KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

DÍVKA S COPEM

Noční setkání dvou osamělých poutníků na opuštěné silnici by nemuselo nic znamenat, kdyby jedním z nich nebyl právě Ota Fink. Zabloudil na cestě do Údolí Oranžových skal, kterou mu nepříliš zevrubně popsal kamarád Džimák z trampské osady Yukon.
Kdyby byl nezabloudil, nespatřil by v jetelišti u cesty jen spoře oděnou dívku, kterou zprvu považoval za zaklínačku hadů, aby se posléze představila jako Viola Těšínská, manželka krále Václava III. Po mírně erotické cestě s vnadným děvčetem na rámu prchá Ota před deštěm zpátky do Prahy…
Otázka, kdo je záhadný Haštal, ho pár dní nato znovu zavede do míst, kde potkal svou zaklínačku hadů.
Jenomže v domě, kam ji v noci zavezl, o ní nikdo nikdy neslyšel…




UKÁZKA TEXTU

Dobrej sluha, ale zlej pán, šeptá si holka s labutí šíjí, velkým poprsím a dlouhým tlustým zrzavým copem, kterej si nervózně přehazuje zpátky na záda, jak jí pořád přepadává dopředu, když pobíhá okolo. No, fakt, dobrej sluha, ale… Když pobíhá okolo čeho, ptáte se? Není o co stát, dámy a pánové; už dávno není středověk, kdy se lidi na podobný představení chodili koukat jako dneska my do kinďo-binďo, a proč bych to taky měl popisovat, když jsem u toho nebyl; radši si to vymyslete sami, až na to bude vhodná doba a flek, třeba v pravý poledne nad talířem gulášovky mezi parťákama v závodní jídelně; hlavně ne o půlnoci v pustině, kde se k vám hlásej leda sůvy, netopýři a sem tam nějakej ten lyšaj smrtihlav.

 

No pánčata, povídá si ta holka ve výše zmíněný neveselý pustině, no nejsem já blbá, snad jsem přece jenom měla… Možná jsem neměla, ale co jsem mohla… Stejně by to k ničemu nebylo. Přeběhne zleva doprava, na kraji lesa se opře o strom, chvíli stojí na jedný noze a hned zase přes silnici do jetele, přitom ze všech možnejch stran sleduje tu strašidelnou věc, jak se nahýbá dopředu a k jedný straně, docela pomalu, jako by se teprv rozmejšlela, co zlýho jí udělá, až támhle na věži odbije dvanáctá. Věž, zřejmě jediná stavba široko daleko, jako prst mrtvoly trčí z temnoty tam, kde se cesta dělí ve dvě; z fasády opadávaj štukový ornamenty a za slepým okýnkem až docela nahoře pod okrajem střechy by moh viset zvon z černý litiny; takovej zvon odbíjí pouze půlnoc, hodinu duchů. Třeba tam visí; ale spíš tam nějakej beztvarej přízrak číhá na osamělýho chodce, aby ho bacil koňským hnátem…. Prokristapána, šeptá si ta holka s copem, velkejma prsama a labutí šíjí – a hned se zamyslí sama nad sebou: Proč vlastně říkám takový věci? Proč zrovna prokristapána, když na nic takovýho nevěřím? Jako by nějakej Kristus na tomhle moh něco změnit; to by napřed musel vrátit čas, vrátit ho až před ten moment, o kterým vlastně nic nevím, ó, já pitomá, ó, já lehkověrná… No pánčata, na tohle asi nikdy nezapomenu, nakonec můžu bejt ráda, že se to odehrává ve šťavnatým nehořlavým jetelišti a ne na druhý straně – tam kdyby začalo hořet mezi suchejma spodníma větvema starejch smrků, teď už by les plápolal jak fakule…
Fakule, fakule, opakuje si holka s velkejma prsama, na který jako by si ještě nezvykla, proč se vlastně při zažíhání slavnostního ohně na pionýrskejch táborech říká tomu nasmolenýmu klacku fakule, když je to pochodeň? Skoro se usměje, však byla taky v pionýru, jak by ne (odtamtud si taky přinesla to svoje no pánčata), musela, pokud se chtěla bez problémů dostat na uměleckou průmyslovku. Ne že by se tam bez toho nedostala, třeba klidně jo, měla na to a měla i jistou tlačenku ze strany zasloužilýho dědečka, ale na členství a činnost v Pionýru a ČSM se přece jenom jistej zřetel bral; uchazečů o študie bylo habaděj, málokdo se hrnul mezi pracující, a u nich doma bylo navíc nemyslitelný, že by se jedinej potomek zpronevěřil rodinný tradici a stoup si někde za pult, nebo šel nedejpánbu do výroby.
Jojo, i takový myšlenky se můžou honit hlavou mladý holce, když najednou stojí tváří v tvář hrůze, proti který nezmůže lautr nic, i kdyby stokrát chtěla – a ještě k tomu všemu, juvajs, si vrazí do chodidla kdovíco, to kvůli těm pitomejm botám, v životě bych si bejvala… a proč já jsem vlastně – no pánčata, hlavně bych už odtud měla vypadnout.
A tak se ještě jednou rozhlídne, zavadí pohledem o tu zlověstnou věc, od reálnýho světa už dočista odtrženou, pak dokulhá na kraj lesíka a po chvilce šmátrání v trávě tam sebere letní sandálky z lastexovejch zelenejch proužků s vysokánskejma podpatkama; nejsou to ty nejvhodnější boty na cestování pěšky po týhle místní komunikaci, ale jelikož už má toho škobrtání naboso dost, s trochou přemáhání se obuje a jde. Ještě se párkrát ohlídne po tamtom, v zádech jí sedí neodbytnej pocit, že se to za ní rozběhne a popadne ji to za cop nebo rovnou za krk, chvíli bojuje sama se sebou, aby nezačala vřískat, ale pak se cesta zatočí a všechno zmizí za lesíkem, jen mezi kmeny stromů prosvítá a pomalu hasne růžová záře.

Někdo by si třeba moh myslet, že není možný, aby jeden chlápek měl takovou kliku (nebo spíš pech) na události všeho druhu. Dovolte, abych oponoval, jak říká vzdělanec Letenský. Je to sice nepravděpodobný, ale možný to je. Aspoň já tu kliku (nebo teda spíš ten pech) mám, a nejde jenom o takový události, jako třeba když tuhle takhle nějak koncem dubna přijel do Prahy Gagarin. Přestože už delší dobu kromě běžnýho ROH v ničem nejsem a pověst mám ani se neptejte, pad jsem do oka nevím komu z nula jedničky, protože jsem se před Novým rokem zapojil v zájmu předsedkyně závodní skupiny Růženy Brandejsový, a přitom jsem jen tak bokem zmáknul pár menších hrdinství. To už je za mnou a nechce se mi o tom vykecávat; ale díky tomu jsem si vylepšil kádrovej profil natolik, že mě poslali ještě s pár dalšíma prověřenejma řízkama z pražskejch fabrik ve zbrusu novejch vyžehlenejch montérkách držet na Václaváku špalír tomu Gagarinovi, aby ho lidi samou bratrskou láskou neušlapali, a jedna hysterka v rudým šátku mě tam samozřejmě flákla pugétem šeříku přes oko – a to, jak jistě uznáte, lze sotva zařadit mezi události, byť i všeho druhu.
Měsíc nato jsem zase musel s podobnou partou na letiště do Ruzyně vítat indonéskýho prezidenta; i když jsem mu nepodával chleba a sůl jako ty dvě vzorný svazačky, byl jsem k němu natolik blízko, že jsem slyšel i to jeho slavný: “Call me brother Karno.” Druhej den o tom psaly všecky noviny – ne že bych je všecky čet, ale jelikož to mnich Vaňas dával o svačině do placu, muselo to bejt i v Lidový demokracii. A teď si představte, dámy a pánové: v Ruďasu pod velkým a tlustým titulkem ŘÍKEJTE MI BRATŘE KARNO byla Sukarnova fotka, jak se zdraví s prezidentem Novotným, taky tam byli předseda vlády Široký s ministrem zahraničí Davidem, v pozadí stál eroplán s nápisem AEROFLOT a v popředí já. Protože to vyblejskli teleobjektivem, nebyl jsem o nic menší než letadlo a dokonce se zdálo, že patřím do tý party před ním, ačkoli ve skutečnosti jsem od nich byl dobrejch dvacet metrů daleko. Ve fabrice mě samozřejmě hned každej poznal, a i když jsem byl skoro zezadu a ještě neostrej, vystřihli si mě a vyvěsili na nástěnky po celý fabrice. Kdekdo si ze mě utahoval a svazácký vejboři už málem začali sbírat podpisy na protestní petici, že prej proč zrovna ten Fink má bejt v novinách, když ho už před dvěma rokama vyrazili z ČSM (a proč ho vyrazili, to by mělo bejt obecně známý i nadřízený složce na závodě nula jedna), a že to je podraz na vzorný členstvo, který chodí na brigády, pravidelně překračuje plán a plní socialistický závazky.
Zatrhla jim to Růžena, když jim na schůzi řekla, že jsem tam nebyl delegovanej za odměnu, nebo podle toho, jestli jsem nebo nejsem členem ČSM, ale z úplně jinejch důvodů, a že by si měli uvědomit, jak by asi vedle soudruha Sukarna a ostatních soudruhů představitelů plnil podobnej zodpovědnej úkol třeba támhle soudruh Kukačka.
Hned nato se mě pár lidí vyptávalo, jakej úkol že jsem to tam plnil, já se na to jenom tajemně šklebil, a když jsem se při nejbližší příležitosti zeptal Růženy, jak to vlastně myslela, chvíli něco koktala, a když najednou závodní rozhlas začal důležitě hlásat a opakovat, že souška Brandejsová se má okamžitě dostavit do rádyjouzlu, praštila imbusákem, kterým si zrovna štelovala dorazy, vypnula mašinu i lampu a horempádem zdrhla.
Potom už jsem se radši neptal – chtě nechtě jsem si musel myslet, že jí ten závodní rozhlas přišel náramně vhod. Pokud se mě ještě sem tam někdo zeptal na ten můj zodpovědnej úkol, tak já na to, že trošku umím indonésky.
Když jsem k tomu všemu vyfás pochybnou funkci sčítacího komisaře a poslali mě na celostátní slezinu brigád socialistický práce ve Sjezdovým paláci, to už mi nikdo nezáviděl, jelikož to s sebou neneslo žádný uvolnění z práce, o nějakejch momentkách v novinách nemluvě.
Já z toho teda taky žádný potěšení neměl; ale nakonec jsem moh bejt rád, že mě v půli dubna neposlali na Kubu, kam bych bejval, jak se znám, dorazil tak akorát mezi americkým náletem na Havanu a kontrarevolučním výsadkem v Zátoce sviní.
V jednašedesátým roce byly takovejch senzací pořád plný noviny, zatímco na bouračky, rvačky, přepadení člena ZS v Chiraně a nějaký vyloupený hodinářství na Národní třídě zbylo leda pár řádků v Černý kronice.
Jo, přátelé, takovej to byl rok, a to ještě nebyl ani konec srpna – teda v tý chvíli, kdy jsem si to všecko přemílal v hlavě, jak to většinou dělám, když si to štráduju na kole voňavou a vlahou noční krajinou.

Paperback / 215 stran, Kč 139,– / Kód: DC

Zpět do Bibliografie