KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

ENGERLINGOVÉ

jsou v české literatuře dílem zcela ojedinělým. Jde o sci-fi, sociální utopii, černý humor? Izolovaný vzorek lidstva, dobrovolně odkázaný sám na sebe, stává se obětí vlastní přirozenosti, když se mu nový, "lepší" svět v podzemí nešťastnou náhodou změní v doživotní vězení se všemi svými temnými stránkami. Hrůzy revolucí a válek, před nimiž uprchli, se znovu blíží, zatímco veškeré morální kodexy se zcela převrátily a novému světu vládnou všemocní Engerlingové…

Vydalo nakladatelství Horizont v roce 1995
Kniha získala prestižní Cenu Čs. Akademie SF, F & H 1996
 

UKÁZKA TEXTU

Vzbouřenecké armádě Heinricha Kluga trvalo velice dlouho, než se úzkým komínem přesunula do temného zákoutí poblíž Železných vrat; od náměstí s palácem je odděloval pouze zrezivělý ostnatý drát, který se rozpadal při pouhém dotyku.
Zatím co se shromažďovali, přinášel jim lovec Fest zprávy, některé těžko uvěřitelné.
Leč i druhý z lovců, Knüppel, potvrdil Klugovi, že se Höckerig stal správcem dutiny Neuösterreich a Stark velitelem císařských bandurů. “Nebudeme vyjednávat se zrádci,” rozhodli po krátké poradě Klug, Klaus Katona, Schmidt a oba lovci.
Zbylí z Klugova štábu, Kraft a Gang, vedli společně s lovcem Fangem druhý oddíl. Rozhodli se využít i původního plánu s prakovníky, kteří vystoupí do Vídně výtahem; obě skupiny měly zaútočit najednou na signál od vídeňského nástupiště.
Prakovníci měli muže s kladivem a kusem plechu, do něhož měl bez přestání bušit.

 

Shodou okolností došlo k útoku ve chvíli, kdy Dreckovi banduři přepadli Schönbrunn. V důsledku toho u vídeňského nástupiště nebyla stráž – právě tito muži se přidali k Dreckovi zlákání vysokou odměnou, kterou generál slíbil jménem prezidenta správní rady Engerling AG. Mischlingové, jimž banduři svěřili stráž u výtahu, se nepostavili na odpor, když uviděli praky. Zčásti se rozprchli, zčásti se nechali trpně zamknout do jednoho ze skladů, ale našli se i tací, co se ke vzbouřencům přidali, když zaslechli slova SVOBODA a BRATRSTVÍ VŠECH.
Potom se rozezvučel plech pod ranami kladiva. “Kupředu,” zavelel Heinrich Klug u Železných vrat.
Dobré tři stovky mužů v hadrech, ozbrojených píkami a noži, se rozběhly jako smečka stínů k paláci; cestu jim ukazovali lovci Knüppel a Fest. Zároveň od výtahu zaútočili prakovníci, vedení Fangem a sledovaní stovkou dalších bojovníků, znova a znova doplňovaných z výtahu.
Dreckovi banduři se právě obořili na bránu paláce střeženou jen několika muži jednoho z bandurských poručíků Její Výsosti; když se před palácem objevili první z armády vzbouřenců a vpadli Dreckovu oddílu do zad, stal se palác útočištěm i pro něj a v bráně vznikla tlačenice. Banduři zapomněli na vzájemné nepřátelství (které ostatně příliš nechápali), všem šlo o život. Oba oddíly uherských se za nimi spojily jako nepropustná zeď. Náměstím Karla I. prchaly jeptišky, odhazujíce kbelíky a košťata, a před chvílí ještě spokojení bařtipáni na Franz-Josef-Strasse zděšeně zamykali svoje obchody a skladiště.
Hrabě Tokayski chtěl odvést do bezpečí dvorní dámy; když spatřil výhružnou masu, řvoucí mu vstříc, couvl zpět a obrátil se bandurského poručíka se slovy: “Udělejte nám přece průchod těmi hadráři…!”
To už se první řady vzbouřenců valily na schodiště.
“Místo,” křikl hrabě Tokayski, “nechte přece odejít urozené dámy!”
Poručík přetáhl jednoho z útočníků plochou šavlí. Podivil se, že to nepůsobí jako jindy. Kdosi mu šavli vytrhl. Poručík po ní sáhl, šavle švihla vzduchem; nikdo si nevšiml ruky uťaté v zápěstí.
“To se přece nehodí,” ječela vévodkyně von Kümmel. “Co je nám do mužských záležitostí?!”
Pak jí čísi ruka, horká a zpocená, zacpala ústa.
“Revoluce!” zařval z okna schodiště baron Pfefferminz. Vzpomněl si na to slovo, předpotopní a dávno nic neznamenající. Spatřil vévodkyni von Kümmel, vyzdviženou nad hlavy davu, vřeštící strachy, jak jí desítky rukou rvaly oděv. Hraběnku Kirschwasserovou si podávali štafetou, hlavou dolů a s nohama bezmocně kopajícíma do výše. Dva trhani z uherské puszty vlekli další z dam, každý za jednu nohu, vzpírala se rukama a směšně poskakovala zadnicí po rezavém chodníku. Ječela a prosila…
Pak baron klesl, sražen střelou z praku.
V bráně se chvíli bojovalo; když padlo dvacet bandurů a jejich těla na okamžik zatarasila vchod, proběhl generál Dreck s několika muži přízemím paláce a utekl zadním vchodem přes zimní zahradu. Schodiště se zatřáslo pod nohama útočníků.
Služebnictvo, tísnící se v chodbě u kuchyně, zmizelo strženo černou špinavou masou. Ještě se zablýskla kuchařova čepice, vypískla služka, někdo zavolal o pomoc. “Nechte je projít,” křičel Heinrich Klug, “pusťte je, nejsou to Engerlingové! Jsou to otroci jako my… Nepřítel je nahoře, zrádci a ta bezbožná krysí samice!”
Jeho rozkazy stovkami uší neprošly; služtičky sténaly, plné modřin, otrhané a k smrti vylekané, pod nohama řítící se revoluce.

Nahoře v salónu, před budoárem Její Výsosti, stál Höckerig a divoce si okusoval nehty. Agent Schmatz seděl na taburetu, nohu přes nohu.
“Vždyť jsou to naši,” řekl Stark, který vyhlížel za záclonou. “Klug a ostatní. Támhle vidím Schmidta… Bijí bandury. Pojďme jim naproti!”
“Ach, ty hlupáku,” zavrčel Höckerig, “nevědí, že Heide není Gottliebe. Chceš jim to vysvětlovat? Kdo tomu uvěří?”
“Je to vskutku povedené,” řekl Schmatz. “Nejspíš vás zabijí vlastní lidé. Včetně Její Výsosti Adelheid z Chudákova, která chtěla přechytračit pana Jaksche.”
“Dřív ti zakroutíme krkem,” řekl Stark.
“To nebude zapotřebí,” zasmál se Schmatz. “Už jsou tady.”
Dveře zaduněly; do čela vzbouřenců se dostal horkokrevný mladý Gang. “Smrt zrádcům,” řval, mávaje píkou. “Smrt zlodějům, povalečům a prznitelům našich žen!”
“Zavolej Heinricha,” křikl Stark. “Slyšíš? Nejsme zrádci! Jdeme s vámi!”
“Vydejte Gottliebe! Na smrt s ní!” ozvalo se z davu, tlačícího se do dveří za Gangem. Byli to ti nejzuřivější z beťárských kohort; nádeníci, poloviční divoši z uherské puszty chtěli zabíjet a drancovat.
Vtom Stark máchl paží a srazil petrolejový lustr. Salón se ponořil do čadivého příšeří. Rozlitý petrolej se vzňal na koberci. “Sem,” řekl Stark, zatímco veřeje praštěly pod náporem útočníků. Höckeriga kdosi chytil za plášť; Stark vzal starce za ruku a táhl ho za sebou. Zvetšelý hadr se roztrhl. “Prokletá dutino,” hekl Höckerig. Krok, dva… Pak bouchly dveře, skřípla závora a stovka pěstí zaduněla na stěně budoáru Její Výsosti.
Heide stála u postele, držela v ruce lampu a v její záři byla smrtelně promodralá. “Bože můj,” řekla, “chtějí nás snad zabít…?!”
“Co jiného,” řekl Schmatz, který vnikl do budoáru společně s Höckerigem a Starkem. “Samozřejmě že nás zabijí…” Stěna duněla jako buben a prášily z ní šupinky rzi. “…pokud na ně budeme čekat,” dodal Schmatz.
“Mein Gott,” řekl Höckerig. “Ta díra pod postelí!”
“Ovšem,” kývl Schmatz. “Její Výsost tamtudy přišla, může tamtudy zase odejít – dokážeme-li odtud znova odtrhnout nýty.”
Höckerig popadl postel a odtáhl ji od stěny. Schmatz odkopl koberec. Stark se sehnul, našel spáru mezi plechy, vsunul tam prsty, ohnul záda do oblouku a nohama se pevně zapřel. Zapraskalo to; potom se plech zlomil a několik nýtů povolilo. Dola byla tma.
“Skoč tam, Heide,” řekl Höckerig.
Podívala se na něj a na Starka. “Proč já…?”
Stark ji uchopil za paže a spustil do otvoru. “Teď ty,” řekl Höckerigovi, popadl ho v pase a spustil za Heide. Nato hodil do otvoru Schmatze. “Ne pro tvůj mizerný čenich,” zabručel přitom. “Ukážeš nám, kudy dál.”
Potom sám, napůl v otvoru, přitáhl postel na místo.
V téže chvíli povolily dveře budoáru a podlaha se zatřásla. “Bratři,” bylo slyšet hlas, “prohledejte palác! Nejsou daleko! Myslete na svoji bídu… Dokud budou žít aristokrati, banduři a zrádci, nebude jí konec!”
“Smrt Engerlingům!” zahučel dav a nohy se rozběhly všemi směry.
“Prokletá dutino,” řekl Höckerig. “Najdou nás.”
“Kde je východ?” zeptal se Stark.
“Před tebou,” odpověděl Schmatz. “Pokud dokážeš roztáhnout plech… Museli jsme to všechno uvést do původního stavu, aby průchod někdo neobjevil.”
Pod ramenem Starka se stěna rozchlípla, zaskřípěla a východ byl volný.
“Pojďte,” zašeptala Heide a uchopila Starka za ruku; její dlaň byla horká a suchá. “Vraťme se domů…”
Vyklouzli do černé soutěsky mezi zadní stěnou paláce a skálou.
“Poznají nás,” řekl Stark.
“Nepoznají,” řekla Heide, “když budeme stejně ubozí jako oni… Ach, zbavme se té nádhery! Páchne smrtí.”
Höckerig nemusel; s utrženým šosem pláště vypadal hůř než obvykle. Heide si rozpustila vlasy, strhla živůtek a sklonila se ke šněrovadlům botek. Když je zula, stáhla i punčochy. Pak nabrala hrst vlhkého prachu a pomazala si obličej.
Stark ztratil generálskou čáku, když prolézali otvorem; teď ještě zahodil kabát. Schmatz si ho beze slova obrátil naruby a zbavil se klobouku.
Höckerig vyhlížel za roh paláce. V rudé záři pochodní viděl náměstí pokryté těly padlých, mezi nimiž se míhaly opilé stíny. “Pojďme,” řekl. “Povedeš nás k pohřební šachtě, Schmatzi. Nemysli na nějaký úskok. Jde ti o život jako nám.”
“Franz-Josef-Strasse vede na Habsburské náměstí,” řekl Schmatz. “Tam ústí pohřební šachta. Nevím, k čemu nám bude, jestli se k ní vůbec dostaneme.”
“Uvidíš… Pojďme. Neohlížejte se, nezpomalujte, ale neutíkejte. Přikrč se, dceruško. Snad si nás nevšimnou. Zdá se, že před palácem je zmatek.”
Vyrazili; chvíli je ještě kryl stín budovy. Potom museli vstoupit do světla pochodní. Udělali sotva deset kroků, když se ozval poplašný křik: “Támhle jsou!”
Stíny, křepčící v nenávistném tanci, stanuly, náhle ztuhlé radostným poznáním. Jen cosi bílého se svíjelo na zemi v krvavém plápolu petrolejových plamenů. Byla to hraběnka Kirschwasserová, pošpiněná a pošlapaná k nepoznání. Opodál se válely jedna přes druhou další dámy, snad ve mdlobách, snad mrtvé. Ležel tu i hrabě Tokayski s tváří plnou krve.
Stark uchopil Heide za zápěstí a smýkl jí vpřed. “Běž! Běž!” křikl.
Úzkým průchodem z náměstí Karla I. proběhli na hlavní třídu bez ohlédnutí; dlouhá ulice byla prázdná a temná, jen tu a tam hořela zavěšená lampa či kahanec. Běželi a řev zezadu je předbíhal v hřmících vlnách. “Smrt bezbožnici! Smrt zrádcům! Smrt Engerlingům! Zabte je!”
Heide běžela, napůl vlečena Starkem; Höckerig jim sípěl v patách, zatímco Schmatz kamsi zmizel, snad dostižen a pohlcen davem. Dusot nohou rozechvíval plechové stěny domů.
Heide klopýtla.
Pronásledovatelé tím získali pár dalších metrů. Jejich dech splynul ve strašný, neslýchaný svist. Ruce se už natahovaly, oči se podlévaly krví, ústa dávila kletbami.
Blížilo se náměstíčko s kašnou; minuli hotel Morgenstern. Pak narazili na dvojici bandurů, střežících šachtu. Díky jim pochopili účel vrat za nimi. Höckerig odstrčil jednoho, Stark smýkl druhým a vytrhl vrata z pantů; zaváhali jen na okamžik.
Rozšklebené tváře a dravčí spáry letěly za nimi; potom zahřměl Habsburským náměstím řev zklamání.
Její Výsost princezna Gottliebe, správce dutiny Neuösterreich kníže z Höckerigů a generál Stark se vrhli do hlubin pohřební šachty.

Dav táhl zpět. Nikdo si nevšiml záclony, v růžku odhrnuté. Zastírala jedno z oken pracovny v hotelu Morgenstern a oko, které skulinou vyhlíželo na ulici, patřilo Wilhelmu Jakschovi.
Před chvílí do hotelu dorazil generál Dreck, otrhaný a se zlomenou šavlí.
Přivedl s sebou šest mužů vyděšených víc, než se na císařské bandury slušelo. Drželi teď stráž za vraty hotelu, zavřenými třemi těžkými závorami.
Byl tady i roztřesený Svatý otec, který vyměnil Höckerigovy peníze za svobodu; bandurský desátník ho nechal vylézt oknem z kostela. Potom Jeho Svatost zažila strastiplnou a hrůznou pouť zříceninami plížíc se od domu k domu, až konečně se smrtí na jazyku zabušila na Jakschova vrata.
Svatého otce s nadšením přivítaly čtyři zasloužilé sestry dalinky, Backfisch, Uršula, Zitze a Rosine, které uprchly pod pohostinnou střechu Engerling AG hned po zrušení kláštera; seděly tu ve svých punčochách a šněrovačkách, cpaly se sladkostmi a přidělávaly Jakschovi starosti, kterých měl dost i bez nich.
Kromě výše jmenovaných byla v Jakschově pracovně přítomna i celá správní rada Společnosti; baron Franz Laube jejím jménem protestoval proti opatření, které neschválila. Neboť se zdálo, že právě Jakschův příkaz k přesunu petroleje a dalších paliv z Uher do Vídně způsobil vzbouření. Navíc i příliš uspěchaná akce s výměnou vzpurné Gottliebe za povolnou Adelheid ztroskotala na umíněném a ničeho se neštítícím Höckerigovi; dutině Neuösterreich teď hrozila anarchie a vláda luzy.
“Vyslechl jsem vás,” řekl Wilhelm Jaksch. “Vedu v patrnosti vaše připomínky, meine Herren. Zdá se, že luza rozsápala jak Adelheid, tak Höckeriga. Ještě jsme neprohráli.”
V té chvíli se objevil agent Schmatz alias Klammer, případně Gauch nebo Tschudel ve svém naruby obráceném kabátě. “Pane prezidente,” hlásil udýchaně, obraceje kabát na líc, “Höckerig získal klíč, ale odmítl mi ho vydat. Dokonce mi uložil vyřídit, aby se pan prezident dostavil do Schönbrunnu složit účty. Zákrok bandurů nebyl možný z důvodů, které panu prezidentovi jistě předestřel sám generál. Höckerig s tou ženou a Starkem se vrhli do pohřební šachty…”
“I s klíčem, zatraceně,” zasupěl Jaksch.
“V paláci se strhla potyčka, při které se mi podařilo panu Höckerigovi utrhnout kapsu i s klíčem,” řekl agent. “Tady je, pane prezidente.”
“Ty tvoje pitomé efekty,” řekl Wilhelm Jaksch. “Bravo.”
“Eh, k čemu nám ten klíč bude,” řekl Tannhuber, rozvalující se mezi jeptiškami. “Teď, kdy je obchodu stejně odzvoněno. Je jenom otázka času, kdy nás ti uherští parchanti najdou. Radši se modleme, pánové; modleme se, dokud je s kým.”
“Óh,” vzdychla sestra Zitze, “jak to myslíte – dokud je s kým?!”
“Že z vás nadělají hajzlbáby,” řekl Tannhuber. “Přinejlepším, to se ví. Možná že vás naházejí rovnou do Hölle.”
“Do Hölle!” otřásla se sestra Uršula. “Snad bychom se opravdu měli pustit do modliteb!”
Ale kromě Tannhubera se zřejmě nikomu nechtělo.
Franz Laube píchl dlouhým nehtem do klíče, ležícího před Jakschem na stole. “Kvůli téhle věci jsme převrátili svět naruby,” vzdychl a podíval se na hodinky.
“Klammere,” řekl Wilhelm Jaksch, “jdi do sklepa a zabuš na dveře číslo dvanáct. Najdeš tam jistého Hintermanna… Musíš na něj křičet, je skoro hluchý. Je-li mu co věřit, pochází z předpotopní rodiny. Ale to je vedlejší… Opatruje zbraň, kterou jsme kdysi objevili ve skladišti; nezáleží na tom, kde. Je to zbraň, jejíž účinky jsme buď zapomněli, nebo snad nikdy neznali. To je ostatně nepodstatné. Pro nás je hlavní, že Hintermann s tou zbraní dovede zacházet; kdysi dávno ho to naučil jeho otec. Mezi Engerlingy prý byli vyvolení, kteří znali a tajili podobné věci… Leč to by spíš zajímalo Zirkela a ne vás, meine Herren.”
“Nerozumím,” řekl Weiss.
“Nějaký veliký prak?” hádal Franz Laube.
“Něco stokrát lepšího,” řekl Jaksch. “Je to zbraň tak strašná, že jsme zatím místo jejího použití radši podpláceli poctivé a najímali padouchy. Rattengift a zmáčknutí krku nám teď ovšem nepomůže, i kdybychom měli všechny bandury, co byli v kasárnách. Nemusím jistě zdůrazňovat, že nejde o dividendy, pánové.”
“To jsme to dopracovali,” řekl Laube.
“Jde nám všem o kejhák,” ozval se Tannhuber. “Au, potovoro jedna! Vidíte ji, pánové? Zitze…!”
“Meine Herren und Huren,” řekl Jaksch, “jde o celou civilizaci, o to, co vytvořili Engerlingové… A naše zbraň zničí celý svět, bude-li vhodně použita.”
“Jednou větou mluvíš o záchraně a zkáze zároveň,” troufl si Svatý otec, kterému otrnulo, když mu Jakschův sluha nabídl sklenici benediktinky. “Nijak povzbudivé…”
“Ale Svatosti… Copak není lepší tenhle svět od základu zničit, než ho nechat na pospas uherským beťárům z puszty a Mischlingům? Zničme ho. Pryč s ním.”
“Jste starý,” řekl hystericky švihák Stein. “Ale já mám život před sebou, Herr Jaksch. Nechci se zahubit spolu se světovou dutinou.”
“Kdo vás nutí?” zasmál se Jaksch. “Hintermannova zbraň je sice velmi nebezpečná, ale k tomu, aby nám prorazila bezpečnou cestu k Železným vratům, je více než vhodná. A budeme-li jednou u Železných vrat, odemkneme, otevřeme je – a nový svět leží před námi. Ráj.”
“Ráj…?!” řekl Svatý otec a převrátil do sebe sklenici.
“Oh, ráj,” opakovaly po něm sestry dalinky kromě Zitze, která tiše říkala: “Ach, ach, ach…”
“Už jednou jsme na tuhle fantazii doplatili,” řekl Anton Weiss. “Nebylo by lepší se s těmi vzbouřenci dohodnout? Snad bychom se mohli něčím vykoupit… Disponujeme přece veškerým zlatem… A co takhle vydat jim skutečnou Gottliebe?”
“Pokud pánové dovolí,” řekl Klammer, stojící u dveří, “jejich heslo je jednoznačné: Smrt Engerlingům.”
“Ale ovšem,” řekl Tannhuber. “Nebudou se s námi dohadovat. Vykoupit se! Jste dětina, Weissi. Můžou se přece vzít všechno, co máme… O co jiného jim jde? Generál říkal, že jich je nejmíň pět set. Nechte prezidenta, ať nám vysvětlí svůj záměr.”
Obrátili se k Jaschovi, který mlčky čekal.
“Odejdeme do té druhé dutiny,” řekl. “Odneseme s sebou všechno, co z civilizace Engerlingů stojí za záchranu. Peníze. Lehmovo Desatero. Weihwasser. Nejcennější umělecká díla, svaté obrazy, kultovní předměty, nástroje… Jeho Svatost a sestry se postarají o víru. Naložíme konzervy, kyselé bonbóny, anšovičky, semena, petrolej, svíčky, obleky a obuv. Všechno je už dávno ve sklepích Morgensternu. Máme tu celkem třicet oddaných lidí a venku na kolejích stojí vůz. Bude-li dvacet mužů tlačit… Naolejujeme kola. Vůz nás ochrání před střelbou z praků. Dostaneme se ke vratům. Máme klíč. A se zbraní, kterou nám tu prozřetelně zanechali naši vzdálení předkové, se brzy staneme jedinými pány oné sousední dutiny, které se zpozdile říká ráj.”

Brož. 16,5 x 24 cm / 208 stran atypické dvousloupcové sazby, grafická úprava autor
Kč 130,– /
Kód: E

Zpět do Bibliografie