KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

DIVNOBRANÍ

Kniha je rozdělena na tři části nazvané Grimasy, Zlé sny a Vzpomínky astronauta.
Obsahuje podstatný díl mé povídkové tvorby. Psaní povídek mě nikdy nelákalo a proto jsem také vesměs neobesílal literární soutěže… Snad tomu tak je proto, že zatímco
dialogy ani nemusím psát, protože se mi takřka píšou samy, s nápadem o čem mám psát
je to horší – zvlášť jako pro čtenáře, který přečetl kdeco a má dojem, že už se nic nového nedá vymyslet. Ano; pokud už nápad mám, je mi líto vyplácnout ho na deset stránek –
když při troše práce na psychologii postav, vedlejších motivech a hlavně dialozích z desíti stránek udělám dvě stě. Přesto jsem ale něco povídek stvořil; zčásti to bylo v dobách, kdy jsem si ještě na román netroufl – a i kdybych ho byl napsal, neměl bych ho kde vydat – nebo v případě, že ze mě někdo povídku vynutil.
V části nazvané Grimasy jsou vesměs povídky z okresních a krajských novin.
Zlé sny vznikly částečně pod vlivem tehdy čerstvého vydání Tiché hrůzy a zčásti i na objednávku…
Tři příběhy astronauta Toshiky se mohly stát začátkem delšího seriálu; bohužel rakeťárny vyšly z módy.
UKÁZKA TEXTU – EPIDEMIE (celá povídka)

Řidič autobusu hlasitě mlaskl.
“Bejvaly doby,” řekl pořízek s kufrem a stříbrným odznáčkem spaceworkmana na klopě, “že se měřilo na koňský síly. Chachacha!”
“Že si to tak berete,” hodil přes rameno řidič.

 

“Bodejť bych si nebral. Vzpamatovat se z toho nemůžu, kamaráde. Koňský síly!” A znova se zachechtal.
“Někdo se z toho třeba nevzpamatuje vůbec,” ušklíbl se šofér. “Pár takovejch znám.”
Děda na sedadle číslo čtyři zamnul suchýma opálenýma rukama. “Snacha,” řekl,
“každej rok nový. Teď má  utrum a dobře jí tak.”
Za ním na sedadle číslo osm seděl vyhublý inteligent s diplomatkou; vypouklýma bezbarvýma očima hleděl na rozpukaný beton silnice a poddával se kymácení autobusu. Zdálo se, že chce něco poznamenat; potom jen zhluboka vzdychl.
“Ten odznáček bych čenžnul,” řekl řidič pořízkovi.
“Já  to nesbírám.”
“Snad nejste opravdu spaceworkman?”
“Jasně. Zrovna jsem se vrátil z Marsu Titanikem.”
“Hele… To jsou nápady, pojmenovat kosmickou loď podle ztroskotanýho námořního dýzláku.”
“Kdepak dýzláku,” ozval se děda. “Byl na páru.”
“Tři tisíce utopenců,” řekl šofér a bravurně řízl zatáčku. “To už je pane číslo.”
Inteligent ze sedadla číslo osm se konečně osmělil: “Patnáct set sedmnáct. Sedm set jedenáct jich tenkrát zachránili.”
“Nás bylo sedmatřicet,” řekl spaceworkman. “Všichni jsme živí a zdraví, i když nám hned po startu vyplivlo spojení a cestovali jsme tři měsíce poslepu.”
“Vy jste se to dověděl až tady?!”
“V hotelu na Měsíci. Tam to není.”
“Tady to odskákaly statisíce,” řekl děda. “Ne že bych jim to přál, ale všecko má holt svý meze. Když už děti měly za ušima mozoly od gázmasek…” Odmlčel se.
Vítr venku zvedl načervenalé mračno rzi. Z pole pokrytého kovovým šrotem dolehlo nelibé skřípění uvolněných plechů.
“Jakýpak je to na Marsu?” zeptal se šofér.
“Málo sluníčka,” odpověděl spaceworkman.
Chvíli mlčeli a kymáceli se, jak autobus vymetal výmoly; míjeli pyramidu pneumatik ojetých i zánovních, když se děda zachichotal. “Kdo by to bejval řek, co? Ani já ne – a byl jsem, tak říkajíc, v epicentru.”
“V epicentru?” ozval se muž s diplomatkou a naklonil se k němu přes opěradlo.
“No ba! Měl jsem benzínku u pětačtyřicátý silnice,” řekl děda. “Nejsem tak starej, jak vypadám. Mezi náma – dneska jsem rád, že jsem se toho zbavil. Pěstuju zeleninu… To víte, jako na benzínu na ní netrhnu. Ale nešť, aspoň je to zdravý. Jo, jo.”
“A co jste myslel tím, že jste byl v epicentru?”
“Byl to tenkrát moc krásnej den,” vzpomínal děda. “čerpadlo stálo vedle servisu… a odtamtud vyjel Boulder s renaultem… S tím červeným. Inu, řek bych, že to začal ten Boulderův renault.”
“Jo, renault,” kývl šofér. “To dělali Frantíci.”
“Proč myslíte, že si to tak beru?” řekl spaceworkman. “Mám ho doma v garáži… Teda – snad.” Zasmál se. “Ono je to jedno. Na co by mi teďka byl.”
“Neskákejte mi do řeči,” urazil se děda.
“Slyším to pošedesátý,” řekl řidič a vyhodil pravý blinkr. “Je to nuda, dědo.”
“Já  to ještě neslyšel,” na to muž s diplomatkou.
“A mě to taky zajímá,” doplnil ho spaceworkman. “Jenom nám to pěkně dopovězte.”
“Stála tam stopařka,” pokračoval děda. “Měla bílou kabelu a krásný modrý oči. Dělala je na Bouldera a ten byl na holky, ó jé. Já  stál před pumpou a zrovna se sázel s klukem, co mi tam chodil pomáhat, že Boulder zastaví. Taky nejspíš zastavit chtěl; jenže to už nestih. Potom kvůli němu vyhořel lán řepky, do kterýho se převrátil… A co se mu vlastně stalo, to už nikomu neřek, to se ví.”
Muž z čísla osm ani nedutal, šofér si hleděl řízení, spaceworkman si bezmyšlenkovitě leštil odznak na klopě okrajem rukávu, který si přidržoval dvěma prsty, a děda vyprávěl dál: “Naproti zrovna jel starej stejšn… šofér se nejspíš lek, dostal smyk, a tak tak jsme s klukem uskočili. Prásknul rovnou do zdi servisu. Za ním jela cisterna s mlíkem… Přerazila dvě švestky a zastavila se o kaštan. Závozník se z ní vykulil jak postřelenej zajíc a rozcáp se na krajnici.”
“Nic zvláštního jste nepozoroval?” vyhrkl muž s diplomatkou.
“Moře mlíka.”
“Ano… Ale já  myslím něco – něco –,” luskal přitom prsty.
“Nebejval vy jste náhodou ve Španělsku?” zahlaholil na něj spaceworkman. “Vypadáte, jako kdybyste nám chtěl zatancovat fandango.”
“Promiňte, ale tohle je vysoce zajímavé!”
“Zajímavý, zajímavý,” bručel děda. “Měl byste toho tak akorát, kdybyste viděl hořet toho renaulta v řepce. Hučelo to jak autogen, ta stopařka si kecla ke škarpě na všecky čtyři a blinkala… Já  nevěděl co dřív, jestli jít pomáhat, hasit, nebo telefonovat. Nakonec jsem poslal kluka do servisu, ale tam už si toho všimli, když jim ten strejda se stejšnem prorazil zeď. Šel jsem k tomu závozníkovi a pomoh mu vytáhnout šoféra z cisterny. Byl samá krev a mlíko… Montér ze servisu telefonoval pro policii a záchranku, ale než stačili přijet, už neměli kudy; štrůdl nabouranejch auťáků byl roztaženej na tři míle. K mojí benzince se nedostali. Všude se váleli raněný a šoféři nadávali, pokud mohli. Vraky byly zaklíněný jeden do druhýho…”
Zdálo se, že to muži s diplomatkou pořád nestačí.
“Náš Mathew,” řekla najednou babka s košíkem ze sedadla číslo pět, “zrovínka dostal za vysvědčení tu novou padesátku micaguši.”
“Však to taky bylo druhýho července,” prohlásil děda s jistou pýchou, že si to pamatuje.
“Babi, povídal – mrkni, jak to našlápnu,” pokračovala babka.
Šofér se ohlédl a řekl: “Padesátka micaguši přece měla normální startér.”
“To vím taky, vy chytrej,” nedala se babka. “Však mi Mathew ukazoval bošák. Helejte, copak vy to tak neříkáte dodneška? No vidíte. Holt mi chtěl ukázat, že s tím umí. Už chvíli jsem slyšela zvenku plechovej randál, ale myslela jsem, že to vozej na vlečce prázdný kontejnery. To vždycky tak řachtá . Někdy přitom jeden ani neusne.”
“A co dál, paní?” zeptal se zvědavec s diplomatkou.
“Co by? Vyjdu za klukem na dvorek… Zastrčil klíček do zapalování, pustil motor na neutrál a túroval. Babi, povídá, nechceš se svízt? Má  to speciálně odpružený dvousedlo a vyklopím ti opěrku… A vtom vám prolít kolem baráku náklaďák obrácenej na střechu. No jak já vám se lekla! Jenže to nebylo všechno. Ta Mathewova motorka sebou škubla, vytrhla se mu a začala jezdit kolem dvora jako jankovitá.”
“No tak, babi,” řekl šofér, “to jste přepískla.”
“Když povídám jankovitá,” odsekla babka, “tak jankovitá ! Jezdila kolem dokola jak někde v cirkuse a otloukala se o všecko, co čouhalo. Nakonec vypadala, že chce skočit do studny, ale krz ten betonovej dekl nemohla. Tak se do něj aspoň řádně nabourala a chytla… Chudák Mathew letěl pro minimax, ale to víte. Většinou stejně nefungujou.”
“Poslyšte, paní,” řekl muž s diplomatkou, “zdálo se vám, že ta motorka chce skočit do studny?”
“Přece si to nebudu vymejšlet. Jako kdyby ji něco najednou popadlo… Koukejte, Mathew tam přece měl neutrál, ne? Musela si tam kopnout jedničku sama.”
“Vy se v tom vyznáte?”
“Milej pane,” řekla babka, “mám doma podepsanou fotku Andrettiho, ale toho vy asi nepamatujete. Přijďte se na ni podívat.”
“To je od vás milé, děkuji. A ten motocykl, než projelo kolem to havarované nákladní auto – choval se normálně?”
“Proč by se nechoval normálně?!”
“Helejte,” řekl děda, “proč vás to vlastně zajímá?”
“Víte,” řekl muž s diplomatkou, “vy jste totiž jaksi – svědkové počátků. Já měl příležitost nahlížet problém globálně… Mám jistou teorii o příčinách, ale bez důkazů zůstane jen hypotézou.”
“A sakra,” plácl se do čela spaceworkman, “vy jste profesor Willoughby, co? Říkal jsem si, že vás odněkud znám. Víte, když nám na Měsíci pouštěli ten film, byla tam taky vaše fotka a nějaký záběry ze zasedání vyšetřovací komise. Byl jste předseda, co?”
“Máte pravdu. Snad by se byli našli lepší, ale málokdo z kandidátů dával přednost chůzi nebo jízdě na kole jako já.”
“Za mejch mladejch let,” prohlásil děda, “bejvaly tramvaje. Jezdily na elektriku. Jestlipak by taky –”
Profesor zavrtěl hlavou. “Předpokládám že ne.”
“Třeba je zase zavedou,” řekl šofér. “Takovou tramvaj bych si dal líbit… I když bych si asi těžko zvykal na koleje.”
“Na čem je založená ta vaše teorie?” zeptal se profesora Willoughbyho spaceworkman.
Profesor pohlédl z okna na zvlášť bizarní hromadu vraků zaklíněných do sebe. “Víte,” rozhovořil se zamyšleně, “když se to před třemi měsíci stalo, byli jsme skutečně na pokraji katastrofy. Padesát let se hovořilo o omezení spalovacích motorů. Zkoušely se čistší směsi. Experimentovalo se s elektromobily. Ale, zdá se – nikam to nevedlo. Já nejsem sociolog, ani technik… Jsem biolog. Podívejte: elektromobily neuspěly, čistší směsi jen částečně – a to bylo brzy anulováno zvěšením počtu vozů. Ve světě už bylo víc automobilů než lidí! Muselo to přijít.”
“Ale – co?” zeptal se šofér.
“Epidemie,” řekl profesor Willoughby. “Jako přemnožení lumíci. Hromadná  sebevražda… Možná že to skutečně začalo tím renaultem; ale za mořem to vypuklo takřka současně. Těch – epicenter – muselo být mnohem víc. V Japonsku, v Austrálii… To všecko sama příroda, vážení.”
“Chcete říct, že automobily samy –”
“Jiné vysvětlení není. Jeden pěkně za druhým… Nákaza. A během tří dnů byl konec. Snad někde nějaké zbyly, ale naštěstí existuje přísný zákaz… A majitelé by stejně nevyjeli – ze strachu. Příroda je přece jenom moudřejší než my.”
“Jsou to věci,” řekl šofér a dvakrát hlasitě mlaskl. “Čehý, čehý, fuksy… Tuhletu zatáčku jsem nikdy neměl rád.”

Paperback / 231 stran, Kč 128,– / Kód: DB

Zpět do Bibliografie