ČENŽ

Ve svém čtvtém příběhu Ota Fink o mrtvolu doslovně zakopne hned na prvních stránkách. Pro kriminalisty kapitána Moldánka je to ale mrtvola natolik historická,
že problém úsměvně nabízejí archeologům…
Náš bezděčný detektiv ovšem se svou neuvěřitelnou intuicí – kterou mu přisuzuje kapitán Moldánek – vbrzku pochopí, v čem je zakopaný pes.
Krásná kapitánova dcera jménem Radka, zpozdilá vášeň drsného buldozeristy Knedlíka
k tak řečené Hajvortce i stopa úzkých motocyklových plášťů značky Barum na staveništi hrají v dalším ději nezanedbatelnou roli – a všechno spěje šílenou rychlostí k hororovému závěru na zpustlém lesním hřbitově…

UKÁZKA TEXTU

Pak se za mnou otevřely dveře a přikráčel můj senza hostitel. Pořád držel tu flašku, ale nejspíš už to byla mladší kamarádka tý první. “Nejsi žádnej Vodsloň,” prohlásil.
Neřek jsem nic, protože to nešlo. Ale napadlo mě plno věcí, který bych mu řek rád. Tak holt až snad někdy jindy.
“Nejradši bych tě přetáh ještě jednou,” pokračoval mezi dvěma lokama tý nasládlý břečky.
Zavrtěl jsem hlavou, že to není nutný.
Koukal jsem, že už nemá pantofle, a vůbec vypadal, že se někam chystá. Na těch vyšisovanejch drátech měl vymáčklou vlnu a převlík se do kvádra, na kterým chyběla jen visačka. Taky měl hedvábnou krabátli a v náprsní kapse plníčko se zlatým držákem, nejspíš originál BARCLAY. Muselo stát pěkný PRACHI.
“Dělej,” ozvalo se za mnou. “Abysme vypadli.”
“Jo,” kejvnul Šnajdr. “On se vzbudil.”
Zabouchaly kramfleky a do mýho zornýho pole vkráčela Hajvortka Pavlína. Neměla ty silonový šaty ze včerejška, ale jakejsi cestovní kostým. Koukla na mě a oklepla mi popel z cigára na nohavici.
Bohužel, velkej sekáč jsem zrovna nebyl.
“Velkej sekáč nejseš,” řekla.
“Potřeboval by ještě jednu do palice,” na to Šnajdr.
"Povídám, dělej.”
“Vždyť už jdu.”
Prásknul za sebou dveřma a nechal nás o samotě.
Pavlína zašlápla cígo do podlahy, zula si střevíc, kterej měl pořádnej ocelovej podpatek, obešla mě a zezadu rozvázala uzel, co mi přidržoval v puse hadr na nádobí. “Zkus ceknout,” říkala přitom, “a dostaneš tím kramflekem přímo do boule.”
Nezkusil jsem to. Byl jsem rád, že jsem se zbavil roubíku, kterej hodila na podlahu. Ležel tam jako uslintanej maňásek. Pak mě zase opatrně obešla, abych na ni nedosáhnul nohama, vytáhla odněkud cigaretu, zapálila si a foukla mi kouř do obličeje. Sirku hodila na podlahu. Vůbec všechno házela na podlahu, možná že doma neměla nábytek. Potom si lážoplážo sedla naproti mně na bobek a koukala na mě, v jedný ruce střevíc a ve druhý dramo.
“Černý kalhotky se mi nelíběj,” řekl jsem.
“Můžu si je svlíknout.”
“Z toho lezu po zdi,” řekl jsem. “Jenom mi je necpi do pusy, Hajvortko.”
“Zdvořilosti si nech od cesty, Žérarde.”
“Na co si to se Šnajdrem hrajete?”
“Na co si hraješ ty, blbečku?”
“Na umučení svatýho Dyndy.”
Zasmála se jako hrdlička. Jestli víte, jaký zvuky ten pták vydává, dovedete si ten hnusnej smích představit. Přemejšlel jsem, jestli by mě fakt tím kramflekem přetáhla, kdybych zařval. Vyšlo mi, že jo, a nezařval jsem. Taková ženská se netrefí a vyrazí vám nerada oko.
“Co jsi tady hledal, hajzle soustružnickej?”
To se ví, vyšácli mi občanku.
“Poklad předposledního Inky,” řekl jsem.
“Chceš jednu do nosu?”
“Když to nebude nutný, tak radši ne.”
“Ten tvůj hlas je mi povědomej.”'
“To je náhoda, Hajvortko.”
“Hele, nech toho. Viděli jsme se jednou ve Strašnicích u Otce vlasti. Měl jsi flastr na voku, furt je to znát. Pročpak ses na mě včera vyptával Valbaumový?”
Moh jsem si to myslet, že mě uražená Isabela shodí.
“Padla jsi mi do oka,” řekl jsem. “Nepovídej, že se ti to s chlapama nestává každou chvíli.”
“A co to falešný jméno?”
“V určitý společnosti to svoje poctivý šetřím.”
“Jenom si tak říkám,” prohlásila a zahodila cigáro, “co by z tebe vylezlo, kdybych tě párkrát pohladila tím střevícem, ty frajere.”
“Kromě nějaký tý krve nic.”
“Mám to zkusit?”
“Mně je to fuk. Co můžu čekat jinýho od ženský, která na mě čumí jak přihřátej gestapák?”
Vstala, udělala krok a rozmáchla se střevícem. Přesně to, co jsem potřeboval, aby udělala. Švihnul jsem nohou a nakop ji do šimpánu. Střevíc jí vypad, hmátla si po tý noze, a jak měla v důsledku jedný zutý boty každou nohu jinak dlouhou, zavrávorala a žuchla sebou. Přitom se bacila do hlavy o postranici postele, jen to zadunělo. Najednou nevěděla, co si má držet dřív, jestli nohu, nebo hlavu. Vzepřel jsem se zádama proti bedně a zabejčil.
Kdyby mě bejvali přivázali solidním špagátem, bylo by to marný. Jenže oni měli svůj styl. Použili izolovanej drát, kterej byl nejspíš někde nalomenej, a jak jsem zatáhnul a škubnul, prask v půli. Jednu ruku jsem měl volnou v momentě, kdy vlez do dveří Šnajdr s další, ještě neotevřenou flaškou piva.
Zamával s ní jako Tarzan a máchnul po mý hlavě, jenže ta byla v tý chvíli docela jinde, než čekal; vyvedlo ho to z rovnováhy, a jak se naklonil, praštil jsem ho pěstí. Byla to jen taková plašmuška, ale stačila, abych si rychle vymotal z drátu druhou ruku. Začal jsem se tím horempádem zabejvat, jenže mezitím se zmátořila Pavlína a křísla mě kramflekem za ucho. Zahlíd jsem pár prasátek, jako když se houpe na sluníčku holičskej talíř. Pak se zved Šnajdr a nakop mě do žeber. Bylo toho všeho ňák moc najednou.
K tomu všemu někdo zaklepal.
Pavlína ztuhla, Šnajdr udělal krok ke dveřím do předsíně, ale zastavil se, když se za nima ozvalo: “Hele, Fink... Seš tam?”
“Jo,” zařval jsem. “Vyraž dveře!”
“Dyť je odemčíno,” odpověděl Květa Knedlík a dveře vrzly.
Využil jsem poměrnýho klidu a odmotal si drát z levačky. Cejtil jsem přitom, jak mi teče krev za límec, a z toho kopance do žeber se mi chtělo zvracet.
Květa měl svý vinárenský sako a načesanýho emana, přiblble se usmál a vzdychnul: “Pavlínko...!”
“Doprdele,” řekla Pavlína. A jak po ní Knedlík natahoval pracky, třískla ho kramflekem přímo do čela. Jenže to mohla rovnou praštit ten jeho bagr. “No hergot,” zabručel.
Šnajdr zamával flaškou. Skončil v almaře, kam ho Knedlík propasíroval zavřenejma dveřma. Dva regály, plný konzerv a hotovejch jídel ve skle, spadly a na podlaze se rozkřáp segedínskej guláš. Pavlína nemařila čas a znova zamávala střevícem. Teď už Knedlíkovi pomalu docházelo, jak se věci maj; svlíknul sako, upustil ho na podlahu a pliv si do dlaní.
Seděl jsem na truhle celej zkroucenej a koukal, jak honí Pavlínu z kouta do kouta. Urval jí rukáv, koupil dalších pár šlupek kramflekem a rozdupal sekanou svíčkovou, lečo a hovězí plátky na houbách. Nakonec Pavlíně ulítly dva knoflíky od ouzký sukně, takže jí spadla někam ke kolenům. S takovou věcí kolem nohou se nedá udělat krok, natožpak pobíhat v kluzkým terénu. “Kreténe pitomej,” vřískla.
Jak se kácela do střepů na podlaze, popad ji Knedlík jednou rukou a hodil na postel. Kopla ho přitom do zubů. Sotva přistála, urvala si ty zbejvající knoflíky, zahodila sukni a nejspíš si chtěla dát druhý kolo. Knedlík se konečně namích, sundal si kravatu, popad Pavlínu a přivázal ji za ruce k posteli. Plivla po něm, ale protože ženský plivat neuměj, jenom si uslintala bradu.
“Dobrý,” řekl jsem. “Pána taky.”
“Todle?” na to znechuceně Knedlík. “Todle bych nejradši zašláp.”
Šnajdr se nepral. Vytáhli jsme ho z roztřískaný almary a přivázali k truhle tím jeho izolovaným drátem. Pak jsem se sebral, odvrávoral do předsíně, zamknul dveře do chodby a klíč strčil do kapsy. V baráku bylo ticho, lidi nejspíš mysleli, že něco slavíme. Když jsem se vrátil, Knedlík se rozpačitě vrtal v nose a zíral na Pavlíniny bílý stehna.
Pojď vedle,” řekl jsem. “Maj tam pivo.
Šel za mnou jako cvičenej medvěd.

Paperback / 167 stran, Kč 153,– / Kód: Č