KapitánKid & JaroslavVelinský
Bibliografie: ukázky

BOUDA

Ota Fink se tentokrát stal – a ne vlastní vinou – takřka psancem. Jeho obavy, že bude prvním podezřelým z vraždy neznámého muže v kajutě opuštěného hausbótu kdesi na břehu Libeňského ostrova, jsou opodstatněné… Najednou (jako ostatně už mnohokrát) nemá jinou možnost než vypátrat pachatele brutální vraždy sám, a jeho odhodlání posílí i to, když se doví, že obětí není jemu neznámý muž…
Jako obvykle mu pomáhají rozmanité krásné dámy (už dávno se obávám, že ten šťastný chlapec za celý život jiné dámy než krásné ani nepotkal!) a kromě toho musí konečně rozřešit vlastní dilema: Má na něj Dženy od karlínských Modravých stínů skutečně podivný, až nadpřirozený vliv?

 

UKÁZKA TEXTU

Libuš Vondrovou alias House hned po prvním pivu přepadlo ale prej fakt šílený bolení hlavy; chvíli to hrdinsky přemáhala, dokonce si kvůli tomu dala kafe, ale pak mi povídá, že asi bude nejlepší, když ji doprovodím domů, jelikož na ni lezou ty sakra dámský věci a nemá s sebou tó a vůbecsi musí vzít dvě algeny a zalehnout. Tak jsem ji doved k nim před barák, dal jí pusu na nos, a protože Vondrovi nebydlej od hospody daleko, zase jsem se tam vrátil.
Zatím co jsem House doprovázel, dorazila na slezinu U dvouch stehen Dženy z Karlína, kupodivu bez svý obvyklý party Modravejch stínů: Ronyho, Chozého, Fina, Máry, Špeciála a Maky.



 

 

 

 

 

 

Rony je jejich šerif podle hvězdy, zatímco blonďatá a vytáhlá Maky podle toho, jak se jí zrovna zachce. Z celý party jí to pálí nejlíp, devátej rok hraje na piáno a propaguje ženskej box. Vypadá to jako naprostá volovina, ale Maky to myslí vážně. S Ronym snad chodí, ale nikdy se k sobě tak na veřejnosti nechovaj… Špeciál je výbornej kytarista a skládá vlastní trampský písničky, který si pomalu získávaj příznivce i mezi konzervativnějšíma čundrákama.
Fin je trošku jednoduchej a pokřikuje po holkách, zatímco Chozé, kterýmu se taky občas říká Španěl, je zase rád fotí. Zkrátka jsou oba na ženský, každej trochu jinak… Mára, kterýho jsem na slezině viděl snad třikrát za celou dobu, co tu partu znám (na silvestra to budou už dva roky) nebude na rozdíl od nich tak přesvědčenej tramp, jako spíš věčnej nápadník Dženy. No a Dženy… V tý je věčnej zárodek problému; jako je Mára udělanej do ní, ona je zas udělaná do mě, i když by mi to sama nikdy neřekla; ale kdo ví, jestli se s tím nesvěřila Márovi, že k nám na sleziny chodí nerad. Holky si často udělaj důvěrníka milostnejch trablů zrovna z toho, kdo by pro ně sám cedil krev.
Já to kapánek tušil od začátku, ale nemyslel jsem si, že by si to Dženy opravdu nějak moc brala, dokud mi to jednou v hospodě na WC neřek Rony. Tenkrát s nima zrovna nepřišla – mohla se totiž z domova trhnout na slezinu, jen když její rodiče byli na nějakým aktivu, plenárce, žranici, premiéře, zahájení, ukončení a podobně (oba měli funkce, ne že bych věděl kde – nejspíš v partaji, eróhá, ve Svazu přátel, jestli ne dokonce ve vládě). Že mě Dženy pozdravuje, povídal Rony takhle rovnou u vydehtovanýho žlábku, a já na to, že by si ji snad nemusel brát do huby zrovna tady – a ještě jsem plác něco o vůni fialek u horský bystřiny. A Rony povídá – dodnes jako bych to slyšel – abych si na Dženy dal bacha, protože je to přesně ta tichá voda, ze který se stane horská bystřina v tu ránu.
Tichá voda, to Dženy je. Jednou mě dokonce napadlo, že mluví tak nezvykle potichu, aby mohla mezi řádkama opřádat lidi kdovíjakým osudovým tajemstvím. Do takovýho tajemství, který slyšíte i ne-slyšíte, se propadnete jako do jiný dimenze a pak už jen klesáte (nebo stoupáte, ale v tom novým rozměru je to jedno) ke světlu, který jako přeludnej maják svítí na hranici nějakýho dočista jinýho vesmíru, odkud se nikdy nikdo nevrátil. No prosím, nevěřte si, že mezi náma choděj čarodějnice; je to na vás.
Nechci vypadat, jako bych se snažil okecat, že jakmile přišla do hospody, já v tu ránu zapomněl na House, se kterým jsem v tý době chodil už dost dlouho a měl jsem (a pořád mám) tu holku rád, ne že ne. Nezapomněl jsem na to, a kdo by mi to chtěl přišít, moh by taky dostat přes hubu. Na mou duši, ani by mě bejvalo nenapadlo vracet se do tý hospody, vědět, že tam Dženy je, a že bude celej večer sedět na Housetiný židli…! Každej, kdo na něco hrál (jako třeba Mrožák, Sahara a ti dva kluci od Forďáka ze Zlatý plachty) najednou předváděl věci jak u Drahňovskech a dokonce nemluvnej Bimbo, Housete brácha, kterej se tímpádem ocit vedle Dženy, se přitrouble křenil na celej lokál, jako by mu byla udělená pochvala, a lil do sebe jedno pivo za druhým.
Při zběžným pohledu má ovšem Dženy do čarodějnice hodně daleko a je to vcelku normální holka; mně je tak někam pod bradu, černý vlasy má ostříhaný trochu jako neostříhanej kluk a její velký kukadla jsou šedomodrý, někdy trochu dofialova. Často se červená a ty oči klopí. Není vyzývavá, jestli chápete, jak to myslím. Vypadá drobně a křehce a taky drobná a křehká je; vedle vazouna Bimba byla ještě o dost drobnější a křehčí.
Z druhý strany jsem seděl já; a bylo nabíledni, že po zavírací hodině bude na mně, aby Dženy bezpečně dorazila domů do Karlína.
Všechno ostatní, co se ten večer U dvouch stehen dělo, není důležitý, zpívalo se, popíjelo a veselilo se jako obvykle (pomineme-li tu exhibici brnkálistů), dokud se do výčepu nepřiloudal taky obvyklej esenbák, kterýmu stará Stehnová natočila pivo na účet podniku za to, že může kapánek přetáhnout zavírací hodinu a nemusí nás hnát z hospody svinským krokem. Zatímco příslušník nasával opřenej zadkem o výčep, zaječela Stehnová: „Poslední pivo!“ a tak dále… Dženy se zvedla, já taky… Esenbák se po ní podíval a odkašlal si a hostinská mu povídá, že tu holčinu zná, a že ačkoli vypadá stěží na nějakejch šestnáct, je jí devatenáct. „No jo, když to říkáte vy,“ na to esenbák a mlsně na Dženy zamžoural.
Dženy se zeptala Stehnový, jestli si může zavolat; já to samozřejmě neslyšel, ale odvodil z toho, že hostinská na telefon na konci pultu ukázala prstem a Dženy si ho přitáhla, zvedla sluchátko a začala něco vytáčet. Počítal jsem v kapse drobný, jestli mám na tramvaj, protože strčit Dženy do elektriky a jít domů, zatímco ona by se nakonec musela plácat sama kdovíjak temnejma uličkama Karlína, to nepadalo v úvahu. Dobrou, paní Stehnová… Ahoj, Džimáku! Mějte se… A Mrožák s kytarou na kšandě: „Na shledanou, na shledanou, možná že jednou budeš mou…“ A Dženy se lehce začervenala (jako obvykle).
Ve výčepu byla trošku tlačenice, lidi platili a Stehnová inkasovala, až jsme se ocitli venku a kromě pár domorodců jsme se rozcházeli na oba ostrůvky protilehlejch tramvajovejch zastávek, který tam od sebe dělí křižovatka. Ahoj, ahoj…
„Hele, Bigglesi, můžu?“ zašeptala Dženy a strčila mi ručičku do kapsy mýho supernovýho utíkáčku.
Odešel mi totiž historickej montgomerák a povedlo se mi schrastit takovej šikovnej baloňák-tříčtvrťák vojenskýho střihu. Stál mě majlant a do nějakýho většího mrazu ani nebyl; zato jsem se zbavil máminejch vyčítavejch pohledů a tátovejch poznámek, že chodím jak vagabund.
Jo – tak teda Dženy se tichounce zeptala, jestli může, a tu ručičku mi šoupla do kapsy. Nejde o něžnou zdrobnělinu; její ruce jsou samy o sobě něžný zdrobněliny, jako nakonec ona sama.
Hmátnul jsem do kapsy taky a povídám, že má ruce jak led. „To já takhle venku vždycky,“ na to Dženy.
„Proč nenosíš rukavice?“
„Já je nosím… Ale dneska… Vždyť je ještě léto.“
„Už nám to jede.“
Ostatní kolem se hrnuli na dávno vystátý místa, kde budou dveře, až tramvaj zastaví.
„Zrovna jsem ti chtěla říct –“
„Počkej až v tramvaji.“
Zesílila svý pípání: „Zrovínka jsem ti chtěla říct, že jsem objednala taxík.“
U Stehnový jsem měl sekeru asi pětačtyřicet kaček a v kapse tak akorát na zejtřejší sváču; pak už budu muset říct mámě pošli, došly… Hacafrak mě zruinoval a ještě abych šetřil na zimník. A Dženy jako by mi viděla do hlavy: „Já mám docela slušný kapesný, nedělej si starosti s prachama.“
„Zbytečný utrácení,“ zamumlal jsem.
Její ručička se mi v kapse zavrtěla. „Potřebuju bejt doma tak do půl dvanáctý. To bych tramvají nestihla, víš. Naši přijdou domů před půlnocí a táta je na moje courání po večerech dost háklivej.“
„Ty toho tak nacouráš.“
„No právě, není na to zvyklej.“
„No tak jo,“ povídám. „Já tu s tebou počkám.“
„Pojedeš se mnou,“ na to Dženy. „Zaplatím taxikáři, aby tě pak hodil zpátky. A nehádej se.“
Nehádal jsem se.
Tramvaj se rozjela. Za oknem jsem zahlíd udivenej ksicht kamarádky Vrtule. Zamávala, ale bylo to jenom gesto, jaký zmizí dřív, než na něj stačíte odpovědět. Chvilku nato přijel taxík, solidní šedomodrá volha neboli traktor ve fraku. Dženy na něj mávla, jasně, jsme to my, co si objednali taxi, a já byl docela rád, že mám novej kabát. Vedle Dženinýho módního baloňáku v barvě cyklámen bych ve svým starým montgomeráku vypadal, jako kdybych ji někde ukrad a zrovna jenom tak z hlavy počítal, kolik by to mohlo hodit na výkupným.
S taxikářem se dohodla sama, ten jenom kejvnul, pro něj to asi nebyla nijak složitá cesta.
Sotva jsme zalezli dovnitř, Dženy se mě zeptala, jestli se může opřít, a na odpověď nečekala; pomyslel jsem si, co to na mě zkouší, ale Dženy nezkoušela nic. Opravdu se jen opřela a lehce přitulila, ani tu ručičku mi už do kapsy nestrkala, sem tam se jen mírně zavrtěla a baloňákem zašustila a třeba starostlivě řekla: „Ty musíš ráno brzo vstávat, že jo, Bigglesi?!“
Já na to frajersky: „Jsem zvyklej.“
Nebo: „Byl to hezkej večer, že jo, Bigglesi.“
A já: „No jo, fajn.“
Při těch předpůlnočně prázdnejch ulicích to celý netrvalo dýl než nějakejch dvacet minut.
„Sem jste chtěla?!“ povídá najednou šofér a zastavil na rohu jakýhosi parku. „Moh jsem vás vysadit až před domem, slečno.“
„To je dobrý, kamarád mě doprovodí,“ na to Dženy. „Počkáte tu na něj chvíli? Kdybyste ho pak moh hodit zpátky do Strašnic…“
„Zase tam?“
„Na Skalku. On vám řekne.“
„Jo. Tak zatím to máme –“
„I s tou Skalkou to bude –?“
„Podle toho, jak dlouho budu čekat.“
„Dlouho ne.“ Šoupla mu kilo. „To je dobrý.“
„Vřelý díky. Zatím otočím; budu stát támhle na druhý straně pod tím světlem, mladej.“
„Fajn. Hned jsem tady… Že jo?“
„Jenom přejdem park.“
Zas mi zahákla ručičku o kapsu a mírně mě nasměrovala. Stačilo pár kroků a rozprotřela se nad náma spousta listí místama dožluta rozzářenýho, jak skrz něj prosvítalo pouliční osvětlení.
Minuli jsme nějaký lidi na lavičce, polohlasem si něco vykládali a kroužily tam červený světlušky cigaret. Pak ještě nějakýho debila, kterej Dženy drze posvítil baterkou do obličeje… Dál už nebyl nikdo, jen nazelenalá tma. Potopili jsme se do ní a po pár krocích najednou jako by to už všední den nebyl. Snad proto, že jsem to tam neznal, že jsem byl docela jinde? Jako bysme šli lautr jiným světem, kam kromě nás nikdo jinej nepatřil. Neřekli jsme si jediný slovo a cestičky pod našima nohama byly užší a užší, až ta docela poslední najednou skončila u nějaký prastarý a zbytečný zídky pod obrovským keřem s voskovejma listama. Tam jsme se bezděčně zastavili a Dženy se ke mně zničežhonic přitiskla jako ke svý jediný záštitě v celým tomhle širým, ohavným a nepřátelským světě…
A někdejší semifinalista armádního přeboru, kterej to projel technickým k. o., když mu jistej Krbec otevřel obočí, najednou zapomněl nejen všechny obranný finty, ale hlavně všecky svý zásady a ideje a víry a já nevím co ještě; co víc bych o tom sakra povídal?
Byly v tom všecky vůně z ráje, všecky melodie nebeskejch varhan, byl to omamnej pokrm bohů a vanutí křídel archandělů…
Zkrátka to byla pusa jako hrom a dlouhá jak tejden a my dva jako bysme k tý ztracený, dávno postavený zdi v roští bejvali šli jenom kvůli tomu, protože jsme si nemuseli říkat – a taky neřekli – vůbec nic od chvíle, kdy jsme vystoupili z taxíku…
Suď mě, spanilá čtenářko, opovrhni mnou, ctnostnej čtenáři; takhle k tomu došlo a já se můžu stokrát stydět a kát a zpovídat a házet stováka do kasičky v každým kostele, co jich je po Praze, dokonce můžu i sám sebe litovat. Došlo k tomu – a lze se už jen ptát, jestli jsem uviděl zblízka to světlo bludnýho majáku tam někde na pomezí vesmíru, odkud se nikdy nikdo nevrátil. Nevím, co jsem tam viděl, ale já se vrátil. Myslete si o mně, co chcete; nakonec jsem byl rád, že se to stalo právě takhle, jestli se to vůbec mělo stát; vinu jsme na tom nesli oba a oba jsme si možná odnášeli stejnou výčitku. Život je už takovej a nic s tím nenaděláš; jen dočista vymyšlenej hrdina si může dovolit nechybovat a bejt čestnej až za hrob. Opravdickej chlap to má horší – a opravdická ženská jistě taky. Kór taková, o který mi tenkrát U dvou stehen řek Rony, šerif Modravejch stínů, kterej ji musel znát líp: Dženy je přesně ta tichá voda, ze který máš horskou bystřinu v tu ránu.
Taky že jo; měl jsem co dělat, aby mě nespláchla a neodnesla s sebou. Zdálo se mi, že bych měl něco říct, ale neřek jsem nic. Pozdějc, když jsem o tom přemejšlel, jsem došel k názoru, že jsem dobře udělal; jelikož bych bejval určitě řek nějakou pitominu.
Když jsem se vzpamatoval, viděl jsem už jen tak me-zi listím, jak se Dženy vznáší přes trávník a pomalu splývá s klamnejma stínama… Něco na mě zavolala – nejspíš kouzelný zaklínadlo – její podpatky zaťukaly o dlažbu, pak tam někde na protějším chodníku zacinkala, trochu smíchem a trochu klíčema… A neviditelný domovní vrata se za ní zabouchly.
Chvíli jsem jen tak stál a civěl. Potom jsem se obrátil a pustil se stejnou cestou jako před chvílí; přesto nebyla docela stejná, protože na rozdíl od tý minulý vedla obyčejným světem. A já ji stejně vůbec nevnímal a byl myšlenkama kdovíkde, jinak bych bejval musel slyšet aspoň něco.
Neslyšel jsem nic a moje cesta skončila, když mě zezadu někdo praštil přes kokos.

Paperback / 208 stran, Kč 154,– / Kód: B

Zpět do Bibliografie