KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky
 

ŠERIF BUCK LEE

Ač by se to mohlo zdát, nejde o kovbojku. Příběhy deputy sheriffa Williama Lee řečeného Buck a jeho mužů se odehrávají někdy kolem roku 1930 v městečku Compliment na 81. silnici v Oklahomě, mezi městy El Reno a Chickasha. Jsou to příběhy vesměs detektivní, ať jde o vraždu bývalého šerifa Haggertyho, o záhadnou sebevraždu na osamělé farmě, případ ukradených diamantů z klenotnictví v Kansas City, nebo pokus party výrostků o lynch nevinného mládence za znásilnění a vraždu číšnice z místního bistra.
Jak mladý deputy sheriff, tak jeho první náměstek Charlie Blount, děvče pro všechno
Nick Ralston a vysloužilý střelec Flack Sidley mají s hájením zákona ve zdánlivě klidném a ospalém městečku stále plné ruce práce…
 

UKÁZKA TEXTU

Jednoho deštivého odpoledne jsem stál pod přístřeškem naší úřadovny a koukal na autobus; jezdí čtyřikrát denně z Chickasha přes Pocasset, Compliment, Minco a Union City do El Rena a zpátky, vozí poštu a čas od času i někoho, kdo si myslí, že co nekoupí doma, nakoupí v těch dvou městech. Tímhle autobusem k nám taky občas dorazí i nějaký ten turista zvědavý na krásy někdejší štace na Chisholm Trailu, a hned dalším autobusem uhání zpátky; ale to se nestává častěji než jednou za rok (většinou na Sjezd rodáků a přátel) a docela jistě ne v takovém počasí. Proto mě udivilo, když autobus odjel a naproti před Lone Starem nechal dámu ve vlněném kostýmu, hrncovitém klobouku a s bytelným pánským parapletem, které zrovna otevírala. Ještě pořád jsem stál a pokuřoval, když na mně spočinul pohled jejích bledě modrých očí, aby vzápětí její šněrovací střevíce na polovysokém podpatku rozčeřily kaluže na asfaltu mezi motelem Lone Star a úřadovnou

šerifa. Koukal jsem, jak mává nevelkým kufříkem, a uvažoval, kudy se dá, až přejde ulici. Na sever by se dostala k poště, na jih ke kostelu. Dalších míst, kam by mohla mít namířeno, už ve městě moc nebylo. Možná ke škole, povídalo se něco o nějaké nové učitelce…
Ne, ta dáma nechtěla na sever ani na jih, nýbrž přímo na východ, kde jsem stál já.
“Vy jste pan Lee?” zeptala se.
“Pan Lee je šerif,” řekl jsem.
Mohlo jí být tak pětatřicet, ani o chlup víc. Vypadala dobře, možná trošku studeně, což mohlo být počasím. Účes měla dost jednoduchý, pokud vůbec byl pod kloboukem vidět.
“Nejste vy nová učitelka?” zeptal jsem se.
“A jste snad vy pan William Lee?”
“Ne. Charles Blount, madam.”
Trošku mě svojí oficiózností zarazila. Šerifovi se totiž obecně říkalo Buck, a že se vlastně jmenuje William, to asi věděl málokdo.
“Myra Whitleyová,” řekla ta dáma. “Aha. Vy jste ten zástupce.”
Vždycky jsem dbal na to, aby hvězda na mé košili byla vidět, a nejmíň třikrát denně jsem ji přeleštil rukávem. “Jo,” řekl jsem, “ten zástupce, madam.”
“Přijela jsem z Oklahoma City,” na to Whitleyová.
“Šerif má volno,” povídám. “Ale jestli to spěchá, tak vám ho v cuku letu seženu.”
“Nemusí to být v cuku letu,” řekla. “Stačí za půl hodiny. Tadyhleto naproti,” ukázala palcem přes rameno, “má být hotel, pane Blounte?”
“Jo,” kývl jsem. “Připomíná vám to snad pivovar?”
Koukla po mně jaksi nevěřícně a řekla: “Ne. Proč?”
“Paní Whitleyová,” já na to, “ještě jste mi neřekla, o co frčí.”
“Nerada bych to říkala dvakrát,” odpověděla. “Zatím se spokojte tím, že pracuju v oklahomské pobočce První americké národní obchodní pojišťovny a můj úkol tady se týká jisté loupeže klenotů v Kansas City.”
“Aha,” řekl jsem.
Koutky úzkých a tmavě nalíčených rtů se nadzvedly o dvaatřicetinu palce. “Přesně tak,” řekla. “Aha.”
Nato se otočila a rázovala zpátky.
Otočil jsem se taky a šel do úřadovny, abych zavolal Buckovi.
“A to neřekla, co chce?” zeptal se Buck Lee a třikrát plácl kloboukem o stehno, aby z něj setřásl vodu.
“Ne,” řekl jsem. “Akorát že jde o ty kameny.”
“Možná nejde o ty, co jsme našli,” na to Buck a hodil si do koutku úst camelku. Pak otevřel dvířka v přepážce a šel si sednout ke svému stolu se stahovací žaluzií. “Kde je Nick?” zeptal se přes rameno.
Řekl jsem mu, že je v garáži a vrtá se v auťáku. Buck kývl, škrtl zapalovačem a natáhl si nohy. “No, tak si na to počkáme.”
Nečekali jsme ani tři minuty. Zaklepala, otevřela a napřed strčila do dveří deštník.
“Charlie,” řekl Buck, “dej to paraple uschnout. Račte dál, paní Whitleyová.”
Zeptala se, jestli u nás dostane šálek čaje.
“Víte, madam,” řekl Buck a obrátil se k ní i se židlí, “hospoda je naproti a u nás není zvykem vařit stranám čaj, kafe, polévku a podobně. Dokonce si myslím, že je to zakázané, a jistě bych to někde našel písemně, kdyby se mi to chtělo hledat. Snad abyste stručně řekla, co si přejete.”
Vrazila mi do ruky paraple a vzápětí se vehementně cpala dvířky za přepážku. “Tam se nesmí,” řekl jsem.
Zrovna tak jsem mohl říct Pythagorovu větu.
Madam Whitleyová byla v tu ránu za přepážkou, popadla židli od mého stolu, bacila s ní o podlahu palec od špiček Buckových bot, sedla si proti němu a dala se do rozepínání přezek na aktovce, kterou si zřejmě přivezla v tom kufříku. Dalo se čekat, že v aktovce bude kabelka a v kabelce portmonka.
Buck vypadal, že se baví; zato mě najednou napadlo, že je ta ženská šílená, z aktovky vytáhne bouchačku a než se Buck stačí přestat usmívat, nasází mu šest pecek do pupku. Naštěstí jsem se mýlil.
“Tady máte moje pověření,” řekla, když otevřela aktovku a vrazila Buckovi čtvermo složený papír. “Nechápu, proč byste mi v rámci jednání nemohli nabídnout šálek čaje.”
“V tomhle případě jo,” řekl Buck, když si ten papír zběžně prohlédl. “Skoč pro Nicka, Charlie.”
Došel jsem tedy pro Nicka do garáže a cestou jsem ho stručně informoval, kdo v úřadovně sedí. “Á jé,” na to Nick, “pořád nemají druhou půlku těch ukradenejch diamantů. A teď si vzali do palice, že je má Buck.”
Zeptal jsem se ho, jak mohl na takovou pitomost vůbec přijít, ale hned jak jsme vešli do kanceláře, přesvědčil jsem se, že to zase tak velká pitomost nebyla.
“Nemůžete se divit,” vykládala tam Myra Whitleyová Buckovi, “že se taková myšlenka objevila. Musela někoho napadnout dřív nebo později.”
“Koho napadla?” zeptal se Buck. “Vás?”
“Už několik pracovníků pojišťovny. Ujišťuju vás, že jsem nebyla první.”
Jestli si pamatujete, ti dva lotrasové byli po smrti a Goody nepřežil špatné zacházení; jenomže, aspoň jak jsme to viděli my, pořád zbývala ta dívčina, která nejspíš s druhou půlkou lupu zahnula kramle čili uprchla, jak by řekl vzdělanec, případně i Buck Lee, který semotamo mluví jako kniha. “Nuže, madam,” povídá například zrovna teď, “jediné, co mluví pro mě, je moje dosud bezúhonná pověst a bezmezná důvěra voličů.”
A Whitleyová nato pravila: “Ten srdceryvný příběh, který jste zpytlíkoval s Flackem Sidleym, páchl na sto honů. Žádná porota na světě by vám to nesbaštila kromě jedné; a vy všichni jste měli náramnou kliku, že to byla právě tahle.”
Buck se zasmál.
“Pěkná volovina,” řekl z kouta od vařiče Nick. “Kdepak by asi šerif ty šmuky měl, madam?”
“Kdekoli,” na to Whitleyová. “Myslíte, že by se vám svěřil, člověče?”
“To víte že jo,” prohlásil Nick. “Komupak jinýmu by se tak moh svěřit? Bejval by si je schoval do mý dutý dřevěný nohy. Ale neudělal to.”
K tomu už Myra Whitleyová nepodotkla nic, protože se nejspíš nechtěla zahazovat s jednonohým maníkem, který nemá žádnou pořádnou šarži.
“No dobrá,” řekl Buck Lee, “dejme tomu, že jakási možnost tu je. Jak to chcete dokázat?”
“Nejsem tu proto, abych to dokazovala. Mám jenom znova ověřit všechny okolnosti.”
“Tak jo,” kývl Buck. “Chcete vidět tu díru na Morris Hillu, kde to bylo zahrabané? Nebo se chcete osobně seznámit s dědkem Sidleym? Můžeme vám poskytnout koně, případně vás dopravit autem, kam budete chtít.”
Whitleyová se nejspíš zrovna chystala požádat o zapůjčení rajtek a ostruh, když se venku před barákem strhla nějaká menší mela a do dveří vrazil Sid Whiteman, který u silnice prodává pivo a hamburgry; stánek má na konci města hned u parkoviště a kdekdo ve městě Complimentu věří, že se na tom náramně nabalíkuje (což může být pravda, ale taky nemusí). Za ním se tlačilo pár chlapů, mimo jiné místní zelinář Anthony Davidoff a ještě někdo v montérkách a zablácených gumovkách.
“Šerife,” povídá Whiteman, “je mi to drobátko blbý, ale musím ohlásit vraždu.”
“Adoprdele,” řekl Nick, který se zrovna chystal servírovat čaj. “A kde to jako má bejt, Side?”
“U mě ve slunečnicích,” zabručel Davidoff. “Zrovna u mě ve slunečnicích, aby do toho bog blgarski.”
“Můžu za to, sakra?” na to jeden z těch chlápků v gumovkách, což byli dělníci ze zelinářství Černého Anthonyho. “Já ji tam nedal, šéfe.”
“Tak pěkně popořádku, jo?” řekl Buck, vstal a šel se opřít lokty o přepážku. “Nalej ten čaj, Nicku. Madam mě jistě na okamžik omluví… Koho zavraždili, Side?”
“Phyllis Seldonovou,” řekl Whiteman.
“Kdo je to?”
“Jedno z těch dvou děvčat, co u mě prodávaj.”
“Kde a kdy se to stalo?”
“Nemám páru,” řekl Whiteman. “Anthony mi to řek. Já ji ani neviděl.”
Buck se obrátil na zelináře: “Pan Davidoff…?”
Černý Anthony ukázal na jednoho z dělníků. “Tuhle Bill s tím přišel. Tak jsem se tam šel podívat…”
“Bill…?” na to Buck.
“Bill Thorpe,” řekl dělník. “Šéf povídal, abych se šel mrknout na slunečnice… Zralý už to je a teďkon na to prší… Tak jsem šel – tuhle s Jackem.”
“Proč ne sám?”
“Jen tak.”
“Na co pěstujete slunečnice?” zeptal se Buck.
“Na krmení pro ptáky,” na to zelinář. “V Renu to ode mě kupuje jeden obchodník s ptačím zobem. Ale některý lidi to kupujou pro sebe.”
“Na co?”
“Na chroupání.”
“Chroupaj slunečnicový semínka?!”
“Jo… Chroupaj slunečnicový semínka. Třeba lidi, co přišli do Ameriky z východní Evropy. Rusíni… a tak. Ale taky černoši z Jihu.”
“Aha. Tak dál, pane Thorpe.”
“Šli jsme podle lánu,” vykládal dělník. “Došli jsme na konec a zahnuli kolem rohu pole po tý cestě nahoru. Ušli jsme asi padesát kroků, už jsme se chtěli vrátit, je tam bláto –”
“Padesát?” řekl druhý dělník. “Nanejvejš třicet.”
“Jo… Možná třicet. Bylo to tam polámaný. Povídám, že tam nejspíš vlezlo nějaký zvíře, třeba zatoulaná kráva z Bayerova ranče. Takový hovado udělá v poli tunel. A Jack na to, že se tam spíš schovávali dva zaláskovaný puberťáci. Žes to takhle povídal, Jacku?”
“No jo, něco takovýho jsem řek, to máš recht, Bille.”
“Pokračujte,” řekl Buck. “To je jedno, co jste si přitom povídali.”
“No… Šli jsme blíž a zahlídli něco strakatýho… Byl to kus šatů tý holky. Leží tam a má hlavu na maděru.”
“Jak jste poznali, že je to Phyllis Seldonová?”
“No… Podle nohou.”
“Neříkejte,” na to Buck.
“Ale jo, to souhlasí,” řekl Sid Whiteman. “Phyllis byla jako obrázek – teda když stála za pultem. Až ke kolenům to odshora taky šlo… Jenže měla hrozně silný lejtka a kotníky.”
“To může mít leckdo,” prohlásila Myra Whitleyová.
“Takový určitě ne, madam,” na to Whiteman. “Hotový sloupy.”
Buck se zeptal Billa Thorpa, co udělali potom.
“Šli jsme to říct tuhle šéfovi,” řekl Thorpe.
“Proč tam jeden z vás nezůstal?”
“Copak bysme jí tím pomohli?” řekl Thorpe. A jeho kolega Jack dodal: “Snad si nemyslíte, že ji tam někdo ukradne?”
“Kde jste sebrali pana Whitemana?”
“Přece po cestě. Odtamtud se jde kolem jeho stánku.”
Buck pokývl hlavou, odlepil se od pultu a hmátl po klobouku. “Tak jdeme, Charlie,” řekl. “Paní Witleyová… Jak vidíte, tu vaši záležitost musíme na chvíli odložit. Nejlíp byste udělala, kdybyste šla do hotelu, dala si oběd a třeba šlofíka. Já pro vás pošlu, až bude čas.”
“Jdu s vámi,” řekla Myra Whitleyová.
“Blbost,” řekl jsem. “Na to nemáte právo.”
“Nepleťte se do toho, mladíku,” odsekla. “Myslím, že na to právo mám. Mohli byste si to ověřit telefonicky.”
“Okej, madam,” řekl Buck a oblékal si přitom mantl. “Jdete s námi. Ne proto, že jste prosadila svou, nýbrž proto, že se nechci zdržovat telefonováním do O. C. Doufám, že jako pracovnice pojišťovny jste pojištěná proti kašli, rýmě a nastuzení.”
Whitleyová udělala: “Ph.”
Venku pořád drobně pršelo.

Paperback / 231 stran, Kč 124,– / Kód: BL

Zpět do Bibliografie