KapitánKid & JaroslavVelinský  

Jazykový koutek tety Alice
Archiv

 

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / duben 2014
ZPÁTKY DO PLENEK a BRATRSKÁ INVAZE

Nerada se vracím, byť jen virtuálně, do těch vesměs neveselých míst, kde člověku navracejí zdraví, ale sliby se mají plnit (podle mne nejen o Vánocích).

Takže k té řeči zdravotnického personálu: není to barbínština. Ta je totiž laděna tak nějak hravě, laškovně. Řeč zdrobnělin, která se užívá ve zdravotnictví, je spíše dětština. Ba, pacient je jaksi degradován (snad v dobrém úmyslu) na předškolní, či dokonce předškolkové dítě. Přesto i zde člověk občas narazí na dosud neslýchané slůvko. Např.VYEÁNKOVAT SE.

A zdrobněliny některých dospěláckých termínů působí téměř dehonestujícím dojmem. Teplotka a tláček přece nestojí za měření! A co takové spermátko, je vůbec hodno rodičovství? Dětština se také vyznačuje protivným oslovováním v 1.os. mn.č., tedy MYKÁNÍM. Posadíme se, natáhneme ručku, nožky srovnáme, stoupneme si… a tak dále, a tak všelijak podobně. Málokterý pacient ( nyní spíše klient), drze namítne, že nemá ručku a nožku, ale ruku a nohu, i tací detailisté se však najdou.

Bez ohledu na oficiální nomenklaturu se v zdravotnických zařízeních rozmnožili bratři. A to je dobře! Snad je to dostatečně optimistický závěr…

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / léto 2012
NASTAVENÉ ŽENY A KOCOURKOVSKÁ PLAZA

Nejsme stroje, protestují pracující, když mají dojem, že se po nich chce něco, co není v jejich silách.

Stroje sice opravdu nejsme, ale dost často o sobě jako o strojích, přístrojích či technických zařízeních mluvíme. Například startujeme (někteří z nás i na první našlápnutí), dobíjíme baterky, zapínáme a vypínáme, občas nám něco sepne nebo docvakne (pokrok se nedá zastavit – kde jsou ty doby, kdy jsme mívali vedení, někteří i tak dlouhé, že na něm šlo stát, případně sedět!)

Převlékání kabátů už taky vyšlo z módy; měníme-li radikálně dosavadní názory, prostě se přepólujeme. Dřív člověk sahal po alkoholu, aby si vyčistil hlavu, leckterý dnešní moderní mladík hodlá vymazat hard disk. Ti pokrokovější občas provádějí upgrade, tj. vymění vůz či manželku; v tom druhém případě to v očích okolí, najmě bývalé manželky, často bývá downgrade.

Zvláštní pozornost zasluhuje nastavení. Nastavené je v poslední době kdeco – systémy, procesy, pravidla… v případě člověka prostě TO. Každou chvíli slyšíme: Mám TO nastavené takhle; já TO mám nastavené jinak… Zajímavé je, že se většinou jedná o trpný tvar. Snad jen ministr si dovolí prohlásit: Nastavil jsem pravidla, podmínky, případně (poněkud tajemné) procesy. Normální člověk zřejmě pasivně přijímá, že TO nastavuje někdo vyšší. Jeden známý herec dokonce soudí, že „ženy jsou nastavené jinak než muži“. Hm…

Na česko-anglická spojení jsme už zvyklí natolik, že je ani nevnímáme, natož aby nás vzrušovala. Mně některá stále připadají komická: Sekyra Group, Ondrášovka Cup, Myšák Gallery… vždycky se mi vybaví mezinárodní expres New York – Veveří Bitýška z Bohatýrské trilogie Rady a Žáka. Tenkrát to byla náramná bžunda, teď už jsou podobné potvornosti součástí našeho každodenního života, takže se jim ani nepousmějeme.

Také srdečně nenávidíte výraz „plaza“? Toto španělské slovo je cizí i v angličtině, zřejmě však ve slunné Kalifornii či vyprahlé Nevadě nikoho za oči či uši netahá. Ale co dělá v zimní Praze, ve studeném Liberci či v podmračeném Hradci? Plaza (čti samozřejmě tak, jak to vidíš) se sem prostě hrooozně nehodí!

A na závěr: nedávná (ach, to to letí!) olympiáda nás přesvědčila o tom, že nejen oštěp, ale i všechny ostatní disciplíny jsou především o hlavě.

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / jaro 2012
JEŠTĚ JEDNOU BARBÍNŠTINA aneb TĚŠENÍ SE NA DOVČU U MOŘÍČKA,

Barbínština aneb řeč zdrobnělinek byla jedním z oblíbených terčů sžíravého sarkasmu Kapitána Kida. Stále mu o dalších klenotech, které nacházím, v duchu referuju a snad ani nemusím dodávat, jak moc je mi líto, že už nemůžu nažhavit skýp (jak jsme tomuto užitečnému komunikačnímu prostředku říkali), abychom se tomu zachechtali, či nad něčím naopak zalkali společně...

Dovolená se blíží a já čerpám z cestovatelských webových stránek a blogů. Tam barbínština jen kvete. Už jsem o ní jednou psala, ale vracím se k ní, protože mám dojem, že se stále rozmáhá. Kterýsi psycholog nedávno utrousil, že mazlivými formami oslovení (inspirovali ho Mazánek s Kolibříkem) svou řeč často šperkují muži podsvětí či alespoň na ti šikmé ploše. No nevím, do této zajímavé společnosti se mi zatím nepodařilo proniknout; řekla bych, že řeč zdrobnělin odnepaměti používají číšníci, ale v současnosti je doménou dam. Tyto se na jednom cestovatetelském webu, který pravidelně studuji, zatím ukájejí fotečkami z nějaké minulé dovči, sledují lástíčky, kontrolují, zda je v jejich srdíčkové destinaci u moříčka dosti sluníčkových dnů a tuze se těší na svou Krétičku, Skiathosek, Skopelosek, Zakynthosek -- kupodivu nenacházím češtější Skopelík, popřípadě Skopílek, Zakyntík atp. Jen dvěma jónským ostrovům se dostalo sportovnějších názvů Kefča a Lefka (pro nezasvěcené: Kefalonie a Lefkáda). Pochopitelně, že se tyto dámy neoslovují Jano, Hanko či Radko, ale výhradně Jani, Hani a Raduš... Ale ano, jistěže tam píšou i ženské, které se vyjadřují docela normálně!


Učívali jsme se ve škole, že pokud se tvoří podstatné jméno slovesné od zvratného slovesa, zpravidla přitom ztrácí zvratné zájmeno se, si. Proč? Inu proto, že je tam docela zbytečné, význam toho podstatného jména je dostatečně jasný i bez něj. Je mi nepochopitelné, jak se poslední dobou rozmohlo užívání těchto spojení. Poprvé jsem si toho všimla v projevech páně prezidentových: najednou se tam zahemžilo uvědoměním si, zapamatováním si, poučením se z historie, vracením se ke kořenům atp. A posléze celkem běžně čteme a slyšíme: pletení si zájmů, prohlubování se zadlužování, přizpůsobování se podmínkám, porozumění si s majoritou, chování se Evropské komise, zapojení se do práce po mateřské... Ondyno dokonce jedna redaktorka pravila do rádia: "A to je konec našeho popovídání si." Pak se jí zřejmě zazdálo, že tam to "si" tak nějak hloupě visí, a rozpačitě dodala: "...s vámi." O tom, že i bratři Slováci podlehli této módě, svědčí tento úryvek z jednoho blogu, mimo jiné s pěkným otomismem: "Teraz je to o opalovacich kremoch a baleni sa." Kuodivu tento jev je našimi jazykovými normotvůrci plně tolarován; v internetové příručce češtiny se mu věnuje odstavec, kde se nám složitě vysvětluje, kde je se a si nezbytné a kde ho, v nejhorším případě, můžeme postrádat. A tak se těšme, že se vbrzku třeba oficiálně dočteme o "stěhování se národů", "pravidlech slušného chování se" a podobně.

A nakonec uvádím dnešního vítěze v kategorii otomismů (ostatně by mohl bodovat i v kategorii titulků):
SVĚT OŠTĚPU JE O HLAVĚ!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / jaro 2011
BOŽE, KÝŽ JSEM TITULKÁŘEM, TO JE VYRAŽENÍ,
chce se zvolat (volně dle K. H. B.) při spatření leckterého novinkového titulku. Snaha narvat do názvu všechno, co je v článku nejzajímavější, nebo ho učinit ještě zajímavějším nese roztodivné, často zábavné, někdy i poněkud záhadné výsledky. Namátkou několik příkladů:

Petrželu v léčebně láká reprezentace; Velcí hráči zavírají jatka; Rozstřílel společníka ze samopalu; Synovi bývalého mistra světa se stalo osudné uvolněné kolo soupeře; České nemocnice chtějí spasit sestry z Filipín (tady se nám nějak motá podmět s předmětem – kdo koho, prosím?); Zvířata z Čechova napadli Omsk, zranili Červenku (zde se zřejmě z rozčilení nad tou surovostí dokonce vloudila malá chybička, navíc zdvojená).

Nejvíc mě však v poslední době pobavil titulek Nova přepsala dějiny tureckým kýčem. Je pravda, že dějiny se přepisují odedávna, ale nikdo se tím nikdy moc hlasitě nechlubil, natož aby k tomu halasně vybízel. Od památného naganského výkřiku však přepisování dějin nabylo jakési chvályhodné kvality a stalo se běžnou záležitostí, ba módou. Dějiny se přepisují hojně a s oblibou. A nejen ony. Přepisují se i tabulky, rekordy, a vzhledem k tomu, že neustále mapujeme, překreslujeme i mapy. Ale přepisovat dějiny tureckým kýčem? To už spíš tureckým rýčem nebo rovnou tureckou šavlí…

Rozšíření předložky „na“ už jsem tu propírala: zcela běžné je sedět na baru, podobně jako platit na pokladně, bydlet na Praze 8, pracovat na Andělu atp. Stejně tajně podezírám Slováky, že nám tuhle předložku odkázali jako vzpomínku na spoločný štát. Pamatuji si, kterak jejich poslanci ve Federálním shromáždění chodili na koalici, na kompromis, na dohodu. A kterak nevzpomenout nádherného slovakismu „na margo“, který u nás zdomácněl nejen mezi politiky (nedávno jsem ho viděla i ve světáckém provedení „a margo“). A ondyno jsem slyšela jednoho slovenského hocha (zcela určitě to nebyl poslanec) v tramvaji oznamovat do telefonu: Idem na trojke a vystupujem na Labuti!

Nebývalý rozkvět prožívá nejen zmíněná předložka, ale i předpona na-. Vznikla nám celá plejáda příslovcí začínajících touto předponou, mnohdy úplně nadbytečnou: nanovo, navážno (místo vážně) natvrdo, napřímo, naprudko, nadrzo, nakolmo (místo prostě kolmo!) atp. Titulek jednoho článku se dokonce táže: Nasladko nebo nazdravo? Na férovku zatím není příslovce, ale kdoví, kdy se jím stane?

Frází a klišé, které si osvojili rozhlasoví a televizní moderátoři a komentátoři, je nepřeberné množství. Jistě každý z vás pozná, komu doma říkáme Protutochvíli a komu Bezesporu. „Děkuji za váš čas“ není z těch klišé nejhorší, ale štve mě. Budí dojem, jako by dotyčného museli právě odvolat z hašení požáru nebo přivléct od závažné operace, což zaslouží omluvu. Nebo naopak – jako by to, co zpovídaný veřejnosti sdělil, nemělo pražádnou hodnotu, takže stojí za zmínku jen ten čas, který tomu věnoval. Pořád čekám, že z moderátorky jednou vypadne normální Děkuji za rozhovor, Děkuji za vaše názory, Děkuji za vaše moudrá slova, ale ne… pořád děkuje za čas.

A v soutěži o nejabsurdnější otomismus tentokrát vítězí věta:
Žluté lázně byly v minulosti především o plovárně!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / leden 2006
HONICÍ PES VISÍCÍ NA DUBU A NEJBEZPRECEDENTNĚJŠÍ DEPKA
Honicí pes honící zajíce, říkal na zlínském gymnáziu profesor Petrželka svým žákům, aby jim takto vštípil snadnou zásadu, kde psát v přídavném jménu slovesném končícím zrádnou koncovkou -icí, -ící, krátké či dlouhé i. Krátké i má význam účelový a označuje vlastnost, dlouhé í děj, potažmo jeho průběh. To druhé je totiž příčestí přítomné, jež tvoří např. v angličtině spolu se slovesem „býti” průběhový čas. Jak přitom nevzpomenout procítěného, leč neumělého trampského překladu dojemné balady o Tomu Dooleym, kde se hrdinovi ponuře slibovalo „na velkém bílém dubu budeš visící.” Ovšem máme také případy, kdy nejde o prostý průběh – a tady je dobré říci si, že koncovka -icí označuje prostředek, -ící činitele. Velící důstojník zůstane velícím, byť je zároveň sedící či spící. Jak praví lidové úsloví, nikdo mu to neodpáře! Rovněž pan řídící si s sebou své dlouhé í vezme na dovolenou, kdy zrovna svou školu neřídí. Ale zdá se mi, že něco tak složitého je nad rozlišovací schopnost novinářů i jiných pachatelů tiskovin, kteří tyto koncovky vesměs používají tak, jak je zrovna napadne. Je spíše náhoda, strefí-li se do té správné. Činnost, či činitel, vlastnost, či prostředek – bodejť by to nebylo jedno lidem, kteří bez reptání přijali hubnoucí program.
Probůh, program přece nehubne, byť by byl sebeobjemnější!

Podivnou zvyklostí se také stalo duplicitní stupňování přídavných jmen. Tedy – druhý stupeň se vyjadřuje jedním slovem (známý – známější), nebo doplněním “více” ke stupni prvnímu (více známý, více hospodárný). Ale nikdy ne současně! Opravdu dost často poslední dobou čteme více hospodárnější, více účelnější, více známější atd. Ovšem také jednoslovný třetí stupeň u dlouhatánských a to zejména cizích slov je děsný – viz třeba nejbezkonkurenčnější.

Šumava je ráj depkařů, přečetla jsem si v jednom časopise. Ach, kam zmizela poetická melancholie, vyčtená chandra a spleen (později splín) a české smutnění! Dokonce jeden autor napsal sbírku povídek Krasosmutnění… Patrně si tenkrát lidé více uvědomovali, že smutnit je v mládí vlastně krásné, že to děláme rádi, ba že si na to jen tak hrajeme. Deprese je drtivá duševní choroba a nazývat tak každou blbou náladu je rouhání. Depka je hnusné slovo, které patrně vzniklo přímo v příslušných ordinacích a léčebnách. A pokud jde o depkaře, ti by se měli odebrat k odborníkům, nikoli na Šumavu, tam by se jim mohlo jedině přitížit.

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / únor 2006
ŘÁDY A PŘEHRŠLE NEŘEŠÍME aneb TO JE TO MERITO

Zajímavé je, jakou módou se v Čechách stalo řešit, respektive neřešit. Tato slovesa ztratila svůj původní význam, jaký mají ve spojení řešit problém, řešit úlohu apod. Zdá se, že nabyla významu „dělat – nedělat si starosti”, „trápit – netrápit se něčím” atd. Toto použití se rychle rozšířilo a mnohdy slyšíme a čteme opravdu komické vazby. „Znamená to, že řešíte věk?” ptá se novinářka herečky. „Věk neřeším,” dí hvězda rezolutně (bylo by to zhola zbytečné, patrně je vyřešený, dodávám já). Ostatně herečka je hvězdou i v používání rodné řeči, neboť pokračuje stylem špatného překladu z američtiny: „Já miluju, když se lidi smějou. Miluju hrát srandu!”
A co dodat k odpovědi jisté dramaturgyně na otázku, kterak dál po smrti pana režiséra: „To nyní neřešíme. Nyní řešíme jeho odchod po lidské stránce.”
Opět se chce zvolat, že tento odchod řešit netřeba, už ho vyřešila vyšší moc, a to zejména po lidské stránce.

Vzpomínám, jak kdysi odpovídal Miroslav Horníček těm, kdo se holedbali, že o dovolené budou dělat Francii, Španělsko a Portugalsko:
„Proboha, ty země nedělejte, jsou už hotové!”

Velmi se rozmohlo nesprávné používání termínu řádový, řádově. Zatímco tento výraz označuje rozdíl v řádu – tedy mezi desítkami a stovkami, tisícovkami atd. atd., je docela běžně a špatně používán ve smyslu přibližně. Podobný osud potkal i přehršli, jež má označovat malé množství,
ale běžně se používá ve významu právě opačném. Každý si jistě sám najde přehršli příkladů.

Je také k popukání, nebo naopak k uzoufání, když někdo musí stůj co stůj používat cizí slova, aniž by věděl jak. Takže patrně díky ustálenému spojení „k meritu věci” vzniká dojem, že první pád použitého cizího slůvka zní merito. Ale ne! Je to latinské meritum! A merito zní podobně legračně, jako by dotyčný říkal muzeo.

A na závěr jedna hádanka: K čemu je nucen nucený správce?

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / březen 2006
TRPĚLA SKRZ ĎÁBLA aneb GAY MÍTINK NA MÝTINĚ

Papír všechno unese, říkávalo se kdysi. Obrazovka monitoru, zdá se, unese mnohem víc.
Hrůzy na internetových serverech a portálech jsou ještě děsnější než titulky papírových novin. Například jeden titulek z Novinek vložil do úst panu prezidentovi tuto stížnost: Paroubek mne chce skrz homosexuály vtáhnout do své kampaně! Tedy, pan prezident, ať se vyjadřuje jakkoliv, by něco takového do úst nevzal. Za vazbu „jedu do lázní skrz nohu” se dávaly pětky už v páté obecné! V dalších novinách ho pro změnu nechali prohlásit Gaye nepodpořím. Ohradil se, neb tento výraz nepoužívá a gayem by prý nikdy nikoho nenazval. Je fakt, že já také ne. Ale když už jsme u té (prý) čtyřprocentní menšiny: moc citu k rodnému jazyku ti hoši věru neprojevují. To by se jejich spolek nemohl jmenoval Gay iniciativa a kniha o jejich dějinách Gay historie.

A ještě k té páté obecné. Bývala tehdy přísně zakázána vazba “ten samý, ta samá, to samé”.
Jde o germanismus a správně česky je “tentýž, tatáž, totéž”, popřípadě “stejný, stejná, stejné”. Zřejmě něco z toho utkvělo v hlavě (nejen) novinářům. Ale málo. Dočkali jsme se podivného a hojně užívaného, byť rovněž nesprávného tvaru “to stejné”.

Když se jednou za čas objeví v kinech nějaký film o dívce ďáblem posedlé, s gustem sleduji, jak se všichni rozepíší o “vymýtání”. Vymýtat je však nedokonavý tvar slovesa k vymýtit, tj. vykácet (stromy, ba i lesy). Takto pak vznikají mýtinky, na nichž lze pořádat mítinky. Jakkoli se to zdá divné, trápení bytostí posedlých ďáblem za účelem jeho vyhnání je vymítání. Vymítat je výraz zastaralý a knižní. Znamená vypudit, násilím vyhnat. I ono činění, jež tento výraz označuje, je poněkud zastaralé. Co naplat, občas se k němu dosud tmářští a zaostalí jedinci uchylují a stává se dobrým námětem pro film. Naštěstí ve vzdáleném, tmářském a zaostalém zahraničí.
OPRAVA: Není pravda, že vymýtati je nedokonavý vid slovesa vymýtiti. Toto sloveso má nedokonavý vid mýtiti, popřípadě poněkud zastarale vymycovati. Vymýtati zůstává tedy pouze častou chybou pisatele, který se domnívá, že to znamená vyháněti ďábla. Bdělému čtenáři, který mne na to upozornil, děkuji.

Jistě jste si během sledování olympiády povšimli, co se všude pohybuje kardiaků. Na hracích plochách, tratích, na ochozech i na tribunách, všude samý srdcař. Někteří srdcem hrají, jiní trénují, další fandí. Jejich speciální odrůda jsou srdíčkáři. Ale ti se vyskytují i mimo sportovní kolbiště. Například takový Vojta Kiďák Tomáško, ten hraje zásadně srdíčkem (snad trsátko tohoto tvaru?). Nene, má VELKÉ srdíčko. Snad ne hypertrofické.

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / duben 2006
JDI DO MÉNĚ PORUCHOVĚJŠÍCH VRTULNÍKŮ
A FOTBALOVĚJŠÍHO FOTBALU!

Po doporučení Jdi do… se ještě poměrně nedávno dalo čekat, že vás kdosi posílá, řečeno s básníkem, do “těch míst, kde skončili už mnozí, kam se, podle dialektu, leze nebo lozí”. Dnes je tomu jinak. Jít se dá kamkoli. Třeba do Snickers, do vína, do šatů, do melíru, do výhodné půjčky, do nového chlapa, do čehokoli a kohokoli. Tuhle dokonce pronesl politický komentátor, že “státy už nepůjdou do Evropské ústavy”.
A když už jsme u těch komentářů (a předložek), též jsme se dozvěděli, že volby byly nejen na Ukrajině, ale též na Bělorusku. Ano, bydlím na metru, vystupuji na Andělu, poté se odebírám na bar, ovšem tam půjdu leda tak do minerálky, neb mám před sebou ještě mnoho jiných úkolů.

Co dovede natropit rozvitý přívlastek použitý před podstatným jménem, to jsem už kdysi ukazovala na trablech, které měl kdosi s olejem namalovaným obrazem. Ještě půvabnější je ovšem, sejdou-li se nám v takové konstrukci dvě předložky, například: zezadu narazil do před ním jedoucího kamionu. Pachatele takové věty bych nejraději počastovala zvoláním: „Ty jdi do před, umělče!“

Jedna perlička ke stupňování přídavných jmen. “Vrtulníky, které jsme zakoupili, budou méně poruchovější.” Poruchovější znamená více poruchový, méně znamená ubrat ono více, takže se nám to ruší a zakoupíme navlas stejné vrtulníky, ne?
Také používání tvarů “nejmaximálnější”, “nejoptimálnější” je zcela nesmyslné. Slova “maximální” a “optimální” už sama vyjadřují třetí stupeň, neboť znamenají “největší”, respektive “nejlepší”. Stupňovat je zbytečné.
A co říkáte tomu, že v hokeji je některá třetina prostě hokejovější? I leckterý fotbalový poločas bývá fotbalovější než druhý…

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / květen 2006
BUDEME SE PEKELNĚ SOUSTŘEDIT NA VÝKROJE A VÝSEČE

Nenávist obchodníků k přídavným jménům, jejich touha po kratším a údernějším vyjadřování a nevšední invence tvůrců reklamních textů, kteří
se označují ironicky znějícím názvem kreativci, přináší opravdu šťavnaté lingvistické plody. Již zasocialismu jsme v obchodech na upoutávkách viděli pěkná spojení Kalhoty Texas, Jablka výkroj a u hroznového vína výhružné označení Hrozno. Pěkně se nám tato spojení vžila. Jablka výkroj, původně jablka s vykrájenými shnilými částmi, byla zakázána; místo nich se objevily nápisy Madeland výkroj, Eidam výkroj apod., které neznamenají nic jiného než krájený sýr.
Dokonce jsem tuhle viděla nápis Slanina výseč pro malé kostičky špeku! Hrozné hrozno vídáme dodnes a kupujeme ho stejně jako kupujeme kladno, gothaj a anglii. Pozor, dávné Kalhoty Texas prošly inovací, nyní by se tato starožitnost jmenovala Texas kalhoty. Dle vzoru Renault partner, byznys dárky apod., kreativitě se meze nekladou. Hledáme české poker hráče! Skládal jsem nejen pro spartakiádu, ale i pro sokol slet… Či snad sokolslet jako rockfest?
Medaili by ovšem zasloužil kreativec, který donutil reklamu koktat a češtinu obohatil o
čokokousky!

Budoucí čas se v češtině tvoří dvěma způsoby. U nedokonavých sloves pomocným slovesem býti + infinitivem (např. budu nakupovat), u dokonavých je tento tvar shodný s tvarem přítomného času (nakoupím). Tomuto pravidlu se v poslední době bůhvíproč zcela vymklo sloveso „soustředit se”. Neustále čteme a slyšíme, na co všechno se „budeme soustředit”. Zcela běžně v novinových článcích i z úst televizních a rozhlasových redaktorů a moderátorů. Naposled jsem si tento tvar dokonce přečetla v díle tzv. krásné literatury, odměněném významnou literární cenou. Hm… Snad nám ho zanedlouho neposvětí i nové vydání české mluvnice?

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / červen 2006
OVLASENÝ BIDET A PĚKNÉ ZBYTKY

Pravidla českého pravopisu z roku 1993 jsou od svého vydání kritizována a ti, kdo jsou jimi povinni se řídit, je buď proklínají, nebo ignorují. Nejdřív v nich byla předepsána spousta změn, následovala vlna kritiky, byly povoleny i původně zavržené tvary, takže byly zavedeny dublety, tedy dva tvary stejného slova. Spisovně se tedy může říci “hraj” i “hrej”, přestože to druhé pociťujeme jako nesprávné. Nebo “zbude” i “zbyde” – probůh, jak by to vypadalo, kdyby ten druhý tvar použil Jiří Suchý do svého Pramínku vlasů: “zbyde tu po tobě…” slyším dobře, že ten pramínek vlasů byl v bidetu? Úděsná představa! (© MUDr. J. R.)

Předchozí odstavec oplývá slovesy v trpném rodě – s jistým přimhouřením očí jde o jakž takž odborné vyjadřování, takže dobrá. V běžné mluvené češtině ovšem používání trpného rodu působí trošinku legračně, taky proto, že příčestí minulé trpné je už u mnoha sloves pozapomenuté či snad ani kloudně neexistuje, byť nám někdy citelně chybí. Řekneme-li, že někdo byl odejit, jasně to není hezky česky, ale co naplat, když tady ten trpný rod byl prostě potřeba! Naopak leckde potřeba není, ba přímo překáží: mnou bylo myšleno…, ústřice jsou jedeny syrové…, často jsem ptán, jak to bylo… nejde už vlastně o doslovný překlad z angličtiny?

Také jste si všimli, že když se s vámi loučí rozhlasový či televizní moderátor, zásadně vám nepřeje Hezký den, nýbrž jen Hezký zbytek dne?
Podle moderátora vám zřejmě zbývá už jen tak nějak doklepat den, jehož vrcholem byl zřejmě právě skončený pořad, byť to byla pouhá ranní předpověď počasí. Takže vám přeji hezký zbytek června.
Nebo ještě lépe a angličtěji: Mějte krásný zbytek června!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / červenec-srpen 2006
NAŠE VLAST NENÍ O KOTLINĚ

Vazba „něco je (není) o tom, o něčem, případně o ničem,” je asi nejhroznějším prohřeškem devadesátých let minulého století proti české skladbě. Kdo ji k nám zavlekl? Studenti angličtiny, či snad začínající překladatelé amerických filmových dialogů? Na to už nikdo nepřijde, ale tento ošklivý anglicismus se nám tu usadil a nechce se mu domů. Hospoda je o lidech, tato lokalita je zejména o lesích, fotbal je o gólech, ovšem když zápas není o klice, nýbrž o smůle, zbývá aspoň útěcha, že to bylo o sportu. Největších úspěchů ovšem tato konstrukce dosahuje, podobně jako všechny fráze, je-li použita tam, kde se ztrácí její původní účel, kterým snad bylo zkrácení věty. Takže místo “Je to nuda” slyšíme “Je to o nudě” (opak by byl patrně o adrenalinu) apod. Tato hrůzná vazba naši řeč nadmíru zplošťuje a ochuzuje, neboť osekává bohaté možnosti přesnějšího vyjádření. Tak třeba: To hlavní v hospodě jsou lidé, tato lokalita je známá především lesy, v tom zápase se na nás lepila smůla. Kupodivu “otomismus”, jak tuto vazbu pěkně nazval Jiří Černý, je používán nejen lidem obecným (no tak dobře) včetně novinářů, moderátorů a jiných představitelů médií (to už je horší), ale i různými slovutnými osobnostmi včetně mistrů pera (jen žádná jména, paní Kučerová!) Ale nezdá se vám také, že poslední dobou se přece jen užívá trošilinku méně? Nebo už jsme si tak zvykli?

Poslední dobou nějak moc často z médií slýchám nesprávně používané slovo “movitý”. Například: bifteky si mohou kupovat jen movití lidé,
movitý pacient si může připlatit. Hm… Pozapomněli jsme, že movitý je zemité české slovo pro mobilní (nebylo by krásné mít movitý telefon?) Označuje majetek, který lze stěhovat, třeba nábytek (ostatně historickému nábytku se také říká mobiliář), na rozdíl od nemovitého majetku, který se ne a nehne, tedy například zámek, ba i pastouška. Nicméně téměř denně slyším z TV něco o movitých lidech, ve smyslu zámožní. Správný výraz pro zámožného je ovšem mohovitý!

A vůbec, ti novináři! Také jste si všimli, že téměř oficiálním názvem naší vlasti se v novinářské hantýrce stala česká kotlina?

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / září 2006
NA MARGO ZBĚHNUTÉHO VOJÁKA a DOVOLENÁ NA STROMĚ

Inu, začíná škola, takže si zavzpomínáme. Probírali jsme kdysi druhou třídu sloves, vzor tiskne. V minulém čase tiskl. Tisknul je nespisovné. Ono -nu- v minulém příčestí se považuje za nespisovné u mnohých sloves tohoto vzoru. Navrhnul, zvyknul, zběhnul je špatně, správně je navrhl, zvykl, zběhl. Aby to bylo trochu složitější, u mnoha sloves jsou naopak přípustné oba tvary, třeba trhl i trhnul, vyschl i vyschnul, navlékl i navléknul, stárl i stárnul, smsl i smlsnul. Vyvrhnul je spisovně pouze ve významu vyzvracel. Pokud jste někoho vyloučili ze svého kruhu, pak jste jej pouze vyvrhli. Politujte cizince, který se musí učit česky!
Na tohle všechno mě přivedla novinová zpráva o „zběhnutém vojákovi”. Nene, pokud voják zběhl, nemůže být zběhnutý, jen zběhlý, ovšem abychom nečekali, že je zběhlý například v daňových podvodech, pletení košíků či sanskrtu, navrhuji, aby se mu říkalo prostě zběh. Nebo třeba dezertér, purismus stranou. Stejně mám dojem, že „zběhnutý voják” je vzpomínka na slovenštinu; vybavuje se mi, jak Lasica se Satinským reagovali na potlesk svým: „Ďakujeme, sme zvyknutý.”
A když už jsem u slovenštiny: stále vnímám, že zanechala nejednu trvalou stopu v řeči našich politiků. Jen oni totiž schopni vypustit z úst, že
jdou na koalici, na kompromis, na dohodu… v řeči normálních lidí tato vazba jaksi nezakořenila. A kdyby jen to! Naši volení zástupci se od svých slovenských kolegů také naučili hovořit „na margo”. Margo je ovšem latinsky okraj; od toho marginálie – poznámka na okraji textu, glosa. V mluvené řeči by to tedy mělo znamenat, že dotyčný utrousí jakousi poznámku, podotýká něco jen na okraj. A ne že hovoří na nějaké téma, nebo prostě k něčemu či o něčem, jak to zhusta slýcháme. Margo! Mor ho!

Nakonec dvě zprávy ze života našich i světových celebrit. Omluvte, že nejsou úplně aktuální, ale o to v tomto případě nejde.
1. Ve středu 4. 1. 2006 zemřela ve věku 14,5 let fenka boxerky Dagmar Havlové – Sugar.
2. Keith Richards spadl ze stromu na Fidži, kde trávil dovolenou.

Kontrolní otázky:
1. Odkdy Dagmar H. boxuje?
2. Chtěli byste také trávit dovolenou na stromě?

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / říjen – listopad 2006
ČÍ JSOU VLASTNĚ PAPPENHEIMŠTÍ, RUCE PRYČ OD KOREJI
A MOLDAU CENTER NA VLTAVĚ

Z češtiny nám pomalu mizí přivlastňovací zájmeno svůj, svoje, svoji. Bývalo povinné používat tato zájmena ve větě, kde se přivlastňuje podmětu, a to ve všech osobách, tedy: Znám své Pappenheimské, znáš své Pappenheimské, zná své Pappenheimské.
Ovšem stále častěji se mluvená, ba i psaná řeč přiklání k variantě, kdy má každá osoba vlastní tvar zájmena, mohli bychom tedy časovat:
znám moje Pappenheimské, znáš tvoje Pappenheimské, zná jeho Pappenheimské.
A hle! Ve třetí osobě přestává být jasné, čí jsou ti Pappenheimští. Zájmeno „jeho” se může vztahovat ke kterékoli osobě mužského, ba dokonce středního rodu. Zná je Valdštejn, císař, či snad nezletilé princátko? Podobně v množném čísle. Srovnejme věty Zavedou tě do svého domu a Zavedou tě do jejich domu. Čí je „jejich” dům? Z druhé věty vůbec není zřejmé, kdo tento dům vlastní, musíme na to usuzovat z kontextu. Je proto škoda vzdávat se přivlastňovacího zájmena “svůj, svoje, svoji”, jenže co naplat . Patrně už mu odzvání. Je totiž běžné, že se hojně užívaná varianta v jazyce časem přestane považovat za nesprávnou. V tom nám jdou příkladem i mistři slova, namátkou Hrabal s Vaculíkem (Hrabal: Jak já miloval ty moje kočenky…) Takže si můžeme počkat a zatím hádat, co se ujme.

Hodně v posledních dnech slýcháme a čteme o Koreji. Bohužel často slýcháme (a hlavně čteme) nesprávné tvary tohoto názvu.
Ti, kteří vyrůstali v době korejské války, byli povinni Koreu skloňovat takto:
1. pád Korea, 2. p. Koreje, 3. p. Koreji, 4. p. Koreu, 5. p. Koreo! 6. p. Koreji, 7. p. Koreou.
Pravidla českého pravopisu z roku 1993 (ano, ta zatracovaná!) nám dokonce povolují v některých pádech používat dvojí koncovku. Tedy 2. pád Korey i Koreje, 7. pád Koreou i Korejí. Rozhodně nám však neumožňují psát v druhém pádě Korei, ba dokonce Koreji! Zrovna tuhle někdo soudil, že „v jednání Jižní Koreji, Číny a Japonska nastal posun…”, a to je jen jeden z mnohých. Jako v jiných případech má i tady dojem, že od sebe novináři nesprávné tvary opisují!

Neoplývám přehnaným vlastenectvím ani zavilou nenávistí k angličtině, ale… Že je Vltava ryze česká řeka, o tom není pochyb, i jistý Bedřich Smetana si toho všiml. Ovšem vzniká-li na této přímo symbolicky české řece soustava několika honosných paláců, jakže se bude jmenovat?
Přece River City! Hned první dvě úžasné budovy nesou názvy Danube House a Nile House – vyslov, jak umíš. Staví se Amazon Court. Nevím, jak
se budou jmenovat další z osmi projektovaných staveb, třeba to bude Rhine Palace, Thames Hall a nakonec dojde i na Moldau Center!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / prosinec 2006
ZA VŠEOBECNÉ A ÚPLNÉ ODZDROJENÍ
a BAN MUŽSKÝM SESTRÁM A POKOJSKÝM

Mluviti stříbro, mlčeti zlato – praví staré přísloví. Jím se bohužel nemohou řídit lidé, kteří se živí coby tiskoví mluvčí, třebaže by si to jejich posluchač někdy velmi přál. Pokud mluví, vyjadřují se spíše v duchu klasikova výroku Slovo bylo dáno člověku proto, aby zakryl svou myšlenku. Ba, myšlenky sice dovedně zakrývají, zato nám dávají štědře nahlédnout nejen do zásobárny omletých frází, ale také do skříně plné nesrozumitelných výrazů a vazeb, které se říká profesionální slang. Prohlásí-li tisková mluvčí vysokého vládního činitele, že její pracovní den začíná tím, že svého nadřízeného nabrífuje, můžeme si o tom myslet cokoliv. Ale co si pomyslet o výroku mluvčího ČT, který takto brání moderátora proti nařčení ze lži: “… citoval Jana Nováka, kterého zdrojoval. Nešlo tedy o lež, ale o dostatečně odzdrojovaná fakta!”
Věru odzbrojující vysvětlení.

Snad nikdo nepochybuje o tom, že v přejímání anglických výrazů jsou na špici počítačoví mágové. Internetoví nadšenci v tom nejsou pozadu. Zatímco pracovníci IT a dalších rychle se rozvíjejících oborů se mohou vymlouvat na to, že čeština nestačí na názvy nových věcí, osob a činností dostatečně rychle reagovat, u internetové komunity je to spíš móda. Nedávno proběhla rozhořčená diskuse o zákazu vstupu na jedno diskusní fórum. Donekonečna se probíralo, kdo všechno dostal ban, tedy byl zabanován, kdo toto banování vlastně provádí a zda na ně má právo. Banovat! Proboha! V češtině to zní příšerně a těm, kdo se v dětství učili slovenské národní písně, se vybaví něco úplně jiného. Třeba litovat?

Řidič měl odvézt chlapce do lesa, jeho čin byl přehodnocen jako pokus o vraždu, píše (zřejmě krvežíznivý) novinář. K čemu to řidiče nabádá, ulekne se čtenář. Sbormistr měl v sauně osahávat nezletilou dívku, přeje si další (zřejmě vilný) žurnalista. Ale oni to tak přece nemysleli! Bohužel to mělo být jinak – řidič tam neměl chlapce vozit, nečelil by obvinění z vraždy. Sbormistr neměl v sauně osahávat dívky, nestál by teď před soudem. A novináři se měli naučit lépe česky.

A pokud jde o jiné vraždění, z lingvistického hlediska je pozoruhodné, že se ho dopustil zdravotní sestra. Sice je fakt, že ho komentátoři občas z rozpaků nazývají zdravotním bratrem, ale to nic nemění na tom, že zdravotní bratr neexistuje, stejně jako pokojský. O tom už jsem tady psala, teď jen doufám, že zvýšená frekvence tohoto nesmyslu v médiích přiměje někoho na ministerstvu zdravotnictví, aby zdravotníkům rodu mužského titul sestry odňal.


VŠECHNO NEJLEPŠÍ DO NOVÉHO ROKU!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / únor 2007
POŘEŠIT DALMATSKÉ PLUTONIUM,
NEBO HO PROIGNOROVAT I SE ZDRAVOTNÍMI PECEMI?

Katka ještě musí potrénovat, dočetla jsem se kdesi. Zase se nám dere ke starému slovu nová předpona! Samozřejmě není nová, pouze ve spojení s jinými slovesnými základy budí dojem jakési nezávazné lehkosti a pomíjivosti: posedět, poklábosit, popít, povtipkovat… Vlastně je to předpona i jaksi bodře ruská: poživjom, uvidim… Jak lehkomyslně a nedůvěryhodně vypadá v této společnosti nové sloveso pořešit! A vůbec – co když si ta slovesa předpony jen občas vyměňují? Jak jinak by naopak vzniklo zadařit se? Z úplně jiného vrhu je ovšem krásné nové převolit.

Nedávno se v tisku hojně psalo o ruském agentu otráveném poloniem. Nejméně dva bohorovní novináři si však spletli polonium s plutoniem!
Inu, Dalmácie jako decimálka, říkali předkové…

Ignorovat = nevšímat si, opomíjet, nedbat. Podstatné jméno od tohoto slovesa ovšem není ignorance, jak se mnozí pisatelé či mluvčí mylně domnívají. Ignorance = nevědomost, naprostá neznalost! Ano, právě tuto vlastnost projevuje ten, kdo tento výraz nesprávně používá místo správného „ignorace, ignorování“. Děje se to celkem běžně. Upřímně řečeno, ignorace, byť je správně, nezní moc pěkně, takže doporučuji vyjadřovat opisem či vůbec jinak. Co třeba českým výrazem?
Ovšem jak strašlivou nevšímavostí a zdrcujícím nezájmem musí být stižen ten, koho se bližní rozhodli počastovat dalším krásným novým slovesem a proignorovat ho, to si lze stěží představit.

S děsem jsem si tuhle přečetla v jedné internetové diskusi zprávu o zdravotních pecích. Proboha, napadlo mě, v které zemi to pobýval pisatel, který nám sděluje: byl jsem v zemi, kde zdravotni pece a zdravotni pojisteni jsou zatracene drahe…?

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / duben 2007
FRANTOVO SALMONELA A POVÝŠENÁ LISTERIÓZA NA KUBĚ

Z médií dost často zaznívá půvabný, leč pohříchu tuze lidový tvar v minulosti přezdívaný Frantovo trenýrky. Tedy: přivlastňovací tvar podst. jm. všech rodů a obou čísel je nahrazen tvarem rodu středního, ten je ještě ke všemu nesklonný. Takže 2. p. bez Frantovo trenýrek, 3.p. Frantovo trenýrkám atd. Do obecné mluvy nám Frantovo trenýrky zavlekli Západočeši, ale pro svou jednoduchost došel ten jev záhy značného rozšíření. Půvab toho tvaru vyniká zejména ve spojení s cizími jmény: Petrarcovo (podle PČP ovšem Petrarkovo) Laura, Schillerovo dramata, Sartrovo existencialismus, Marxovo teorie. Že by za to mohl příliv Západočechů a Jihočechů do našich médií?

Zdravotníci si jistě mohou dovolit říkat, že pacient má salmonelu, ale pro nás ostatní, a to zejména pro ty, kdo hovoří do médií, platí, že salmonela je bakterie, kdežto infekce, kterou ta potvora způsobuje, se nazývá salmonelóza. Podobně listerie a listerióza. Přesto celkem běžně slyšíme (ano i čteme), že se kratší tvar, patřící bakterii, používá i pro onemocnění. A naopak.
Podle TV zpráv byla v mnoha sýrech před jistou dobou zjištěna listerióza!
(Většina z nás má taky doma televizi, ačkoli je to televizor… Pozn. KK)

Slovesa zvýšit a snížit jsou patrně passé. Co povídám, přímo out! Že se částky nyní spíše navyšují, na to už jsme téměř zvyklí. Ovšem ony se už začaly i povyšovat, což je od nich teprve drzost! Nedávno jsem dokonce zaslechla něco i o částce ponížené o cosi (patrně o daň). No jo, no…
Dříve bývaly ponížené zejména supliky o tyto částky…

Milovníky otomismů potěším dvěma citacemi: Budeme platit, a nebude to o jedné miliardě, ale hned o deseti! zaznělo tuhle z TV. Kdybyste jeli
na Kubu, pak vězte, že tamější potápění není ani tak o rybách, jako o dnu. Do veřejnoprávního rádia to prohlásil autor knihy a filmu o Kubě.

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / srpen 2007
VEJDOVÁ MÁ PŘECHODNÍK,
shodli se sice Werich s Horníčkem v dávné předscéně s názvem Příchozí
vejda (Vejda?), obecně ale tento tvar z běžného užívání mizí, jsa stále více pociťován jako zastaralý. Čas od času však někdo (jak vidno z debat na internetových fórech) podlehne touze přechodník použít, a přestože jde o člověka s jinak slušnou úrovní gramatiky i pravopisu, většinou sáhne po špatném tvaru. No jistě, v internetových diskusích to není třeba brát tak tragicky. Hrůza je, že správné tvary neznají ani profesionálové slova. Tedy novináři, publicisté, moderátoři. Je těžké udržet si v paměti správné tvary, když člověk neustále slyší a čte nesprávné. Tak to přece psali v novinách, říkali v televizi!
Zdá se, že nás, kteří přesto kdykoli odhrkáme školní koncovky -a, -ouc, -ouce, -e, -íc, -íce, valem ubývá. A to ani nemluvím o znalcích historické literatury, kteří si ještě pamatují tvary jako vejda, případně vešed, ano i byv! Jenže to už jde o přechodník minulý, vyhynulý jak dinosaurus.
Pokud zůstaneme u toho přítomného, který má ještě jakous takous naději na přežití, z úst nám nejde zejména mužská koncovka -e, asi nám připadá jaksi nepatřičná, protože u některých sloves zní stejně jako 3.os. sg. (kryje, kupuje).
Co s tím? Nezbývá než se ty koncovky nabiflovat, nebo přechodník nepoužívat. On ani Werich Horníčkovi příliš nevěřil, že ho má ta Vejdová. Vypadala dobře!
S přechodníkem se lze ovšem dopustit ještě jednoho zvěrstva, a sice spojit jím věty o nestejném podmětu. Ano, to je ten dávný příklad „pan starosta, koukaje z okna, kopla ho husa“. Nebo, jak kdysi prohlásil jeden náš sympatický moderátor: „Ranila ho mrtvice, sedíc v hospodě.“ Představa baby mrtvice, posilňující se v hospodě před tou ránou, je přepůvabná.

Ještě se vrátím k minulému, nyní již dost postaršímu jazykovému koutku. To, že je potápění na Kubě
o dnu, usoudil jeden věrný čtenář, není otomismus. Je to o dnu jako o podagru, podle vzoru o hubu.
Tak se snad opravdu jeďme potápět jinam!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / říjen 2007
LOK MOKU, NEDOVŘENÉ NŮŽKY a JAKÁ JE POZICE UKLÍZEČKY
Pivaři žehrají na ceny, ale lok si přesto dají, oslovil mě svižný titulek  z Novinek. Podívala jsem se trochu lépe, ale kdepak! Nebylo tam „lok si přesto dají“, ale „mok“ si přesto dají. Už ne zlatý, ba ani zlatavý. Prostě mok. Slovo, které se mi pojí s bublajícími mrtvolami v patologickém ústavu ve Váchalově Krvavém románu, případně s kriminalistickou laboratoří v Las Vegas, trochu hygieničtější, nicméně stejně odpornou.
Aha, tak krycí název pro pivo je mok. Podobně jako krycí název pro vlast je kotlina, láskyplněji, či snad i pohrdavěji kotlinka. Vzpomínám, kolik krycích názvů se v minulosti vyrojilo pro naše bezkonkurenční výrobky a suroviny: bílé zlato, zelené zlato, černé zlato…
Jen o tom zářivém zlatu se radši nemluvilo.

Další pěkné klišé jsou rozevírající se nůžky. Zajímavé je, že nůžky v novinářské mluvě se pouze rozevírají, nezavírají se. To by střihly a metafora by byla v háji. Ale rozevírají se už úplně všude, dokonce i na Portě. Alespoň v jednom letošním Portýru se lze dočíst, že „žánrové nůžky se rozevírají“…

No, a když jsem u těch frází, musím naše volené zástupce pochválit, že pomalu přestali užívat výraz „napříč spektrem“. Teď mě ale napadá, že možná proto, že se už „napříč spektrem“ vůbec o ničem nedohodnou…

Také mě potěšil inzerát Hledáme ženy na pozice uklízeček. Jaksi se mi zdálo, že vznešený název pozice se hodí pro označení account managerů, product managerů a dalších podobných pro mě zcela záhadných zaměstnání. Co povídám, zaměstnání – jobů! (Či snad džobů?) Pozici uklízečky si zásadně představuji vkleče. Ovšem profesionálky už dávno zaujímají jiné pozice, vkleče se dodnes uklízí jen doma…

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / leden-únor 2008
OBČANKA CAPETOVÁ S KAMARÁDKOU DŽOKONDOVOU
NA CESTĚ DO NESČETNÝCH PEKEL

Přechylovat, či nepřechylovat cizí jména?
Zatím spíš ano, pokud si to nositelka jména nezakáže, ovšem někdy je třeba použít jazykový cit. K některým cizím příjmením se prostě koncovka -ová nehodí. Například k těm, která končí na dvě samohlásky. Proto máme dámy Agathu Christie, Deborah Crombie a Angelinu Jolie. Pokusy o přechylování ovšem byly – Jiří Voskovec kdysi s hrůzou zaznamenal, že někdo hovořil s Marilynou Monroeovou. Podivný úkaz také nastane, když někdo tupě připlácne ženskou koncovku ke jménu, jež končí na -o nebo  -a.
Přísahám, že jsem v TV programu spatřila děsivé tvary jmen hereček Ottoová a Karinaová!
Některá jména se však přechylování vymkla a vžila se v původním tvaru. Jenže ne navždy, neboť dorůstají generace, které nevědí. Už netuší, že existovala Greta Garbo, a tvrdě ji nazývají Garbovou. Ovšem co je to proti tomuhle: na Nově nedávno přišli s překvapivým zjištěním, že Mona Lisa se vlastně jmenovala Líza Džokondová! Mimochodem jsem narazila i na prostou Alžbětu Windsorovou a trochu jsem se otřásla, když jsem si připomněla, při jaké příležitosti se začalo říkat příjmením třeba Marii Antoinettě… Inu, snad to Alžbětě nehrozí a britskou monarchii nám ještě Všemohoucí zachovati ráčí.

Dávno již tomu, co tady KK psal o tom, že islandská ženská jména končí na -dóttir, což znamená dcera, tudíž se jedná o ženský tvar, který se už nepřechyluje. Někteří novináři to pořád nevědí.

Nejsem sama, komu název Česká kotlina coby přezdívka naší země už nepřipadá moc vtipný. Není ani výstižný! Jeden známý blogger se rozpomněl na hodiny zeměpisu a dějepisu a navrhl název Česká kotlina, moravské úvaly a zbytky Slezska. No, není nejjednodušší, ale náš
státní znak je na tom podobně.

Jsme prý jedni z největších neznabohů v Evropě, možná i na světě. Není mi tudíž jasné, proč v tak nevěřícím národě jakmile se novináři něco trochu nezdá, hned varuje před cestou do pekel. Namátkou v Lidovkách: Zvláštní romské školy jsou cesta do pekel. Vsadím se, že při četbě novin, zpravodajských portálů či sledování televize každý tohle spojení uslyší nejméně jednou denně. Pekel všude jak naseto. Každé náboženství má přece svoje peklo, a tak tato fráze zřejmě ctí i módní požadavek multikulturality. No, jak tak nahlížím do knihy profesora Vondráčka, jedno peklo je hnusnější než druhé. Pan profesor suše poznamenává: „Nelze se zdržet domněnky, že též sadistické povahové rysy pomáhaly vymýšlet muka zatracenců.“ Já se nemohu zdržet myšlenky, že též někteří novináři vynikají sadistickými rysy.
A zkoušejí, co my nebozí čtenáři a posluchači vydržíme…

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / leden-únor 2008
HÝBEL TEN JEST MLNO
je název jedné kapitoly Verneova životopisu od Ondřeje Neffa. Tak odpovídá v prvním českém vydání Dvaceti tisíc mil pod mořem kapitán Nemo na otázku, čímže je poháněn jeho Nautilus. Přeloženo do dnešní češtiny: Tato energie je elektřina. Není vám také líto zbytečně vynaloženého hýble (tedy energie) obrozeneckých tvůrců slov, kteří vymysleli tolik originálních českých výrazů pro nové vědecké termíny? Zapomeňme na pitvornosti typu vysmívané nosočistopleny – což není mlno (někdy mluno) překrásný výraz pro elektřinu a dralo pro magnetické pole? Marná sláva, tato slova se nevžila. Nikdo neví, proč se kromě sodíku a draslíku neujaly také názvy solík (chlor), zvlášť půvabný ďasík (kobalt) a mnoho dalších. Mizí další (hezká?) česká, dlouho užívaná slova: z kysličníku se stal oxid, z bílkoviny protein, z dravce predátor. Až nám zmizí ještě důmyslné názvosloví anorganických sloučenin, kde se názvy tvoří pomocí přípon v závislosti na oxidačním čísle, chudáci děti, které se budou šprtat názvy bez této berličky! Neřkuli přijdou o krásné adjektivum osmičelý – snad jsem nebyla jediná, koho opájela záhadná představa bytosti s osmi čely…

No ale že se nám ty hrubky množí! Z obrazovky naší veřejnoprávní ČT na mě zírá: V Banátu se dodržují zvyky, které se ve vlasti nedochovali. Filmový plakát nás ubezpečuje: To neznáte Robinsonovi ! (Úžasňákovi, Novákovi… tato chyba je tak běžná, že už ji skoro nikdo nevnímá.) Ovšem jsou i hrubky, které potěší. Chlubí-li se například nemilovaný umělec dobitím koncertního sálu, den se na chvíli rozjasní. Škodolibost – matka radosti!

Móda zkracování, oslavená v Hrabalových Postřižinách, se trvale uplatňuje i v jazyce. Mám ještě volnou hoďku, tak navštívím spořku. Z radosti, že jsem dobře pořídil, zakoupím si kořku. Cestou domů míjím skupinu bezďáků, zdá se, že jsou v poho.

Prostému lidu sice nelze zakázat, aby chodil do Komerčky či Rajfky, ale v reklamě by tyhle tvary opravdu zaznívat nemusely!

Postřižiny neminuly ani spojky. Vyslovovat protože, poněvadž, jelikož nám zřejmě připadá nesnesitelně dlouhé, tak jsme se rozpomněli na bratry Slováky a vypůjčili si od nich rázné bo. Brrr!

No ale nebuďme neužilí. Celé dětství jsme říkávali: Nám to neva, my to vydr!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / listopad 2008

BUĎTEŽ PŘECHÝLENA, PANÍ POSLANKYNĚ…

P
řechylování a jeho problémy, to je věčné téma.
Poslední dobou je přiživila poslankyně Zubová, která si nechce říkat Zubovová, přestože se její muž jmenuje Zubov. Že prý s ním byla oddána v Rusku,  takže jaképak  -ová. No dobře, ale pokud se chce jmenovat rusky, tak tedy Zubova! Žádné dlouhé á! Zubová navozuje dojem, že se manžel jmenuje Zub. Jako by se za jeho ruské jméno styděla. Nebo by to mohl být  Zuba? Případně Zubo? To ale nejde! Máš-li za muže Zubova, jsi prostě Zubovová. (No, já vím, je to trochu koktavé… A také mnozí namítnou, že Zubov je sám o sobě přivlastňovací tvar, tak nač ho ještě přechylovat…) Nicméně pa-russki zní to jméno Zubova. Zubová je nejvýš parusky.

Máme už chvíli po prázdninách, takže redaktorka, která koncem června zvolala Budiž prázdniny, může svůj prohřešek považovat za promlčený. Zřejmě si vzpomněla na zvolání Fráni Šrámka Léto budiž pochváleno. Už v jeho době bylo budiž poněkud knižní výraz. My si možná ještě vzpomeneme na biblické Budiž světlo, ale gramaticky si to zřejmě nezařadíme, takže nám nedojde, že jde o rozkazovací způsob, který má i množné číslo – buďtež. Tedy – nám to samozřejmě dojde, ale spanilomyslné redaktorce, která je placena od správného používání rodného jazyka, patrně ne…

Další věčně zelené téma jsou nově používané předložky. Opět jsem o nich zapřemýšlela, když jsem dostala vstupenku „na bazén“. Já ale nechci na bazén, chodit po vodě neumím, nebo snad že bych chodila po obrubě, či si tam sedla a máchala si  nohy… , chtělo se mi namítnout, ale nechala jsem si to pro sebe a požádala o vstupenku do bazénu. Ani na bar se mi moc nechtělo, přestože se tam prý vydávaly nápoje, ovšem byl dost vysoký a představa, že tam šplhám… Nebylo by lepší posadit se normálně k baru?

Teď se musím omluvit všem chacharům, kteří nelibě nesou, že jejich razne a padne „bo“ bylo přiřčeno bratrům Slovákům. Je fakt, že tento krátký příspěvek k obecné češtině, pohříchu ovlivněné hlavně pražštinou, pochází z Ostravy.  A že se nám tu hezky ujal! Slováci se zmohli leda na mdlé „lebo“. Neslyšíte v něm ale také české přespisovné „neboť“?

A na závěr: Už jste někdy zkoušeli někoho opít rohlíkem? Pokud ano, moc to zřejmě nefungovalo. Rajčetem by to šlo, ovšem ne ledajakým, ale vím o stánku, kde se prodávají Sherry rajčata!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / prosinec 2008
 
Barbína bumbá stříček v hotýlku u moříčka

Také už jste slyšeli dámy švitořit řečí, které se přezdívá BARBÍNŠTINA? Vzhledem k tomu, že se kolem mě vyskytuje takových dam dosti málo, jala jsem se bádat na internetu, na různých dámských portálech a fórech. (Napsala bych i na blozích, ale cosi se ve mně vzpírá…) Takže vězte:
Dámy si zásadně píší mailíky, hojně doplněné smajlíky. Ty aktivnější zakládají blogísky. Zdraví se ahojky, nazdárek, případně čauky-čauky. Oslovují se samozřejmě Janinko, Terinko, Lucinko… ale i ty potvůrko! Při loučení pak často používají páčko. Vyměňují si receptíky a vytvářejí z nich sbírečky. Takový receptík potěší srdíčko, neřkuli celou rodinku, prostě všechny blízké človíčky i s pidičlovíčky. Receptíky jsou třeba na masíčko, které se peče v pekáčku, takže vznikne dobroučká šťávička. Pokud používáme koření, leckdy jej drtíme v hmoždířku. K masíčku můžeme vyrobit přílohu z cuketky, případně z fazolek.
Po obídku pijeme vínko, v parném létě stříček (na pivečko jsem nenarazila), ke kávičce přečasto pojídáme dezertíky, ano i dortíky. Výborné jsou třeba se želíčkem. Nepohrdneme ani roládkou… Ovšem kam se hrabe písemný projev na vřelé lidské slůvko! Paní kadeřnice na mě ondyno, když jsme probraly vzorníček kvůli přelívku, zašveholila: Tak letos zase k moříčku?
Tuto řeč původně používali (občas dodnes používají) číšníci. Vzpomínám, jak nás kdysi na vandru kamarádi ze Zlatého klíče zavedli do tzv. slušné restaurace, kam jsme se ve svých umolousaných maskáčích, vonících kouřem a jehličím, opravdu moc nehodili. Ale jednali tam s námi vlídně, a když číšnice zaňuňala na Wabiho Ryvolu: Budete ještě bumbat pivínko?, oslovený v rychlém sledu vypil ještě čtyři, prý aby tu neuvěřitelnou větu uslyšel znovu. Bohužel číšnice už další kousky nosila bez řečí…

Teď něco z drtivě pánské společnosti: nedávný kongres jedné politické strany opět upozornil na další krásná slovesa současného newspeaku: rozdiskutovávat, vydefinovávat, vykomunikovat, zkomunikovat.
Ta slova samozřejmě nejsou nová, nové jsou jejich patvary, které vytvářejí z původního nedokonavého tvaru dokonavý nebo naopak. Jedním dechem také musím uvést už zcela běžně používané, leč přesto nesmyslné rozpohybovat. Je tak zavedené, že ho nepodtrhává ani program oprav Wordu! Ale kde se najednou vzalo? Proč přestalo vyhovovat prosté rozhýbat? To jsou záhady…

Odskočila jsem si do kuchyně, zda se tam nevaří vtipná kaše. Kvůli pointě. Ale kdepak!
Je to tam samá rozinka, oříšek, vanilka… Takže končím a všem věrným i nevěrným čtenářům přeji

RADOSTNÉ VÁNOCE a ŠŤASTNÝ A ÚSPĚŠNÝ NOVÝ ROK!

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / předjaří 2009

PŘEDSEDNICTVÍ VE STRAŠBURKU

Vždycky jsem se domnívala, že předsednictví je něco jako předsedničení, kulantně řečeno zastávání předsednické funkce. Teď se nemohu zbavit dojmu, že jde o jakousi tajemnou bytost. Nebo snad instituci? Kupodivu této proměny předsednictví doznalo ve spojení s přívlastkem „české“, předtím se chovalo v jakéms takéms souladu s původním významem. Ale teď? České předsednictví koná, svolává, hostí, zúčastňuje se, zve, zasazuje se, kritizuje, je kritizováno, chváleno, bude úspěšné, či naopak katastrofální… Dokonce nedávno uvedlo v  televizi film. Můžeme se utěšovat nadějí, že život této tajuplné bytosti skončí, jakmile se rozloučí s přívlastkem „české“, pak snad se to divné slovo vrátí k původnímu významu.

Je to marný, je to marný, je to marný – několik novinářů opět přechýlilo novou islandskou premiérku na Sigurdardóttirovou. Ačkoli všude a dávno hlásáno, že dóttir znamená islandsky dcera, tvar jména už je tedy přechýlený atd. Únavné.

Některé české dámy, jež proslavily své svobodné příjmení, se ho nemíní po svatbě vzdát. Další slavné příjmení lze však bez problémů přibrat, viz Eliška Kaplický Fuchsová. Skvěle poslouží i roztomilé ženichovo příjmení ženského tvaru, jak dokládá Kateřina Konvalinka Průšová či Kristýna Liška Boková. Ovšem ne vždy, proto je málo kombinací typu Jana Hromádka Bártová či Alena Měchura Zábrodská. Jednoduché a tradiční Hromádková či Měchurová zní přece jen líp!

Na závěr hrst podařených otomismů: Dobrovolníci nejsou o čase, ale o penězích. Naše práce však není o penězích, ale o motivaci. Nezávislost novináře není o nenávisti.

A ten Strašburk jsem ulovila v Lidových novinách. Nechce se mi věřit, že to byl pouhý překlep…

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / jaro 2009
VYDISKUTOVAT PROBLÉM VOLNOČASOVÝCH AKTIVIT V GANŽSKÉ NÍŽINĚ


Snaha dohnat angličtinu, kde se přídavným jménem stane kdekteré podstatné (a nejen ono), přináší leckdy zajímavé plody.  Čeština má ovšem jiné možnosti, nemusí skládat jednotlivá slova k sobě, aby pak nebohý překladatel teprve podle jejich postavení ve větě usuzoval, co tentokrát znamenají. Česky musí být všechno přesné, nejen slovní druh, i číslo a rod. A tak vznikají volnočasové aktivity, nekalosoutěžní praktiky apod. Řekněte sami, není to dechberoucí?

Při ohýbání cizích slov, a najmě cizích jmen, bychom měli být opatrní. Nevím, jak vám, ale mně zní sandiežské předměstí, idažská vesnička, Ganžská nížina
a Konžská demokratická republika přímo úděsně.

Nová řeč má tendenci zpravidelňovat se. Pravidelně se náhle skloňuje křest, bez křestu; rez, bez rezi atp. Nesprávně. Ale co s tím? Nemá smysl lkát, časem se to prosadí.

Angličtina se nám vnucuje nejen do slovní zásoby, ale i do skladby. Nejstrašnější jev je zřejmě „otomismus“, po léta propíraný a kritizovaný, stále však hojně používaný. Přebíráme však
i další vazby. Z mnoha sloves, která se dřív pojila s podstatnými prostřednictvím předložek, se pod vlivem angličtiny stala slovesa tranzitivní neboli přechodná – začala se prostě pojit pouze
se 4. pádem. Takže místo zmiňovat se o něčem říkáme zmiňovat něco, diskutovat o něčem se mění v diskutovat něco. A co teprve novočeský dokonavý vid onoho druhého slovesa:
vydiskutovat! Nad nedávno vyslechnutou větou – klenotem Diskuse by měla být zastavena do té doby, než se problémy vydiskutují ovšem zbývá jen kroutit hlavou… 

Do čeho se dá jít? Prakticky do všeho. Přesto mnou poněkud otřáslo, když slavná zpěvačka rezolutně prohlásila a bulvární deník ji v palcovém titulku ocitoval: Do dítěte už jít nemůžu.

A na závěr opět překlep, který je tak krásný, že snad nemůže za svůj vznik vděčit náhodě: nezařezaní poslanci !

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / podzim 2009
NOVINÁŘSKÁ PANDEMIE A FAUX PAS PANÍ MINISTRYNĚ

Pamatujete si na toho nebohého muže ze Švejka, který trpěl představou, že uvnitř naší zeměkoule je ještě jedna, ale větší? Kdosi vtipně podotkl, že právě takový svět se snaží stvořit
novináři. Aby jim nějaký úkaz stál za zaznamenání, musí být prostě obrovský! A není-li, prostě ho zveličíme. Takže když se na Šumavě přemnožil kůrovec, média se nespokojila obvyklým výrazem kalamita
, ale ve snaze zdůraznit nebývalý rozměr této katastrofy se rozepsala o kůrovcové pandemii. Netušíce, jak je to komické! Pan- je řecky totéž co vše-; pandemie je přece
výraz pro rozsáhlé, ba neomezené rozšíření infekční choroby. Nejlépe po celém světě, nebo aspoň světadíle.
To se nám ta Šumava pěkně rozrostla! A protože druhá část slova má původ v řeckém démos (lid), jasně naznačuje, že se tato katastrofa týká lidí. Ničeho, co by napovídalo, že jde o škůdce, který ničí lesy, se v tomto slově nelze chytit.
Kůrovec zaprvé není nemoc, zadruhé nenapadá lidi.  Ne-li pandemií, tedy jistě epidemií trpí však novináři. Jde o epidemii opisování. Prvně se o kůrovcové pandemii zřejmě zmínil jihočeský hejtman na základě jakési zprávy expertů. Pak jihočeské noviny a dále už se zřejmě pracovalo metodou „copy and paste“. Jak to, že si nikdo další nevšiml, jaký nesmysl papouškuje?
Proč jsme to posléze museli poslouchat i z úst tragicky se tvářících hlasatelů zpráv v TV a rádiu?

No a když jsme u těch expertů… že odborná čeština není příliš krásná, o tom jsem se utvrdila v několika zaměstnáních. Postupně jsem přestala žasnout nad termíny typu zazvěřenost, nasákavost a obloženost. Přesto jsem sebou nedávno trhla, když z TV zazněl systém krádeživost. Nic proti profesní terminologii, ale přimlouvala bych se za to, ať se příslušní odborníci takhle domlouvají mezi sebou a netahají nám svou hatmatilku do médií, kde postupně zdomácňuje.  Působí snad člověk jako větší odborník, oznámí-li, že srážky vypadávají, místo aby normálně padaly, neřkuli aby prostě pršelo či sněžilo? A co zranění neslučitelná se životem? Proč zdravotníci zavrhli výraz smrtelné zranění? Příliš jednoduché, že…

Dát si postavit dům na klíč? Něco perfektního! Nemáte-li na to, nezoufejte, neboť na klíč se dnes dodává všechno možné. Například se dočítáme, že kdosi na klíč dodává dramaturgické nápady. Nebo nám oko zavadí o povzdech, že naopak rozvoj a prosperita se na klíč koupit nedají.  V týchž novinách se kdosi táže, podle jakých klíčů rozhoduje Nobelův výbor. Kdo to rozklíčuje, prosím vás? Možná ten, kdo má od všeho klíče…

Učívalo se kdysi na (přinejmenším) středních školách o jazykovém nešvaru zvaném pleonasmus. Tedy: nadbytečné používání významově stejných nebo blízkých slov. Politik, který ondyno v TV použil výraz zpětná retroaktivita, patrně tehdy zrovna chyběl. A nejen on. Také paní ministryně, jež se rozhovořila o plánovaném experimentálním pokusu. Jistě, paní ministryně. A kdyby to náhodou nevyšlo, zkuste pokusný experiment. Ale to bylo ode mně špatné faux pas, že ano?

Na závěr hádanka: Co je to megafilm? Ano, uhodli jste: jakýkoli film uváděný v sobotu večer na Nově. Nutno dodat: v prajmtajmu…



JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / jaro 2010

Za další rozvoj české kartografie s vlasotrenérem od SCHWARZKOPF!

Také vám jde na nervy, jak často se v posledních letech – mám podezření, že těch let bude už víc než deset – mapuje? A co všechno se mapuje a kdo všechno mapuje? Do televizního pořadu jsou pozváni tři historikové a každého z nich se moderátor ptá, co mapuje on. Probůh, jako by to byli kartografové! Spisovatelé už nepíšou, místo toho mapují životy hrdinů, stav společnosti, cokoli. Literární kritici pak mapují jejich spisovatelské výsledky. Novinářka nám oznamuje, že se rozhodla zmapovat, jak reagují média. Jakýsi odborník má dokonce zmapovanou výrobu elektřiny. Nebylo by načase místo nechat mapování a vzpomenout si na původní slovesa, která vyjadřovala příslušnou činnost či stav přiléhavěji?

Pokud jde o reklamu, masochistické potěšení mi působí firma Schwarzkopf. Již její hlavní slogan – Vlasy plné krásy -- napovídá o jejím vztahu k češtině. Krása ovšem není to jediné, čeho jsou vlasy zákaznic Schwarzkopfu plné. Jak to děláš, že máš vlasy plné objemu? doráží závistivě jedna kamarádka na druhou, která odpovídá: Používám expres balzám od Schwarzkopf! Jméno firmy samozřejmě neskloňuje, třebaže v tomto případě by to nebyl problém. Firma Schwarzkopf skloňování vůbec zavrhla, na jejím webu se dál např. nachází rozhovor s Dr. Hosting atp. A kdo ještě nezná výraz vlasotrenér, ať nemešká a vypraví se na stránky Schwarzkopfu, než se tato firma poradí s nějakým Čechem, který snad bude umět vlastní jazyk a ty webové stránky jim zušlechtí.

Tolik let od války a dlouhý stín Führera stále dopadá na pěkné české slovo vůdce, jež se od dob válečných jaksi ostýcháme používat! I ze strojvůdce se stal strojvedoucí a jen prostý lid uchoval výraz mašinfíra, případně jen fíra, bez hitlerovských konotací. Skautští vůdci stali se vedoucími, poněkud tak splynuvše s pionýrskými. Politické strany a volební kampaně pak mají místo vůdců lídry, dokonce i nemnohé lídryně!

Vlivu angličtiny na češtinu jsem se chtěla vyhnout, jazykový purismus nevyznávám a s geniálním Pavlem Eisnerem souhlasím v tom, že jazyk odvrhne nepotřebné a ponechá to užitečné (citace je nepřesná, smysl zřejmý). Cesta je však někdy zdlouhavá.  Takže jen trpělivě čekám, kdy naše krásná řeč odvrhne například příšerný výraz outsourcing… Víc než přetěžování české slovní zásoby anglickou mě ale znervózňují změny vazeb. Diskutujeme problémy, zmiňujeme potíže… uvědomuje si ještě někdo, že tato slovesa se v češtině pojí se šestým pádem? A jak nám třeba  zdomácněl  doslovný překlad z angličtiny do češtiny To záleží ! Člověku by se chtělo zvolat:  Ale na čem

P. S. Pro všechny milovníky wordovského korektoru uvádím hádanku: z jakých dvou slov mi tenhle geniální
pomocník vytvořil úžasné VYDOJÍ BOHY? Musím podotknout, že já jsem na to nepřišla. Musela jsem se podívat
až do originálního dokumentu, abych zjistila, s čím si to korektor tak vyhrál.
 

JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / léto 2010

JAK SE POPASOVAT S PŘÍJMENÍM aneb ŘEŠENÍ PO KAPLICKU

Pro milovníky celebrit mám (možná opožděnou) bombu. Eliška Kaplický Fuchsová se už jmenuje jen Eliška Kaplický. Patrně je toto jméno určeno pro cizinu, kde je dle předpokladů slavné vdovy všichni znají. Správný český novinář toto příjmení neskloňuje, schází se s Eliškou Kaplický, posílá e-mail s otázkami Elišce Kaplický (neplést s nespisovným tvarem!), poté případně požádá Elišku Kaplický o několik fotek atd. Skloňuje pouze Elišku. Ale což když ji nezná tak dobře, aby použil křestní jméno? Osloví ji Paní Kaplický? No jistě, jak jinak?  Nicméně tvar příjmení je pohříchu ohebný, a tak si sadisticky představuju, že ho někdo začne skloňovat po mužsku, jak si o to první pád říká:  Včera jsem mluvil s Kaplickým.  Neblbni, s kterým? No s Eliškou!  

Když jsme u těch ženských tvarů (chacha, pěkný dvojsmysl!), nedávno proběhl v nedalekém kině festival islandských filmů. Je k nevíře, kolik se na plakátě opět objevilo -dótirrových! Na jiné upoutávce pak mé oko upoutala slavná Dolores del Riová. Prostě přechylujeme a přechylujeme.

Také je vám záhadou, kde se v našem jazyce vzalo slovo „popasovat se“, náhle tak rozšířené, ač ho vede pouze Slovník nespisovné češtiny? Hle, co na to odborníci z ÚJČ AV ČR:
Slovo „popasovat se“ nepatří do české spisovné slovní zásoby, a proto ho slovníky neuvádějí. V Příručním slovníku jazyka českého nalezneme nářeční sloveso „pasovat se“ ve významu  „zápasiti“ (př. od B. Němcové: „Drak se rozlítil, skočil na lva a do boha se pasovali.“). Předpokládáme, že jde o slovakismus. Ve spisovné slovenštině totiž existuje „popasovať sa“ - „zápasit“ (př. od J. Tajovského: „kdo se s ním popasuje a ho o zem hodí“, přeneseně „popasovať sa s problémom - potrápit sa, pokúsiť sa ho riešiť“).
Do boha se pasovali! No není to úžasné?

Miluji slova převzatá z cizích jazyků, poté dotvořená (snad by se spíš hodilo dopotvořená) českými koncovkami. Vynikají v tom zejména slovesa. Milé a krátké kliknout nám už dávno připadá jako naše. Sotva koho napadne původní ekvivalent -- klapnout. Odkliknout, rozkliknout… to všechno zní hezky česky.  Hůř dopadá snaha přizpůsobit potřebě přesnějšího vyjádření slova  podelší. Jak zní vašim uším slovesa doratifikovávat, oddiferencovat, rozdiverzifikovat, zkultovnět, vybanovat?  Aby v tom slovesa nezůstala sama: co takhle přídavné jméno nejmainstreamovější?

Vzhledem k tomu, že v posledních dnech neustále čteme a posloucháme reportáže o povodních a jejich tragických následcích, slyšíme zejména z TV příliš často nesprávně živelná pohroma místo živelní pohroma, a dokonce škodná událost místo škodní událost!  A taky nám překřtili těžce zkoušenou Chrastavu na Chrástavu… Ach jo…


JAZYKOVÝ KOUTEK TETY ALICE / listopad 2010


JÁ CHCI BÝT JEN PŘÍTEL TVŮJ aneb O LIDECH, PIVU A PÁŘE NAD HRNCEM

V souvislosti s nedávnými volbami jsme si opět užili záplavy otomismů, když se nám političtí komentátoři snažili pomoci pochopit, o čem všem volby byly. Kdybyste tápali, o čem byly ty komunální, tak především O LIDECH. 
Co je to ovšem proti reklamě na Gambrinus, která nám vypočítává, o čem všem je fotbal!
No, o všem možném, ale hlavně O PŘÁTELSTVÍ, dozví se nakonec překvapený divák, který vzhledem k pointě mylně předpokládal, že O PIVU.

Ale u toho přátelství se zastavíme. Hle, co všechno se pod ten pojem dnes schová! Mít přítele (přítelkyni) znamená,
že s někým chodíme, tedy vlastně spíme, ano i žijeme. Výrazy milenec, milenka byly odkázány kamsi do operet a ještě opatřeny jakýmsi frivolním nádechem. Zajisté si vzpomenete, jak se významný politik bránil, že nemá milenku! Lid mu ji za to zlomyslně překřtil na „stínovou manželku“. Označení partner, partnerka zní zase obchodně, a pokud jde o mezilidské vztahy, používá se ponejvíc v návodech k milostnému tělocviku. Pojmy druh, družka vyjadřovaly za minulého režimu právní vztah, byť starší generaci poněkud splývaly s potupnou „psí knížkou“, ale upadly v opovržení. Všechno nahradili přátelé a přítelkyně. A tak se dočítáme o různých projevech přátelství: přítelkyně se mnou čeká dvojčata, známá firma zmizela s přítelovými celoživotními úsporami, zmlátil přítelkyni tak, že následkům zranění podlehla atp. Musím ale připomenout, že čeští hoši ve snaze odlišit svou milou od bezkrevné a korektní přítelkyně vymysleli výstižný termín „přítulkyně“. Co vymyslely dívky, není mi známo, za přítulu (dle vzoru předseda) je označováno spíš přítulné domácí zvířátko, povětšinou kocourek.

Aby toho nebylo dost, přáteli jsme ještě my všichni, kdo jsme se nechali chytit do nějaké sociální sítě. Na těchto sítích, jako je Facebook, Twitter a porůzné další, se to přáteli jen hemží. Tvým přítelem chce být nejen kdejaký cizí moula, ale náhle s úžasem zjistíš, že i člověk, který je tvým jediným přítelem už dvacet let! Prostě počítač se stará za tebe!
A nesmím zapomenout, že přátelé jsou také všichni členové České strany sociálně demokratické, kteří pohrdli zprofanovaným daktylem slova „soudruzi“.

Házíme do mlýnku pětky a devítky, řekl někdo, komu přišlo lidové mletí páté přes deváté příliš omšelé. Novináři rádi sahají po různých ustálených, ba lidových rčeních, aby trochu ozvláštnili svůj projev. Ne vždy si je však zapamatují správně. Ztratil se jak pára nad hrncem, zaznělo onehdy (a nejednou) z éteru. Probůh! Pára nad hrncem přece vždycky znamenala kohosi slaboučkého, neduživého… pokud se někdo nenápadně vytratil, tedy jak pára, hrnec s tím neměl nic společného. Ach jo…

 

Zpět