, takže musí být Interpolu dobře známí, dělají poradce guvernéru Jižní Viktorie?!”
“Jak víte, že jsou dvojčata?”
“Řekl mi to sám guvernér.”
“Anoanoano,” na to Mr. Smith, “oni jsou skutečně dvojčata, a bývaly časy, kdy se příliš nemilovali.” Zasmál se. “Dokonce se o nich v music-hallech a kabaretech v Soho zpívalo: Tweedle Dum a Tweedle Dee si vyhlásili válku…” Zpíval třaslavým tenorem a Její Veličenstvo se připojilo příjemným altem ve druhém hlasu: “Řek’ Tweedle Dum, že Tweedle Dee mu zlomil novou pálku…” Nato Mr. Smith přestal zpívat, jako by mu někdo řekl: pamatujte se, pane vévodo, a dodal: “Umíte si jistě představit, o jakou pálku asi tak mohlo jít, a při jaké příležitosti –”
“Samozřejmě,” řekl jsem, “baseballové pálky často posloužily jako vražedné nástroje.”
“Byla kriketová a zlomil ji o hlavu jistému – ale to konečně není důležité. Nevydržela pálka, stejně jako nevydržela hlava. Ten člověk je od toho času nebožtík, a pokud vím, rodinu neměl.”
“Člověk vesměs nějakou rodinu má,” povzdychlo Její Veličenstvo. “Pak vám přijde smutné, když někdo zemře a nemá ho kdo oplakávat.”
“Neměl sice rodinu,” pokračoval Mr. Smith, “zato patřil do gangu vedeného Rookem. Však to v té písni taky je: Tu přiletěl Rook of the Village…”
“Rook of the Hamlet,” řeklo Její Veličenstvo.
“Tak jak tak, drahá sestřenko,” na to Mr. Smith, “se jedná o jedno a totéž. O Havrana z Dědiny. Jak se říká v cockney, vyšlápl si na bratry Tweedlovy, že na svůj spor zapomněli. Nu nevím… Kdyby se jim bývalo nepodařilo včas opustit Anglii…”
“Nemyslím si, že jde o totéž,” stálo si na svém Její Veličenstvo. “Village může být jakákoli vesnice třeba v Cornwallu, Sussexu nebo v Kentu, zatímco Hamlet váhal v Elsinoru nad vlastní existencí.”
“Jistě…,” na to Mr. Smith a shovívavě se pousmál. “Ale to na věci nic nemění, drahá sestřenko. Pan Bigs se nebude zabývat panem Rookem, ale pány Dumem a Deem Tweedlovými.”
Nějak mi uniklo, že James nalévá portské z čerstvě naplněné karafy. Nebo to byla už třetí? Vysoké hodiny ve tmavém koutě jídelny odbily deset; nebyl bych věřil, že už tu sedím tak dlouho, ale vzhledem k tomu, že jsem absolvoval celou britskou večeři od předkrmu až po sýr a ovoce, přitom jistě uběhla nejmíň hodina. A diskuse s Mr. Smithem taky nebyla nejkratší… Pak jsem si řekl, že bych spal. Zvenku se neslo šumění deště, v krbu praskalo a Mary Elisabeth II. ve svém křesle vypadala čím dál víc jen jako obraz jakési dámy v modrém s perlami…
“Abychom přešli k věci,” řekl najednou Mr. Smith, a jak zacinkal prázdnou sklenkou o karafu, vytrhl mě z té podivné letargie. “Ne, nic jsem si nepřál, Jamesi…” (Sluha vešel, když sklenka cinkla). “Či vlastně ano; dones panu Bigsovi kávu.”
“Omluvte mě,” řekl jsem. “Je tu na mě příliš teplo a portské je přece jenom droga.”
Mr. Smith se zasmál. “Alealeale,” řekl, “jak jste vy Antarktoameričané zchoulostivělí tou svojí absurdní zdravotní osvětou! Co všecko je u vás tabu; jistě bych vám způsobil šok, kdybych si zapálil doutník.”
“Vydržel bych to kvůli Jejímu Veličenstvu – promiňte, myslel jsem slečnu Jonesovou. Ale vy jste chtěl přejít k věci, pane Smithi.”
“Dobrá.” Sáhl někam za sebe, odkud vytáhl kožené desky; otevřel je a mezi dalšími papíry nalistoval kopii novinové stránky – byly to londýnské The Times. “Prosím, podívejte se.”
Šlo o snímek skupinky ofrakovaných a vyplašených mužů seskupených okolo čehosi na dlažbě; monumentální schodiště za nimi vedlo ke kolonádě vysokých řeckých sloupů, mezi nimiž taky z pozadí vybíhali rozmanití vytřeštěnci. Nad tím byl palcový titulek:
Generál Gordon obětí atentátu!
“Hm,” já na to, “o tom jsem něco slyšel. Nestalo se to před nějakým ministerstvem?”
“Stalo se to,” řekl Smith, “po tom, co vyšel z ministerstva obrany – těsně před tím, než nastoupil do své pancéřové limusiny. Vrah zřejmě střílel z balkónu protější budovy.”
“Střelou dum-dum?”
“Zřejmě ano, protože lebka generála Gordona byla úplně zdevastována. Eh… Promiňte, sestřenko.”
H. M. Mary Elisabeth II. neřekla nic. Vypadala, že ji jen tak něco nerozhází.
“Ví se, proč ho zabili?” zeptal jsem se.
“Sílící globalizační terorismus, pane Bigsi. Generál Gordon měl určitý plán, jak se definitivně vypořádat s jistými… Ale to není podstatné. Nyní je podstatné to, že předpokládaný pachatel opustil Londýn přímou linkovou vzducholodí. Rozumíte? Z Heathrow přímo do McMurdo, s jediným mezipřistáním v Antananarivo. A teď tedy, pane Bigsi, jak tohle všechno souvisí s tím, že jsme si dovolili vás požádat –”
Přerušilo ho nepříliš hlasité břink a plesk. Uprosřed čela se mu objevila díra jako pěst a všechno za ním bylo naráz kropenaté krví a mozkem. Vteřinu jako by balancoval na zadních nohách židle; potom se i s ní převrátil vzad a jeho nohy v lakýrkách s bílými plstěnými kamašemi groteskně vyletěly vzhůru. Složil se na podlahu jako hromádka hadrů, i když tu šlo o hadry dost drahé. Ohlédl jsem se; o dost větší díra, než byla ta uprostřed čela Mr. Smithe, se objevila i ve skle okna. Vzhledem k tomu, že jsem žádné osvětlené okno z ulice neviděl, muselo vést někam na dvůr nebo do jiné ulice. Sáhl jsem po pistoli.
Zubatým otvorem po kulce v okně se protlačila ruka v rukavici hmatající po klice; nato se okno rozletělo a maskovaný chlápek v černém overalu a se starožitnou pistolí s dlouhou hlavní přeskočil parapet. Plynová pistole QD ve srovnání se střelou dum-dum nezpůsobí krveprolití, ale její paralyzující účinek udělá z člověka dárce orgánů stejně spolehlivě jako díra do hlavy. QD znamená quasi death a já tuhle jakobysmrt neváhal použít, takže vetřelec druhým výstřelem trefil knihovnu; byla to už jen neuvědomělá křeč prstu na spoušti po tom, co jsem já zasáhl jeho. Padl naznak křížem přes tělo Mr. Smithe a znehybněl.
Popadl jsem královnu za zápěstí a strhl ji k sobě. “Rychle, za mnou,” křikl jsem na ni a vystřelil po dalším chlápkovi, který jako by svému předchůdci z oka vypadl. Skácel se pozpátku z okna, které zůstalo dokořán. Díky tomu jsem se přesvědčil, že skutečně nevede na ulici; světlo vzdálené pouliční lampy se tam v pruzích prodíralo leskle mokrým listím stromů. Pod nimi stál uzavřený kočár s dvěma zapřaženými koňmi. Z kozlíku právě slézal třetí chlápek a nikde nebylo psáno, že dva nebo tři další nevylezou zevnitř.
“Proboha,” zašeptala Mary Elisabeth, “zase oni… Souvisí to s tím Rookem, jenom nevím, proč si Tweedlové myslí, že ho podporujeme. Zapletli mě do nějaké vendety, nevím, o co vlastně jde; generál Gordon –”
“Později,” řekl jsem a táhl ji pryč.
Vzápětí jí povolila kolena.
Musel jsem si ji hodit přes rameno jako pytel. Na nějaké hrdinské nošení v náručí nebylo ani pomyšlení, potřeboval jsem něčím držet gas-gun – kdyby snad bylo zapotřebí pokračovat v odstřelování padouchů.
Když jsem se vypotácel z jídelny na chodbu, potkal jsem Jamese. “Vaše káva, pane,” pravil a mírně ztuhl, když spatřil, co nesu já.
“Někam zalezte,” doporučil jsem mu. “V následujících chvílích bude třeba přinejmenším klusat.”
“Ano, pane,” řekl. “Předpokládám, že Její Veličenstvo je srozuměno –”
“Bětka je ve mdlobách,” oznámil jsem mu. “Nebylo možno ji srozumět. V jídelně leží starý Hopper-Dogs s dírou v hlavě a relativně mrtvý Dum Tweedle. Jeho brácha Dee, taky QD, leží na dvoře pod oknem. Zamkněte se v kuchyni, Jamesi.”
“Bětka?!” zaševelil zděšeně. “Hopper-Dogs…?! Já – nerozumím, pane. Ale Její Veličenstvo by snad –”
Nechal jsem ho být, rozběhl jsem se ke dveřím na ulici a otevřel je kopancem. Ještě stále pršelo a lucerny žlutozeleně pomrkávaly. Jedinou
změnu scény obstaral můj snow-ranger, který parkoval u chodníku. Vedle dvířek stál Wang, a když jsem k němu dovrávoral, otevřel je a s úklonou pravil: “Plosím, pane.”
“Ty víš, kam jet, Wangu?”
“Pane,” odpověděl, “není tu mnoho možností.”
Schválil jsem to a horempádem hodil dovnitř Její Veličenstvo. Pak jsem do kabiny vlezl sám a Wang za mnou zavřel. Byl jsem trochu nervózní, a kdo by taky na mém místě nebyl; zato s Wangem to ani nehnulo.
Nasedl, narovnal si pod sebou svůj čínský kaftan a předvedl zrychlení na pětašedesát mil za pět vteřin.
Někdy není nad to být umělý.

Paperback / 200 stran, Kč 179,– / Kód: FK