“Najít tak jeskyni,” řekl hejtman Grant, když jsme překonali další hluboký brod. “I koně toho mají dost.”
“Musela by to být pořádná jeskyně, abychom se do ní vešli i s koňmi, pane hejtmane,” řekl podporučík. “Ale tady není ani škvíra, kam by se dokázal schovat pes.”
“Hory musejí jednou skončit,” řekl jsem. “Až přejdeme hřeben, jistě začneme sestupovat…”
“Pokud ano, budeme vystaveni větru stejně jako tady,” řekl Gondy, “ne-li ještě víc. Musíme si odpočinout, pane princi; kdybychom se v tomhle stavu měli dát do boje, nevsadil bych na naše vítězství ani falešný virkundský groš.”
“Jedeme dál,” řekl jsem.
Hejman dodal, že nám stejně nic jiného nezbývá.
Pokračovali jsme v klopotné cestě průsmykem další hodinu, když jsme z vánice před sebou zaslechli lidský hlas; byl to hlas muže a to muže nadmíru rozčileného. “Bestie,” vykřikoval, “zatracené bestie. Tu máš… A ty taky… Tu máš, potvoro!”
“Někdo je v tísni,” zvolal hejtman Grant.
“Zdá se, že bojuje s přesilou,” dodal Gondy.
Vytasil jsem šavli. “Kupředu, pánové…!”
Pobídli jsme koně a rozjeli se, co nejrychleji to bylo v závějích a chumelenici možné. Hlas rozčileného muže před námi zanikl, ale slyšeli jsme jiné, hašteřivé, štěkavé a vzteklé hlasy, jako kdyby na jediného obránce zaútočil celý dav nepřátel. Zasadili jsme koním ostruhy; Lancelot se vzepjal, nebyl zvyklý na takové zacházení, ale pak vyrazil vpřed mohutnými skoky, jako by chtěl dokázat, že nepotřebuje podobné pobídky. Nechal jsem Granta i Gondyho za sebou a hnal se vánicí, dokud se Lancelot prudce nezastavil a nevzepjal na zadních. Zahlédl jsem ruce a otevřená ústa jakéhosi divoce vyhlížejícího člověka a uslyšel jeho bolestný vřesk, než ho Lancelotova přední kopyta zadupala do závěje…
“Tulejníci!” křikl mi do ucha Gondy, který mě vzápětí dojel. “Obrovské stádo… Přepadli toho muže a chtějí ho sežrat, Výsosti…!”
“Konejme svou povinnost, pane Gondy,” odpověděl jsem.
Břeh potoka tady vytvářel menší okrouhlou planinku; ve skalní stěně se temněl asi půl druhého sáhu vysoký otvor a před ním se oháněl motykou nevelký muž v pruhovaném pyžamu, noční čepici a kostkovaných papučích. U jeho nohou se svíjelo pět či šest tulejníků a další se k němu nestvůrně kymáceli přes své zraněné druhy.
Osamělý obránce k nám s nadějí obrátil tvář… Poznal jsem svého starého přítele Clemense.
“Drž se, Harwey!” křikl jsem na něj.
“Bravissimo,” odpověděl. “V pravý čas, Berte…!”
Vřítili jsme se přímo do stáda. Koně zdivočelí nezvyklým nebezpečím sráželi a udupávali netvory svými kopyty; ti, kteří unikli, se stali oběťmi našich šavlí. Jejich naříkavý jekot se odrážel od skal, sníh vířil a barvil se krví.
“Pozor, pane princi,” houkl na mě Gondy.
Jeden z tulejníků, ohavné holohlavé a vousaté individuum, se vrhl přímo na Lancelotův zadek a zaťal mu nehty do masa. Nemohl jsem po něm tít šavlí, protože bych byl zaručeně poranil koně; přehodil jsem ji tedy do levé ruky a vytrhl z opasku dýku. Přesto jsem se nedokázal v sedle obrátit tak, abych mohl přesně bodnout. Jak jsem se namáhavě otáčel, při čemž Lancelot zuřivě vyhazoval zadkem, spatřil jsem u svého levého boku odpornou tvář tulejníka zkřivenou bezmeznou záští. Zvedl jsem paži s dýkou a prudce bez velkého míření bodl. Snad jsem zasáhl oko, snad nos; vyděsilo mě netvorovo takřka lidské zasténání a chraptivý hlas: “Prokletí… Prokletí na tebe, čtyřruko!”
Zapomněl jsem, že řeč byla původně hlavní a jedinou funkcí tulejníků, dokud je zločinný doktor Abrahamsson chirurgicky nezměnil v jakési krysolidi…
Ohavná dvouruká hlava po mém bodnutí spadla pod Lancelotova kopyta, kde netvor dodělal.
Rozhlédl jsem se po bojišti; část smečky tulejníků se tísnila a vřeštěla hrůzou u skalní stěny, rychle a čistě rozsekávána na kousky hejtmanovou šavlí. O něco níže Gondy zaháněl kopyty svého hnědáka dva či tři zuřivce do bouřících vod bystřiny.
Podíval jsem se po Clemensovi, jehož hlas jsem už chvíli neslyšel, a spatřil jsem, jak holýma rukama zápasí s tulejníkem, který mu visel na hrdle. Pobídl jsem Lancelota, který byl několika skoky u něj; pak jsem seskočil na zem a s dýkou se vrhl Clemensovi na pomoc. Od příhody s tulejníkem v bažinách jsem věděl, kam bodnout. V rozkroku paží měl netvor kromě genitálií také cosi jako řitní otvor, kterým dýka hladce projela až do mozku… Popadl jsem hlavu za vlasy a bodl; Clemens zachroptěl, jak ho prsty obludy ve smrtelné křeči stiskly, ale pak ho tulejník naráz pustil a spadl na zem, kde znehybněl.
“Chlapče,” řekl Clemens a napřáhl ke mně obě ruce, “měl jsem náramné štěstí, že ses tu objevil. Ty příšery nás přepadly ve spánku; jak jsi viděl, podařilo se mi sice vytlačit je před jeskyni, ale nejspíš bych jim dlouho neodolal, byla jich přece jenom přesila. Ze zoologického hlediska je to podivná verbež, kamaráde. Nějaké dvouruké opice…”
“Jsou to tulejníci, o kterých jsem ti vyprávěl,” řekl jsem. “Říkáš, že vás přepadli? Kdo je tu s tebou?”
Napadlo mě, že se snad v jeskyni skrývá Esther.
“Budeš se divit, chlapče,” řekl Clemens. “Je to Trojctihodný Benedikt. Ale zdá se, že je to s ním špatné.”
V té chvíli k nám dojeli hejtman Grant s Gondym.
“Harwey,” řekl jsem, “to jsou mí průvodci… Hejtman Grant a podporučík Gondy. Pánové – můj přítel Harwey Clemens, který mě zachránil balónem z kláštera trapistek.”
“Nu, zdá se, že jste mu to oplatil, pane princi,” řekl hejtman. “Ta vaše rána dýkou byla opravdu mistrná. Jsem rád, že poznávám přítele Vaší Výsosti.”
Zatímco hejtman s podporučíkem sesedali, zašeptal mi Clemens: “Princi, Výsosti…? Ještě pořád si o tobě myslí, že jsi bratr následníka trůnu z Terlingu?”
“Víš, Harwey,” řekl jsem, “je docela možné, že je to pravda. Snad jsem skutečně princ Albert D’Anjou.”
“Zpropadeně,” řekl Clemens, “taky jsi to asi dávno tušil, co? Kdoví, odkud jsi tehdy šel, když jsem tě potkal v lese s malým Bertem v náručí. Moc bych za to nedal, že se tě nějací zatracení intrikáni u terlingského dvora chtěli zbavit – dějiny nám zanechaly řadu podobných případů. Teď už se nedivím, že ses nikdy nechtěl oženit s Grétou; nebyla rovna tvému stavu… Ale jak, ehm – jak ti teď mám říkat, propána?”
“Stejně jako předtím,” řekl jsem. “Jsi můj přítel a nevím, proč by se to mělo nějakým titulem změnit.”
“Díky… Asi bych si na to těžko zvykal,” kývl. “Jsem demokrat, princi, eh – Berte. Však mě znáš. Ale i tak jsem hotov obětovat všechno pro společnou věc.”
“Můžeme zavést koně dovnitř, pane?” zeptal se hejtman Grant.
“Samozřejmě, hejtmane,” řekl Clemens. “Hned přinesu světlo. A tiše, tiše, pánové. Uvnitř je nemocný.”
Zmizel v jeskyni a po chvilce se vrátil s olejovou lampičkou. “Mnoho světla to nedává,” řekl, “ale snad to postačí, abyste viděli na cestu. Jeskyně se táhne nějakých sto padesát stop do skály… Půjdu napřed.”
Vedli jsme koně za sebou, dokud se jeskyně nerozšířila. Tam jsme je nechali stát a zavěsili jim na hlavy pytle s obrokem. Pak jsme následovali Clemense na konec jeskyně, kde byla dvě improvizovaná lůžka, jedno z vlněných pokrývek a druhé z nasušené trávy a ovčích kůží. Z prvního zřejmě vstal Clemens (poznal jsem jeho kostkovaný pléd) a na druhém ležel stařec s holou hlavou a rozcuchaným plnovousem, přikrytý hromadou kožišin. Dále tu byly věci, které jsem znal z gondoly balónu; nádobí, konzervy, džbán, brašna s nářadím, rozmanité meteorologické přístroje a pár knih. Uprostřed mezi lůžky hořel kus tlustého knotu v hliněné nádobě naplněné páchnoucím tukem.
“Viktoria,” řekl Clemens starci. “Bylo jich snad sto… Ale díky mému příteli Bertovi a dvěma statečným důstojníkům jsme se jich nadobro zbavili. Dovolte, abych vám je představil, Trojctihodný; princ Albert D’Anjou, můj starý přítel; hejtman Grant, podporučík Gondy.”
“Těší mě, pánové, moc mě těší,” zašišlal stařec bezzubými ústy. “Dnes mám trojnásobné štěstí… Nejdřív mě Harwey zachránil před smrtí zimou a hladem, když se snesl doslova z nebe… Pak jsme byli v nebezpečí života oba, když si na nás chtěli pochutnat tulejníci – a přijeli tři stateční mužové, aby nás při životě zachovali; a do třetice všeho dobrého mezi nimi je Poutník Bert, na kterého už tolik let čekám…”
“Jak víš, že je to Poutník Bert?” zeptal se nedůvěřivý Gondy. Ale stařec neodpověděl, jen si s trochu dětinským chichotáním zamnul suché hubené dlaně
“Co je s balónem?” zeptal jsem se Clemense.
Rozpřáhl ruce a pleskl dlaněmi o stehna. “Tentokrát se to pro změnu podařilo mně, Berte. Musel jsem přistát a zakotvit; chtěl jsem se vrátit pěšky a podívat se po tobě. Vyložil jsem z gondoly pár věcí, které jsem chtěl vzít s sebou, abych mohl cestou pokračovat ve studiu a dokumentaci zdejšího pozoruhodného mikroklimatu… Jenže jsem to s vykládáním přehnal a vichřice odlehčený balón odnesla. Byl jsem rád, když jsem došel aspoň sem. Nic příjemného, Berte, vskutku nic příjemného. Budeme mít co dělat, abychom se odtud dostali.”
“Neboť stojí psáno,” řekl stařec, “že nad vodou vede cesta do země Dzwille… Musíte přejít hory, abyste dospěli k moři… A mnohá nebezpečenství vás čekají. Tlama Bruwatrahova je strašná, ale nevejdeš-li, neprojdeš; a vejdeš-li, nezastavuj se… Neohlížej se za těmi, kdož tě předejdou v Pohoří přízraků. Tam, na vrcholku hory Triglav, sídlí zlomág Sanati. Jeho síla ovládá krev skrze vosk, životy velkých skrze malé a jeho oko vidí okršlek světa… Není naděje pro ty, kdož jsou dokončeni, dokud nezhyne on sám, a všechno, což jeho jest, nebude z kořenů vyrváno a zničeno ohněm i mečem. Jedině skrze smrt a zničení přijme Esther lidské prokletí a dojde odpuštění v kruhu sedmi Ptahů; pak spolu půjdete do země Dzwille… Ale na jedno nesmíš nikdy zapomenout, Berte: musíš se vrátit pro všechny, kdož trpí, jinak země Dzwille nikdy nedosáhneš.”
Odmlčel se a chvíli sípavě oddychoval.
“Starý pane,” řekl podporučík Gondy, “je potěšitelné, že nám svěřujete tajemství našeho společného osudu, byť v jinotajích, jimž rozumíme jen málo, ne-li vůbec ne. Navíc nám nepodáváte sebemenší důkaz o tom, že to nejsou pouhé výmysly. Jste patrně těžce nemocný, a i když vám přeji uzdravení, musím se domnívat, že vaše věštění má původ v horečce.”
Benedikt (pokud to byl vskutku Benedikt) se znovu zasmál svým tichým chichotavým smíchem. “Od počátku jsem ve vás tušil skeptika, pane Gondy; rád bych s vámi vedl učenou disputaci, ale k tomu, bohužel, času nezbývá… Podám vám žádaný důkaz, pánové; ale jen Bertovi samotnému. Předpokládám, že mu uvěříte, když potvrdí moje slova.”
“Proč ne všem?” zeptal se Gondy.
“Protože si to žádá velkého vypětí duševních sil,” odpověděl stařec. “Cožpak nevidíte, že umírám? Nedokážu udržet čtyři duše jako jednu.”
“Dobrá,” řekl jsem. “Přátelé mi uvěří.”
“Samozřejmě,” řekl hejtman Grant. “Bude to slovo Jeho Výsosti prince Alberta D’Anjou. Pojďme, pánové – počkáme před jeskyní.”
“Jestli dovolíte,” řekl Clemens, “převléknu se.”
Stále byl oblečen ve svém pruhovaném pyžamu a noční čepičce.
“Počkáme,” kývl hejtman.
Zatímco se Harwey převlékal, zeptal jsem se starce, zda pro něj něco nemůžeme udělat. Napadlo mě, že bychom ho mohli dopravit do údolí, kde by aspoň neležel ve vymrzlé jeskyni, nebo se u něj aspoň nějaký čas zdržet, než mu bude líp. Ale řekl mi, že jeho život je sečten na hodiny, ne-li na minuty, a že každá chvilka, v níž může přispět ke zdaru naší cesty, je mnohem cennější než jeho další existence v tomto světě. “Neboť mě už nezachrání ani temporum,” dodal. “Panoptikum jiného času pro mě končí.”
Potom převlečený Clemens, Gondy a Grant odešli.
“Zhasni ten velký kahanec, Berte,” řekl starý muž. “A podej mi malou lampičku.”
Vytáhl jsem z hliněné mísy knot a šlápl na něj; pak jsem Benediktovi podal malé blikavé světélko. Vzal je do dlaní a naklonil se nad ním. “Je to s ní špatné, Berte,” řekl. “Oni jí nikdy neodpustí, že se do tebe zamilovala. Nevyslali ji do našeho světa, aby podlehla lidské slabosti… Řekl bych, že jak jsou moudří a mocní, tak jsou pošetilí, ale třeba se mýlím; můj život nebyl dost dlouhý, abych poznal všechno. A teď tiše, Berte, tiše… Musím se soustředit… a sil mi ubývá.”
Vtom se cosi zatřepetalo kolem lampičky. “Á, pěkně vítáme,” řekl Benedikt. “Pěkně vítáme, stříbrný motýlku. Přiletěl jsi v pravý čas; je třeba změnit směr cesty… Bert už na tebe čeká.”
“Přiletěl?” podivil jsem se. “Odkud, Benedikte?”
“Copak já vím odkud? Zavolal jsem ho,” řekl Benedikt, pozvedl lampičku a zaclonil plamen dlaní. “Připálíš si křidélka, motýlku…”
Jak zaclonil světlo, setmělo se docela. Náhle jsem neviděl nic kromě Benediktovy rudě prozářené dlaně a slyšel jsem tichý šelest křídel, která se mi lehce otřela o tvář. Pak jsem ucítil zvláštní pach a zaslechl hřmot, jako by se otevíraly těžké dveře. “Benedikte…,” řekl jsem, hledě na červené světlo, které se změnilo v pouhý odlesk na stěně…
“To není Benedikt,” zašeptal ze tmy dívčí hlas. “Berte… Vlak stojí. Vidíš v okénku světlo semaforu? A koleje se tu rozdvojují. Jednou jsi řekl Fariovi, že cesta do země Dzwille znamená vyrazit z kruhu. Oni se teď radí, Berte, zda právě tohle je řešení… Může se stát, že se světlo změní v zelené a Vlak pojede dál, dřív než se rozhodnou.”
Uvědomil jsem si, že mě dívka probudila z ošklivého snu; ale skutečnost nebyla o nic příjemnější. Ležel jsem na podlaze dobytčího vagónu, nasáklé kravským hnojem a chlórovým vápnem.
“Koleje se rozdvojují…?” zašeptal jsem a posadil se.
Poklekla vedle mě a položila mi paži kolem ramen. “Budeš mít dost sil, Berte?” zeptala se. “Já tou pákou pohnout nemůžu… Nejsem slabá, víš; ale je třeba, abys to udělal ty.”
Ucítil jsem teplo a slabou vůni dívčího těla.
“Kdo jsi?” zeptal jsem se. “Odkud jsi přišla?”
“Na tom přece nezáleží,” řekla. “Setkali jsme se už několikrát, ale tvoje ubohá paměť selhává. Co na tom, Berte? Musíš změnit směr Vlaku, aby konečně vyrazil z kruhu. Pokud se nás dvou týče, o tom si pohovoříme později. Mám tě ráda, Berte, a ty to dobře víš.”
Nahmatal jsem ve tmě její ruku. “Ano…,” řekl jsem. “Poznávám tvou ruku, tvůj hlas i tvou vůni, i když si nevzpomínám na tvoje jméno, odkud tě znám a proč jsi mi tak blízká. Ale máš pravdu, to teď není důležité… Myslím, že mám dost sil, abych pohnul pákou. Doveď mě k ní. Venku je noc?”
“Ano. Neuvidí nás, pokud se vyhneme lokomotivě.”
“Vlak stojí v úžlabině?”
“Ne. Na rovině, Berte.”
“Dobrá,” řekl jsem. “Je někdo poblíž?”
“Není. Venku prší.”
“Prší…?” Teprve teď jsem si uvědomil, že slyším šelest dešťových kapek na střeše vagónu. “Pojďme,” řekl jsem.
Vedla mě za ruku ke dveřím vagónu. Světlo semaforu se rudě zalesklo na mokrém štěrku, který dál od kolejí mizel ve vysoké trávě. Sestoupili jsme dolů a zamířili do trávy kolmo od trati, dokud jsme neměli jistotu, že nás neuvidí nikdo, kdo by snad vyhlédl z otevřeného okna některého z blízkých vagónů. Jejich světla matně prosvítala clonou deště.
“Je to blízko,” zašeptala. “Snad nějakých padesát kroků před lokomotivou.”
Šli jsme dál mokrou trávou, promočeni padající vodou. “Není ti zima?” zeptal jsem se.
“Ne, Berte.”
Když jsme se od světel odfukujícího parostroje vzdálili oněch padesát kroků, změnili jsme směr ke kolejím. Po chvilce jsme vyšli na štěrkem a škvárou pokrytou plochu, jen zčásti zarostlou plevelem. “Tady,” řekla.
Ve světle vzdáleného reflektoru na přídi lokomotivy se mokře leskla černá železná konstrukce s pákou a kulovitým závažím. Skutečně tu byla kolej, která odbočovala z hlavní trati a mizela ve tmě napravo od ní.
Položil jsem dlaň na studený kov a hleděl na páku, náhle nerozhodný…
“Ty váháš, Berte?”
“Bude to definitivní změna,” řekl jsem.
“Ano. Změna všeho.”
“Nevím, zda k lepšímu.”
“Každá změna je k lepšímu, žiješ-li tak, jak jsi doposud žil,” řekla. “Vlak pojede jinam, než mu kážou semafory. Vidíš, kam vede ta druhá trať? Směrem letu ptáků.”
“Ano,” řekl jsem. “Máš pravdu. Jako by vedla… do země Dzwille…”
Jak jsem mohl váhat? Uchopil jsem páku oběma rukama a zavěsil se na ni celým tělem. Zaskřípěla a klesla…
Koleje se nepatrně pohnuly.
Vraceli jsme se stejnou cestou; dívka šla přede mnou.
“Jak se jmenuješ?” zeptal jsem se, když jsme se blížili k vagónu, v němž mě probudila.
“Esther,” odpověděla.
V tutéž chvíli se světlo semaforu změnilo. Místo červené zářila v dešti zelená. Lokomotiva zasupěla a rozječela se siréna.
“Běžme,” řekl jsem a uchopil děvče za ruku.
Jakési hlasy klely, štěrk chřestil pod cvočky na podešvích mužů, dveře vagónů se s boucháním zavíraly… Vlak se rozjížděl. Tu-tum, tu-tum, tu-tum, zaduněla kola na spojích kolejnic. Ruka, kterou jsem svíral v dlani, byla žhavá a suchá. Benediktovy kostnaté prsty stiskly mou dlaň… Pak stisk povolil a starcova hlava bezvládně sklesla do podušek z ovčích kůží; světélko lampičky, která mu vyklouzla z prstů druhé ruky, červeně skomíralo na kamenné podlaze jeskyně. V té chvíli se zvenku ozvaly vzrušené hlasy Clemense, Granta a Gondyho. “Pojďte,” vykřikl jsem. “Benedikt skonal.”
“Berte,” zvolal Clemens, sotva ke mně doběhl, “velký černý pták vyletěl z jeskyně a ztratil se ve vánici…”
“Byla to Esther,” řekl jsem. “Benedikt ji přivolal silou vůle; hovořil jsem s ní, ale nepoznal jsem ji. Můj bože, proč jsem ji nezadržel…?!”
“O čem jste hovořili?” zeptal se Clemens. “Může to být náramně důležité, chlapče.”
Chtěl jsem svému příteli vylíčit sen, vyvolaný Benediktem; ale moje paměť opět selhala. “Nevzpomínám si, o čem jsme spolu mluvili… Vím jenom to, že jsem ji držel za ruku,” řekl jsem. “Ale možná že to byla jen ruka umírajícího…”
“Takže to všecko mohla být sugesce, Výsosti,” řekl Gondy. “Viděl jsem potulného hypnotizéra, který –”
“Eh, jděte s tím, podporučíku,” řekl hejtman. “Už to, že odtud vyletěl ten velký černý pták, ačkoliv tu předtím prokazatelně žádný nebyl, by vám mělo jako důkaz postačit.”
“Budiž, pane hejtmane,” řekl Gondy. “Ptáka jsem viděl stejně jako vy. Navíc to byl stejný pták, jakého jsme viděli vyletět z kláštera. Je mi líto toho ubohého starce; ale mnohem víc mě zajímá, zda prozradil Jeho Výsosti něco konkrétnějšího… To, co jsme od něj slyšeli, byla jen zmatená proroctví.”
“Nevím,” řekl jsem. “Je mi líto, pane Gondy, nevzpomínám si. Snad se mi jednotlivé věci vybaví, až to bude třeba.”
“Doufejme, Výsosti,” řekl podporučík. “To, co nás čeká, není žádná procházka, a pro koně máme jen seno, na kterém zatím leží nebožtík. Pochybuji, že získáme další píci a proviant v Pohoří přízraků a na hoře Triglav, kde stojí Sanatiho hrad. A to ještě musíme projít tlamou Bruwatraha, o němž nevíme docela nic – ”
“A neohlížet se za těmi, kdož nás předejdou v Pohoří přízraků,” dodal hejtman. “Kdo může říct, co tím vlastně myslel? Tihle proroci někdy poskytují tak popletené informace, že by na jejich základě ta nejlepší armáda prohrála bitvu i se stařenami ozbrojenými válečky na těsto.”
“Jak ho pohřbíme?” řekl Clemens. “Venku hrob nevykopeme, půda je samý kámen a zmrzlá.”
“Můžeme ho nechat v jeskyni a zavalit vchod balvany,” řekl hejtman. “Ale přemýšlejme o tom, až dáme píci koním a taky sobě. Pan princ jistě souhlasí…?”
Řekl jsem, že je to i můj názor, pokud jim nevadí, že v koňskou píci změní prorokovo úmrtní lože a že povečeříme ve společnosti zesnulého. “Jistě by to nevadilo ani jemu,” řekl na to Clemens. “Jak jsem starého pána za tu krátkou chvíli poznal, byl velice benevolentní ke způsobům druhých.”