Bože, kýž jsem titulkářem, to je vyražení,
Nejvíc mě však v poslední době pobavil titulek Nova přepsala dějiny
tureckým kýčem. Je pravda,
že dějiny se přepisují odedávna, ale
nikdo se tím nikdy moc hlasitě nechlubil, natož aby k tomu halasně
vybízel. Od památného naganského výkřiku však přepisování dějin
nabylo jakési chvályhodné kvality a
stalo se běžnou záležitostí, ba
módou. Dějiny se přepisují hojně a s oblibou. A nejen ony.
Přepisují se i tabulky, rekordy, a vzhledem k tomu, že neustále
mapujeme, překreslujeme i mapy. Ale přepisovat dějiny tureckým
kýčem? To už spíš tureckým rýčem nebo rovnou tureckou šavlí…
—
Rozšíření předložky „na“ už jsem tu propírala: zcela běžné je sedět
na baru, podobně jako platit na pokladně, bydlet na Praze 8,
pracovat na Andělu atp. Stejně tajně podezírám Slováky, že nám tuhle
předložku odkázali jako vzpomínku na spoločný štát. Pamatuji si,
kterak jejich poslanci ve Federálním shromáždění chodili na koalici,
na kompromis, na dohodu. A kterak nevzpomenout nádherného slovakismu
„na margo“, který u nás zdomácněl nejen mezi politiky (nedávno jsem
ho viděla i ve světáckém provedení „à margo“). A ondyno jsem slyšela
jednoho slovenského hocha (zcela určitě to nebyl poslanec)
v tramvaji oznamovat do telefonu: Idem na trojke a vystupujem na
Labuti!
—
Nebývalý rozkvět prožívá nejen zmíněná předložka, ale i předpona
na-. Vznikla nám celá plejáda příslovcí začínajících touto
předponou, mnohdy úplně nadbytečnou: nanovo, navážno (místo vážně)
natvrdo, napřímo, naprudko, nadrzo, nakolmo (místo prostě kolmo!)
atp. Titulek jednoho článku se dokonce táže: Nasladko nebo nazdravo?
Na férovku zatím není příslovce, ale kdoví, kdy se jím stane?
—
Frází a klišé, které si osvojili rozhlasoví a televizní moderátoři a
komentátoři, je nepřeberné množství. Jistě každý z vás pozná, komu
doma říkáme Protutochvíli a komu Bezesporu. „Děkuji za váš čas“ není
z těch klišé nejhorší, ale štve mě. Budí dojem, jako by dotyčného
museli právě odvolat z hašení požáru nebo přivléct od závažné
operace, což zaslouží omluvu. Nebo naopak – jako by to, co zpovídaný
veřejnosti sdělil, nemělo pražádnou hodnotu, takže stojí za zmínku
jen ten čas, který tomu věnoval. Pořád čekám, že z moderátorky
jednou vypadne normální Děkuji za rozhovor, Děkuji za vaše názory,
Děkuji za vaše moudrá slova, ale ne… pořád děkuje za čas.
—
A v soutěži o nejabsurdnější otomismus tentokrát vítězí věta:
Žluté lázně byly v minulosti především o plovárně!
chce se zvolat (volně dle K. H. B.) při
spatření leckterého novinkového titulku.
Snaha narvat do názvu všechno, co je v článku nejzajímavější, nebo ho
učinit ještě zajímavějším nese roztodivné, často zábavné, někdy i
poněkud záhadné výsledky. Namátkou několik příkladů:
Petrželu v léčebně láká reprezentace; Velcí hráči zavírají jatka;
Rozstřílel společníka ze samopalu;
Synovi bývalého mistra světa se stalo osudné uvolněné kolo soupeře;
České nemocnice chtějí spasit sestry z Filipín
(tady se nám nějak motá podmět s předmětem – kdo koho, prosím?);
Zvířata z Čechova napadli Omsk, zranili Červenku
(zde se zřejmě z rozčilení nad tou surovostí dokonce vloudila malá
chybička, navíc zdvojená).
